Rodiče nemusí být dokonalí a vychovávat šťastné děti

8. června 2021

Manzelstvi.cz

–

Zvyk pohlížet na matky a otce jako dobré nebo špatné je zhoubný – dělá z rodičovství minové pole studu. Skutečné otázky pro rodiče by měly být: Zapojujete se do života svých dětí? Věnujete jim pozornost? Pokud ano, pak počítejte s tím, že uděláte spoustu chyb a špatných rozhodnutí. To, co víme, je důležité, ale ještě důležitější je to, kým jsme. Být, spíše než vědět, vyžaduje odvahu a ochotu být zranitelní.

Nedokonalé okamžiky rodičovství se proměňují v dary, když naše děti sledují, jak se snažíme přijít na to, co se pokazilo a jak to příště můžeme udělat líp. Posláním rodičů není být dokonalí a vychovávat šťastné děti. To, co děti činí šťastnými, je ne vždy připravuje na to, aby se z nich stali odvážní, angažovaní dospělí.

Explicitní strategie „jak vychovávat“ jsou lákavé a zároveň nebezpečné. Jistota s sebou často přináší absolutizované názory, nesnášenlivost a odsuzování. Když na našich výchovných postupech lpíme tak jako většina z nás a pak vidíme, že někdo postupuje jinak, často tuto odlišnost vnímáme jako přímou kritiku našeho rodičovského působení.

Rodičovství je minovým polem studu a soudu, protože se v otázkách výchovy dětí často brodíme nejistotou a pochybnostmi o sobě samých. Když si nejsme jisti svými rozhodnutími, rázem se vynoří kritik, protože můj strach z toho, že nejsem dokonalý rodič, pohání moji potřebu potvrdit si, že jsem alespoň lepší než vy.

Zranitelnost leží ve středu rodinného příběhu

Příběhy naší hodnoty – vědomí naší dostatečnosti – začínají v rodině, kde jsme vyrostli. Pokud jde o naše vnímání lásky, sounáležitosti a hodnoty – nejvýrazněji nás formuje rodina našeho dětství. Zranitelnost leží ve středu rodinného příběhu. Určuje chvíle naší největší radosti, strachu, zármutku, studu, zklamání, lásky, sounáležitosti, vděčnosti, tvořivosti a zázraků všedního dne. Odsouváním zranitelnosti stranou proměňujeme rodičovství v soutěž zaměřenou na vědění, dokazování, vykonávání úkolů a měření výsledků, než na bytí.

Velká většina z nás se shodne na tom, že to, co chceme pro své děti, chceme také pro sebe – chceme vychovat děti, které budou žít a milovat celým srdcem. Pokud je cílem život v plnosti, pak bychom se ze všeho nejvíc měli snažit vychovávat děti, které: aktivně přistupují ke světu z pozice vlastní hodnoty, přijímají své slabé stránky a nedostatky, prožívají hlubokou lásku a soucit k sobě i k druhým, cení si pilné práce, vytrvalosti a úcty, nosí v sobě pocit opravdovosti a sounáležitosti, místo aby ho hledaly někde mimo sebe, mají odvahu být nedokonalé, zranitelné a tvořivé, nebojí se zahanbení nebo ztráty lásky, pokud se něčím liší nebo se potýkají s problémy. Procházejí naším prudce se měnícím světem s odvahou a odolným duchem.

Jaké vzkazy dětem posíláme

Jako rodiče svým dětem pomáháme vypěstovat si odolnost vůči studu a vědomí své hodnoty tak, že si dáváme velký pozor na požadavky, které jim vědomě či nevědomky předáváme. Posíláme jim zjevné či skryté vzkazy o tom, co je učiní více či méně hodné lásky? Nebo se zaměřujeme na chování, které je třeba změnit, a jasně přitom dáváme najevo, že o jejich základní hodnotu nejde?

Některé z našich nejničivějších skrytých vzkazů pramení z norem ženskosti a mužství. Nesdělujeme zjevně či skrytě našim dcerám, že předpokladem hodnoty je být štíhlá, hezká a skromná? Učíme naše dívky, aby si vážily chlapců jako něžných a láskyplných bytostí? Nevysíláme k našim synům vzkazy, že od nich očekáváme, že budou agresivní? Učíme naše syny, aby si vážili žen a dívek jako chytrých a schopných lidí a nechápali je jako předměty?

Dalším zdrojem podmiňování hodnoty je perfekcionismus. Je opravdu nakažlivý. Když se snažíme žít a vypadat naprosto dokonale, můžeme i své děti postavit do řady a navléci jim svěrací kazajky dokonalosti rovnou přes hlavu. Perfekcionismus je neučí, jak usilovat o výtečnost nebo jak ze sebe vydat to nejlepší. Perfekcionismus je učí cenit si víc toho, co si myslí druzí, než toho, co si myslí nebo jak se cítí samy. Učí je podávat výkony, líbit se druhým a dokazovat svou hodnotu.

Chceme-li, aby naše děti milovaly a přijímaly to, kým jsou, je naším úkolem milovat a přijímat to, kým jsme my. Pokud chceme vychovat odvážné děti, pak nemůžeme ve svém vlastním životě používat strach, stud, obviňování a soud. Soucit a spojení – jež dávají smysl a význam našemu životu – si lze osvojit jen tehdy, když je člověk prožívá. A prvním místem, kde je lze prožít, jsou naše rodiny.

Převzato z webu Manzelstvi.cz