Luboš Meszner
–
Úvodní část dopisu byla přizpůsobena způsobu vyměřování výživného v Rakousku. Závěrečná část je stejná, jako průvodní dopis vládě SRN (ZDE).
Velvyslanectví Rakouské republiky
Viktora Huga 500/10
150 00 Praha 5
Vaše Excelence,
jako pověřený signatář Charty práv výživou povinných rodičů 2017 (viz PŘÍLOHA) si dovoluji seznámit Vaši vládu se systematickým porušováním principů právního státu v České republice, které je dáno naprostou nepředvídatelností soudních rozhodnutí o výživném na děti a nevymahatelností ústavně deklarovaných základních práv povinných rodičů při stanovení vyživovací povinnosti.
Soudy ve Vaší zemi při určování výživného vycházejí z obvyklých životních nákladů průměrného dítěte dle údajů centrálního statistického úřadu a tabulek výživného. Důraz je kladen na dvojstranné posouzení potřeb se zajištěním důstojných životních podmínek pro povinného rodiče.
Naše Ministerstvo spravedlnosti před časem tyto tabulky okopírovalo a v silně okleštěné podobě je vydalo jako Metodický pokyn na sjednocování rozhodování soudů o výživném, aby tím zastřelo skutečnost, že zde stanovení vyživovací povinnosti probíhá v rozporu s principy deklarovanými ústavním zákonem „Listina základních práv a svobod“, bez jejího zákonného vymezení a bez zákonného určení mezí základního práva svobodně nakládat s legálně nabytým majetkem. Ačkoliv zde oficiální propaganda neustále nepravdivě zdůrazňuje podobnost a ideovou shodu mezi oběma úpravami, rakouský model primárně vychází ze sazby obvyklých potřeb dítěte (Regelsbedarfsatz) s maximální sazbou dosahující 2 – 2,5násobku této hodnoty, která má být jakýmsi výchovným korektivem příliš vysokého výživného. Český statistický úřad nevydává strukturované statistické údaje o životních nákladech dětí, proto zde ani nemůže být primární otázkou zajištění obvyklých potřeb dítěte a přiznání výživného se stává ničím neomezeným a nezaslouženým podílem dítěte na majetku povinného. Je zde zcela běžnou praxí podporovanou advokáty, že pečující rodič silně nadhodnotí životní potřeby dítěte. Záleží pak výhradně na libovůli konkrétního soudce, který je svým platem zcela odtržen od společnosti, co uzná za odůvodněné životní potřeby dítěte. Ačkoliv tisíce úplných rodin nemá finanční prostředky ani na úhradu školních obědů pro děti, dětem z rozvedených rodin jsou tak soudy přiznávány zcela nadstandardní životní potřeby a životní úroveň rodičů, především povinného rodiče, je absolutně nepodstatná. V extrémních případech je dětem přiznáváno výživné, které při rozumném hospodaření ani nelze spotřebovat, přestože zákon v těchto případech předvídá tvorbu úspor a povinný rodič nemá žádnou možnost kontrolovat, kam plynou všechny prostředky dítěte. Aby přiznané výživné z nadnesených životních potřeb dětí opticky odpovídalo procentním sazbám okleštěných rakouských tabulek výživného, české soudy na straně povinného hodnotí jeho schopnost podílet se na výživě dítěte jen podle momentální nálady konkrétního soudce, buď jako jakousi daň z majetku povinného nebo je libovolně určována z teoreticky dosažitelného příjmu povinného, což ve svém důsledku pro povinného fakticky znamená uložení nucených prací a hrubé omezení základního práva na svobodnou volbu povolání. Asi nejhorší situace je při hodnocení příjmů živnostníků (OSVČ), kdy se řízení o výživném stává jakýmsi vytýkacím daňovým řízením, kde jsou zákonem chráněná data zpřístupněna všem jeho účastníkům (druhý rodič, jeho právní zástupce a orgán ochrany dětí – OSPOD) a dochází k nahodilému zpochybňování účetních operací v neprospěch povinného rodiče, aniž by je zpochybnil příslušný finanční úřad. To zcela jednoznačně dokazuje oficiální statistka o rozhodování soudů o výživném (viz PŘÍLOHA). Soudy každý rok vydávají asi 28 000 rozhodnutí o výživném, což je vcelku slušný reprezentativní vzorek, přesto při určování výživného vycházejí z průměrného rozhodného čistého příjmu rodiče, který je vyšší než celorepublikový průměrný hrubý příjem, na který drtivá většina občanů ani zdaleka nedosáhne. Mnohdy tak povinnému rodiči po zaplacení výživného nezůstane ani nezbytné existenční minimum a v extrémních případech dokonce výživné přesahuje skutečné příjmy povinného.
Tento systém určování výživného je pak skupinami různých neziskových organizací, advokátů a exekutorů zneužíván k drancování majetku povinného rodiče, na jehož vybudování se podílela rozpadlá rodina v době svého nejlepšího rozkvětu nebo několik předchozích generací povinného, přičemž v první řadě jsou uspokojovány lichvářské náklady advokátů a exekutorů a na uspokojení pohledávky potřebného dítěte často nic nezbude. Přes Ústavou deklarovanou rovnost občanů se pouze na tuto skupinu „dlužníků“ vztahuje možnost exekučního vymáhání dluhu vyslovením zákazu řízení motorového vozidla. Zákony jsou tímto způsobem zneužívány ke zcela jinému účelu, neboť prodlení v plnění výživného není závažný či opakovaný dopravní přestupek.
Bez ohledu na zákonem upravenou subsidiaritu trestní represe, je zde také možné proti povinnému zahájit trestní stíhání, a to aniž by před tím byly využity dostupné prostředky civilního práva, v daném případě exekuční řízení. Ačkoliv se jedná o specifický a zvláště citlivý vztah mezi povinným a oprávněným založený na pokrevním poutu v přímé řadě, na straně povinného zde není žádný prostředek ochrany jeho základních práv, pokud například z důvodu poklesu či ztráty příjmu není schopen řádně platit výživné. Celý právní systém je výrazně vychýlen pouze ve prospěch oprávněného dítěte a absolutně nerozlišuje skutečné neplatiče výživného od rodičů, kteří nejsou schopni plnit výživné ať už s ohledem na jeho nereálně stanovenou výši soudem nebo pro dočasnou ztrátu příjmu. Každý rok je tak pravomocně odsouzeno asi 8000 rodičů, z toho asi 900 rodičů nepodmíněným trestem, kdy náklady na uvěznění jednoho pro společnost nijak nebezpečného rodiče činí desetinásobek průměrného výživného a potřebnému dítěti se nedostane jediná koruna. Po celou dobu uvěznění povinnému rodiči dále narůstá dluh na výživném, jehož splacení je nereálné ani po ukončení trestu, kdy se záznamem v rejstříku trestů nemá šanci získat dobře placené zaměstnání. Kriminalizace povinných rodičů tak zjevně slouží jen k přikrášlování statistiky objasněnosti trestných činů a vytížení přebujelé justice. Nelze se tudíž divit, že v této zemi jsou věznice v současnosti zaplněny na 106 %, přičemž ČR v přepočtu na 100000 obyvatel vězní 3krát více osob než např. Spolková republika Německo. Potvrzují to také slova našeho současného premiéra, který v živém televizním přenosu z jednání Poslanecké sněmovny uvedl, „že v České republice si lze na zakázku objednat trestní stíhání“. Kdo by to měl vědět lépe, než předseda vládní strany, která 4 roky ovládala Ministerstvo spravedlnosti? Představitelé justice se těmto slovům brání, jen protože potřebují obhájit svojí početní nadbytečnost, kdy máme více soudců jak Japonsko se 100 milióny obyvatel. Politici napříč politickým spektrem uvedené porušování základních lidských práv úmyslně přehlížejí, neboť jsou často příbuzenskými vztahy či ekonomicky provázáni se subjekty, které z vymáhání výživného profitují.
Vyjádřením „nejlepšího zájmu“ českého dítěte je tedy drancování majetku, který by mohl dítěti zůstat po rodičích, kriminalizace a vězeňská isolace povinných rodičů, kterým povinnost nebyla stanovena podle pravidel stanovených ústavním zákonem.
Uvědomuji si odlišnost pojetí práva v našich zemích, která je dána mimo jiné delší dobou demokratického vývoje ve Vaší zemi, nicméně si dovoluji zdůraznit, že zákonné určení mezí základních práv a tudíž i zákon stanovující meze pro stanovení výživného předpokládá i česká Listina základních práv a svobod. Dovoluji si proto zdvořile požádat Vaši vládu, aby se na úrovni Úřadu Vysokého komisaře pro lidská práva, Evropské komise a Rady Evropy zasadila o dodržení článku 8 Všeobecné deklarace lidských práv a tudíž i obecnou vymahatelnost deklarovaných základních práv v České republice.
Zároveň si dovoluji požádat Vaši vládu, aby zvážila poskytnutí azylu osobám, kterým v České republice hrozí trestí stíhání a uvěznění za neplnění povinnosti, která jim nebyla stanovena za podmínek deklarovaných Listinou základních práv a svobod.
Předem velice děkuji.
Převzato ze serveru Adikia
27. 2. 2018 at 23:06
Jsem krmena informacemi o tom, na co všechno naše děti mají právo. Hlavavně aleasi na majetek svého otce ( ze kterého možná bude těžit hlavně jejich matka, možná i někdo jiný). Právo na to MÍT SVÉHO TÁTU-to už jim nemocný systém nedává. Někteří otcové své děti nesmí ani navštívit, popovídat si s nimi a vzít je na procházku. Vyroste dítě, krmené celý čas jen nenávistí k otci, kterého nezná a který má sloužit, jako dojná kráva. Vyroste člověk, který bude dobře vědět, že „má nárok“ a bude umět jen dobře natahovat ruku a vznášet požadavky. Pokud bylo odebráno rodině a umístěno do domova (aby se mohla vykázat nějaká činnost přebujelého a sociálního aparátu, bylov 18ti letech vyhozeno na ulici a ponecháno na pospas všemu nedobrému, co je mohlo potkat. Žádní právníci už se o ně nestarají – nic nejsou, nic nemají – ani správné návyky, NIC – právo neprávo. Za tátou jít nemohou, aby pomohl ani za babičkou a dědou, které nesměly poznat … TOHLE je vše, co po vás zůstane, paní M. Bezcitná vypočítavost, dravá a chtivá, ale už napořád zraněná – bolavá a nepofoukanágenerace… Teď ale záleží JEN NA TOM, co chceme, aby se našim dětem dostalo. Od nepaměti se všechny ideologie shodují na faktu, že základem státu je RODINA. A k té patří máma, táta, 2 babičky a 2 dědové. A samozřejmě sourozenci, Ministr, který neuznává a likviduje rodinu, je nejen psychopat, ale hlavně vlastizrádce a na své místov naší vládě NEPATŘÍ.Měl by být odeslán k těm, jimž slouží.