Ondřej Landa
–
Je absurdní, když spolu země a voda bojují o květinu, již společně zplodily. Vprostřed jejich sváru květina sama usychá a chřadne. A ještě absurdnější situace nastává, když se jeden tohoto nesmyslného boje vzdá a druhý si zatím uzurpuje veškerá jeho práva i povinnosti. Živnou půdou květiny se pak stává připoutanost, strach a nenávist “vítěze”. Ale je opravdu něco takového tou správnou potravou srdce? A dokáže snad země sama uhasit žízeň své květiny?
Jmenuji se Ondřej Landa, pocházím z České republiky a jsem člověk, který bojuje za právo své dcery na otce.
Před časem mě opustila má žena, Fukiko Kano. Odešla za jiným mužem a vrátila se zpět do své rodné země, do Japonska. A přitom si vzala sebou naši malou dcerku Aničku.
V dobré víře a ve snaze zachovat přívětivé rodinné prostředí pro naši dceru, jsem přistoupil na rozvod a odevzdal své ženě i oficiální právo na péči.
Byl jsem si vědom nesporné důležitosti obou rodičů v životě dítěte a při rozdělování péče jsem věřil více v přátelství a ve zdravý rozum, než v byrokratický systém. Odmítal jsem proto s manželkou jakkoli bojovat a předpokládal jsem, že bude sama respektovat přirozené právo naší dcery na vlastního otce. A na tomto základě jsme spolu také uzavřeli řadu dohod, přičemž nejdůležitější z nich i písemně. (dohoda k rozkliknutí)
Ovšem byl jsem podveden. Všechny dohody byly porušeny a Fukiko teď odmítá nechat mě se na výchově a na životě naší dcery jakkoli podílet. A brzy to tak bude téměř rok, co jsem viděl dcerku naposledy (stránky vznikly v dubnu 2018, pozn.aut.).
Cílem těchto webových stránek není nic jiného než transparentnost celého případu. Je to mé volání do těch koutů světa, kde ještě přežívá spravedlnost, rozum a dobrá vůle. S nadějí poslouchám, zda-li přijde ozvěna… A budu vděčný za jakoukoli formu podpory a pomoci.
Vše, co na těchto stránkách píši, je samozřejmně podáváno jen z mého subjektivního pohledu. Přesto však všechny předkládané informace jsou pravdivé a většinu z nich podkládám i písemnými záznamy, audio/video/foto dokumentací nebo očitým svědectvím druhých lidí.
Strávil jsem týdny a měsíce prodíráním se vlastní pamětí, deníky a poznámkami, i fotografiemi a korespondencí se svou bývalou ženou, abych minimalizoval riziko, že moje vidění skutečnosti bude zkresleno mou vlastní bolestí, pocitem křivdy či touhou dosáhnout svého. S čistým svědomím tak teď předkládám příběh, za jehož pravdivostí si plně stojím a s nímž se ztotožňuji. A to, jakkoli šílený a zvláštní se může na první pohled zdát…
Předem vám tímto děkuji za pozornost.
Jen pár dní po zveřejnění těchto stránek se má bývalá žena otevřela komunikaci a umožnila mi setkání s Aničkou. Následovalo několik dohod a v rámci své návštěvy Japonska od dubna do července 2018 jsem nakonec strávil s Aničkou ve vlastní péči dohromady pět týdnů. Fukiko se zároveň vyjádřila, že chce našemu vzájemnému setkávání dát prostor i do budoucna.
Všechno vypadalo nadějně a já jsem si tedy rovnou koupil další letenku do Japonska s plánem strávit tam na podzim dalších několik týdnů v blízkosti dcery. Fukiko tomu vypadala nakloněná. Ovšem jen dva týdny před odletem mi náhle přišla zpráva, že Anička mě dále nepotřebuje, že už mají s Fukiko svůj program a že pouhá internetová komunikace mi nadále musí postačovat.
Takže jsme zas tam, kde jsme byli… (více v sekci BLOG)
Převzato ze stránky annanokenri.com, kde najdete více podrobností o tomto případu
17. 9. 2018 at 7:05
Bohužel, je to další z řady důkazů, jak ženě nelze věřit a dohoda s ní uzavřená nemá žádnou váhu. Plemenný samec jí dal to, co potřebovala a nyní si údajně vystačí sama, potřeby dítěte ji nezajímají. Autorovi moc přeju, aby měl hodně trpělivosti a nevzdával se. Sice to bude trvat, ale pravda vyjde najevo a tyto sobecké matky se jednou budou zodpovídat vlastním dětem, a tam jim už žádná lež a faleš nepomůže.
18. 9. 2018 at 22:56
Jako kdyby důkazy ( ve formě nějaký příběhů), že nevěřit mužům, neexistovaly. Přesto jsem ráda, že si s chlapem věříme.
2. 4. 2019 at 12:59
Strašně mě to mrzí – sledovala jsem videa a vlastně jsem se k Vám dostala díky videu o porodu, když jsem sama měla před porodem, za dva roky znovu – tentokrát ohledně soběstačnosti a pěstování a najednou čtu tohle, když jsem hledala jak se Vám daří ted.
Moc mě to mrzí, sama mám dvě dcery a moje noční mury jsou o tom, že s nimi nemužu být a to mě po probuzení fyzicky bolí srdce.
Děti potřebují i tátu, je moc duležité uvědomit si, že to dítě bylo z lásky a i když ta láska dospělých vyprchá – ta láska dítěte k oboum rodičům a obou rodičů k tomu dítěti nevyprchá nikdy. Stejně jako maminka miluje své děti, tak miluje i otec. Do dítěte jste vložili oba kus samy sebe.
Je moc duležité, aby rodiče spolu dokázali vycházet, právě kvůli tomu dítěti. Aby se uměli domluvit, aby spolu mluvili, aby si nelhali a táhli za jeden provaz. Oba dva chtějí pro to dítě to nejlepší. Není dobré zpřetrhat ty vazby a odpírat fyzický kontakt na tak dlouho. Ty niťky jsou velmi křehké.
Přeji, aby jste našli nějaké společné řešení.