Mgr. Michaela Sigmundová, Ph.D.
–
Klíčová slova: rodina, rozvod, péče, společné jmění manželů, soud, sociálně-právní ochrana dětí, mediace, psycholog, rodinná terapie, dohoda, konflikt, mediační dohoda, Cochemská praxe, nesezdané soužití, společné jmění manželů.
Opravdu musí být rozpad rodiny traumatem pro nezletilé děti (1), anebo se dá taková životní situace vyřešit způsobem, jenž nezanechá pachuť a nedůvěru ke vztahům na další dlouhá léta? Jaké se v současné době nabízí možnosti řešení konfliktů pro rodiče nezletilých dětí a jsou důsledně v praxi využívané? Mohou mít rodiče důvěru v nestranný přístup odborníků? Musí rodič volit metodu boje za každou cenu nebo je pro něj i jeho děti lepší nechat se s důvěrou odborně vést, i když máme tendence v krizových situacích podléhat tlaku emocí a obavám? Tento příspěvek pojednává o životních situacích, jakými jsou rozpad rodiny a uspořádání vztahů v rodině, o důležitosti ochoty domluvit se a také o možnostech odborné pomoci rodičům před zahájením soudního řízení a v jeho průběhu.
Rozpad rodiny je stresující životní událostí, která není příjemná pro rodiče, ani pro děti jakéhokoli věku. Velmi však záleží na tom, jakým způsobem a jak dlouho se taková zásadní životní situace v rodině řeší. Rozvod mnozí psychologové přirovnávají k úmrtí v rodině s ohledem na jeho vysoce stresový faktor. Sžívat se s novými životními změnami není jednoduché. Pokud k rozpadu nesezdaného vztahu nebo k rozpadu manželského svazku dojde mezi mužem a ženou, kteří nemají společné děti, je situace mnohem jednodušší. Není nutné upravovat dohodou nebo na základě soudního rozhodnutí péči o společné děti. Nesezdaný pár se nemusí obracet na soud s návrhem o rozvod manželství a zabývat se vypořádáním společného jmění manželů.
Jestliže se rozvádí manželé, kteří dosud společně pečovali o nezletilé děti, nejprve je nutné uspořádat vztahy k těmto nezletilým dětem, dále je vhodné se dohodnout na podmínkách rozvodu, jakož i na vypořádání společného jmění manželů. U obou typů bezdětného manželství či nesezdaného vztahu, jakož i manželství s nezletilými dětmi, doporučuji postupovat především dohodou.
Dohoda rodičů
Rodiče by se spolu měli pokusit o dohodu, a to buď přímo mezi sebou, nebo prostřednictvím odborníků. Těmi mohou být rodinní poradci, psychologové, právníci se zaměřením na rodinné právo, ale také různé pomáhající organizace podporující konstruktivní dialog v rodině (2). Rodiče, kteří plánují rozchod, by měli v zájmu svých dětí využít všechny možnosti směřující k dohodě o tom, jak bude po rozpadu vztahu vypadat péče o jejich děti (3). A také by měli přiměřeným způsobem seznámit děti s novou situací v rodině s ohledem na jejich věk. Děti jsou vnímavé a všimnou si jiné atmosféry v rodině, změny chování rodičů mezi sebou, napjaté situace nebo hádek či naopak mlčení. Děti na tyto změny reagují různě, některé začnou více zlobit, jiné jsou naopak zamlklé, zhorší se ve školním prospěchu, zvýší se jejich nemocnost anebo se také vracejí zpět v rámci svého psychosociálního vývoje. Často je to tak, že rodiče pro animozitu mezi sebou, řešení výše výživného a majetkového vypořádání zapomínají na své děti a jejich potřeby, a v krizovém období rozpadu rodiny jejich zájmy odsouvají na vedlejší kolej, ale při každé příležitosti je používají jako štít v rámci argumentace. Na jejich obranu je nutno říci, že to mnohdy nedělají vědomě, protože takové konflikty nás ve škole nikdo neučil řešit, a nemáme vždy po ruce přehledný manuál, jak takovou rodinnou krizi zvládnout.
Situace, kdy se rodič odstěhuje ze společného bydliště i s dětmi desítky či stovky kilometrů, změní dětem školní zařízení, ošetřující lékaře, sociální zázemí, spolužáky, učitele, kamarády, zájmovou činnost, aniž by se předem na takových zásadních změnách domluvil s druhým rodičem, je zásahem do práv druhého rodiče a samozřejmě i nezletilých dětí. Stalo se mi, že za mnou přišel rodič nezletilých dětí s tím, že po návratu ze zaměstnání doma zjistil, že došlo k odstěhování veškerého zařízení, druhý rodič mu nezvedá telefon a on neví, co se stalo a kde jsou děti. Dokonce se domníval, že mohlo dojít ke spáchání trestného činu vloupáním a k únosu členů rodiny. Takový stres nedokázal sám unést a musel vyhledat odbornou pomoc psychologa, protože do poslední chvíle vůbec netušil, že se doma schyluje k takové události. Mnozí rodiče se obávají využít služeb psychologů, neboť mají strach, že tato skutečnost jim bude k tíži v rámci nesporného řízení o péči o nezletilé děti. Toto soudní řízení se sice řadí k nesporným typům, ovšem fakticky jde někdy o letité bitvy rodičů v soudní síni i mimo ni, kdy je atmosféra vypjatější a dokazování rozsáhlejší než je tomu u obchodních sporů. Těmto situacím lze předcházet i působením právních zástupců rodičů, pokud své klienty povedou ke smířlivějšímu postoji zejména s odkazem na zájmy dětí, velmi pozitivní může být i vliv osoby samotného soudce na rodiče i jejich právní zástupce.
Není možné, aby jeden z rodičů rozhodoval o dětech a druhý rodič se musel situaci jen přizpůsobovat. Existují mechanismy, jak docílit návratu dětí do původního bydliště stejně jako to, jakým způsobem uchovat s dětmi co nejširší kontakt, pokud už k odloučení rodičů dojde. Běh času je v těchto věcech velkým nepřítelem a je třeba tyto záležitosti záhy řešit za pomoci soudu, orgánu sociálně-právní ochrany dětí, organizací poskytujících všestrannou pomoc dětem a jejich rodinám v náročné životní situaci, ale třeba také prarodičů, kteří mohou mít pozitivní vliv na uspořádání dění v rodině z hlediska respektování jejich autority a určité životní moudrosti a nadhledu. Opačným extrémem je ingerence prarodičů do rodinného konfliktu, stavění se do role rozhodců mezi rodiči, manipulace vnoučat z jejich strany a aktivní vystupování v soudním řízení na pozici svědků jednoho z rodičů.
Rodiče mohou využít kromě výše uvedeného také služeb mediace. I toto je způsob, jak mimosoudně řešit konflikt v rodině a nastavit nová pravidla fungování a péče o děti. Na mediaci je však zapotřebí osobní účasti obou rodičů. Pokud ani tudy cesta nevede, může se každý z rodičů obrátit na příslušný opatrovnický soud s návrhem na úpravu péče o děti, čímž se myslí zejména určení typu péče o děti, úpravu vyživovací povinnosti rodičů k dětem a také vymezení osobního styku rodičů s dětmi. Typy péče o děti jsou různé, a vždy záleží na konkrétních okolnostech případu . K typům péče patří výlučná péče jednoho rodiče s vymezením styku druhého rodiče s dětmi a určením vyživovací povinnosti rodiče vůči dětem, péče střídavá s určením vyživovací povinnosti obou rodičů k dětem anebo péče společná bez určení střídání rodičů v péči o děti a stanovení vyživovací povinnosti. Soud musí vždy rozhodnout o tom, v jakém typu péče budou děti vychovávány pro dobu do rozvodu rodičů, po rozvodu rodičů nebo od jiného data s ohledem na to, zda jde o rodiče sezdané či nikoli. Dále soud ve výroku rozsudku rozhoduje o určení výživného pro nezletilé děti a případně určuje dluh na výživném. Pokud se rodiče mezi sebou jsou schopní domluvit, nemusí být nutně ve výroku soudu určení styku ve všední dny a během prázdnin.
Po podání návrhu soudu matkou, otcem nebo i oběma rodiči (každý je oprávněn si podat svůj vlastní návrh, přičemž soud bude oba návrhy projednávat současně pod stejnou spisovou značkou) soud zahájí řízení a ustanoví nezletilým dětem kolizního opatrovníka. Tím je orgán sociálně-právní ochrany dětí. Proti tomuto usnesení je možno podat odvolání. Některé soudy v České republice začaly v posledních letech praktikovat ve věcech péče o nezletilé děti tzv. cochemskou praxi (5). Cochemská praxe (zvaná též Cochemský model) je přechod od autoritativního rozhodování o nezletilých dětech k procesu, kde instituce formou spolupráce vedou rodiče k převzetí odpovědnosti za budoucí život dítěte. Vznikla už v 90. letech 20. století v německém kraji Cochem-Zell a odtud se rozšířila i k nám a do celé Evropy. Jejím autorem je opatrovnický soudce Jürgen Rudolph. Zatím těchto soudů není tolik, a myslím si, že je to škoda. Když se na školeních se soudci aplikujícími tuto praxi setkávám a slyším jejich zkušenosti, mrzí mne, že rozšiřování tohoto způsobu jednání soudu není v širším měřítku.
Role orgánu sociálně-právní ochrany dětí
Významnou institucí, která může pomoci rodičům při problémech s komunikací s druhým rodičem, je orgán sociálně-právní ochrany dětí. Takový orgán působí v rámci obcí či měst většinou pod sociálním odborem jako oddělení sociálně-právní ochrany dětí. Oddělení sociálně-právní ochrany dětí (tzv. OSPOD) v souladu se zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí ve znění pozdějších předpisů a v souladu se zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem ve znění pozdějších předpisů, se zaměřuje na ochranu práv dětí, jejich oprávněných zájmů, působí k obnovení narušených funkcí rodiny a zabezpečení náhradního rodinného prostředí pro dítě, které nemůže být trvale nebo dočasně vychováváno ve vlastní rodině (6). Za účelem zajištění těchto cílů vykonává například šetření v domácnostech, pohovory s dětmi (7), spolupráci se školskými, zdravotnickými, státními i nestátními organizacemi, pořádá případové a rodinné konference, vypracovává individuální plány ochrany dítěte, vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte, ukládá také rodičům ve správním řízení povinnost využít odbornou poradenskou pomoc, případně přistupuje k výchovným opatřením a opatřením na ochranu dětí (podávání podnětů a návrhů k soudu) a další činnosti. Důležitá je role tohoto orgánu v soudním řízení ve věcech péče o nezletilé, protože vykonává funkci kolizního opatrovníka dítěte. Nezletilé dítě se u soudu nemůže samo zastupovat a jeho rodiče jako zákonní zástupci mohou být se zájmy dítěte v kolizi. Proto opatrovnický soud ustanovuje dětem opatrovníka, což bývá právě orgán sociálně-právní ochrany dětí příslušný podle místa bydliště dítěte. Místní příslušnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností a obecního úřadu se řídí místem trvalého pobytu dítěte, není-li stanoveno jinak. Toto ustanovení činí v praxi potíže, protože často se dítě nachází na zcela jiné adrese, než je jeho trvalý pobyt. Osoba jednající za orgán sociálně-právní ochrany dětí je pro nezletilé děti i rodiče velice důležitá. Může svým působením velmi pomoci dohodě v rodině a pobídnout rodiče k vyřešení konfliktu prostřednictvím mediace nebo rodinné terapie, lze využít i případové konference za účasti dalších osob jako jsou právní zástupci rodičů, dětský psycholog apod. Postavení pracovníka jednajícího za orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“) není jednoduché a vyžaduje mnoho trpělivosti, nadhledu, diplomacie při jednání s rodiči s cílem chránit zájmy nezletilého dítěte. Někteří rodiče se snaží, aby se pracovník OSPOD přiklonil na jejich stranu a podporoval jejich představu uspořádání péče o nezletilé děti. Rodiče mnohdy zahlcují OSPOD den co den e-mailovými zprávami, telefonáty a žádostmi o schůzku. Bývá proto rozumné učinit s rodiči tzv. edukační schůzku, která může rodičům přinést potřebné informace, uklidnění situace, nastavení pravidel kontaktu s dětmi, péče o domácnost a další aspekty, které si nejsou schopní sami domluvit. Nasměrovat rodiče po podání návrhu k soudu na OSPOD může také soud v zájmu dohody mezi rodiči, kdy vydá usnesení o tom, že se nařizuje rodičům, aby ve lhůtě tří dnů od doručení takového usnesení kontaktovali příslušný městský úřad, oddělení sociálně-právní ochrany dětí a postupovali dle pokynů příslušného sociálního pracovníka, jehož jména a kontakt na něj soud uvede v textu výroku usnesení. Podle zákona č. 292/2013 Sb. O zvláštních řízeních soudních, v platném znění (dále jen z.ř.s.) vede soud rodiče za účelem ochrany zájmu dítěte k nalezení smírného řešení. Oba partneři či manželé i po rozpadu vztahu zůstanou i nadále rodiči svých dětí. Na to by měli myslet, protože nová životní situace může mít negativní dopad i na další psychosociální vývoj dětí, jestliže byly v rodině vystaveny negativním vlivům, jako je stísněná rodinná atmosféra, hádky rodičů, nezájem rodičů o dítě, manipulace či vtahování dítěte do sporů mezi rodiči. Pomíjím tedy fyzické a psychické násilí, to je jiná kapitola.
Mediace
Mediace prováděná na základě zákona o mediaci (8) přinesla mnohé zásadní změny, pro které by měla být více využívanou možností řešení sporů v rámci mimosoudních jednání nebo v průběhu zahájeného řízení u soudu. Zákon o mediaci přinesl nový pojem „zapsaný mediátor“, který vykonává činnost mediátora na základě zákona o mediaci. Mediátorem se podle tohoto zákona může stát pouze osoba zapsaná v seznamu vedeném Ministerstvem spravedlnosti, které vykonává dohled nad výkonem činnosti mediátorů. Jestliže je zapsaným mediátorem advokát, pak odborný dohled nad jeho činností vykonává Česká advokátní komora. Soud může nařídit účastníkům soudního řízení první setkání se zapsaným mediátorem v rozsahu tří hodin a přerušit řízení nejdéle na dobu tří měsíců. Jestliže se účastníci soudního řízení neshodnou na osobě mediátora, vybere jej předseda senátu ze seznamu vedeného Ministerstvem spravedlnosti. Proti usnesení jímž bylo nařízeno první setkání s mediátorem nelze podat odvolání. Samotnou mediaci však nelze nařídit, ta je ryze dobrovolná. Přesto jsem se občas setkala i s takovým usnesením, kde se mediace přímo nařizuje podle ustanovení § 474 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb. O zvláštních řízeních soudních ve znění pozdějších předpisů, a to za účelem ochrany zájmu dítěte (9). Podle tohoto ustanovení může soud rodičům uložit na dobu nejvýše tří měsíců účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii, nebo jim nařídit setkání s odborníkem v oboru pedopsychologie (10). Nicméně ustanovení je do jisté míry formulačně nepřesné a pak z něj může plynout výklad dovozující možnost mediace nařizovat. Odměna mediátora (11) v rámci prvního setkání s ním činí 400,- Kč na hodinu a účastníci mediace hradí tyto náklady každý jednou polovinou. Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Toto sankční ustanovení nelze aplikovat ve věcech, kde žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu, což je právě opatrovnické řízení. Pokud je zahájená mediace uzavřením smlouvy o provedení mediace, určuje se odměna mediátora dohodou účastníků včetně poměru, v jakém bude hrazená.
Setkávám se u soudu s tím, že navrhnu, aby soud uložil účastníkům první setkání s mediátorem. Soudce se v soudní síni ihned dotazuje druhého rodiče, zda má zájem zahájit mediaci. Odpověď bývá taková, že nikoli, protože se prý stejně nedohodnou. To, že soud dá rodičům možnost si na neutrální půdě u zapsaného mediátora vysvětlit, co se stalo, pochopit se, pokusit se vidět očima druhého rodiče, získat odstup od konfliktu, umět se spolu bavit na téma konfliktu, myslet na zájmy dětí, to jsou cenné aspekty mediace. Soudní řízení samo o sobě není schopné napravit vadnou nebo nedostatečnou komunikaci rodičů, přetavit konflikt do smíru, odložit navždy spory z minulosti. Mediace toto umí. I kdyby v rámci mediace nebylo dosaženo vyřešení konfliktu rodičů v meritu věci, může napomoci nastolit u rodičů společnou komunikaci, informovanost o potřebách nezletilých dětí, odpuštění si navzájem, respekt a úctu k sobě samým. Kdo to nejvíce ocení, jsou děti rodičů.
Rodiče se mohou přímo obracet na mediátory se žádostí o společné jednání, než podají návrh soudu, ale i po podání návrhu lze soudní řízení přerušit a zahájit mediaci. (12) Mediace neřeší minulost, ale nastavuje účastníkům mediace pravidla pro přítomnost a budoucnost. Mediátor stranám nepřikazuje žádné povinnosti ani za ně konflikt neřeší. Je odborníkem na mediační proces a vede účastníky mediace k tomu, aby výsledkem jejich jednání byla dohoda přijatelná pro obě strany. Mediátor není v postavení soudce ani rozhodce. Jestliže jsou účastníky mediace rodiče nezletilých dětí, pak i když přestanou být partnery, budou stále rodiči. A v tom tkví smysl, proč by měli v zájmu svých dětí využít mediace. Dohoda uzavřená rodiči při mediaci je především jejich ujednáním a dá se předpokládat, že je tedy budou respektovat dobrovolně a rádi, více než autoritativní rozhodnutí, k němuž sami nedospěli.
Vypořádání majetkových vztahů po rozchodu
V případě nesezdaného bezdětného páru může vyvstat otázka vypořádání majetkových vztahů, jestliže si společně zakoupil movitý nebo nemovitý majetek, anebo došlo k investicím z výlučného majetku jednoho partnera do vlastnictví toho druhého (13). Bývá po letech dosti zapeklité dohledávat, kdo co zakoupil, z jakých finančních prostředků, v jaké výši jsou podíly na zakoupené věci, v jakém rozsahu se prováděly investice do nemovité věci ve vlastnictví jednoho z partnerů a jaká je hodnota těchto investic při vypořádání. Další problém může nastat tam, kde jeden z nesezdaných partnerů investuje svoje výlučné finanční prostředky do oprav nemovité věci, kterou vlastní druhý partner. Pokud před poskytnutím těchto finančních prostředků nesepíší dohodu o tom, jak s penězi bude naloženo, komu peníze patří, jak se budou vracet v případě ukončení soužití, hrozí reálné riziko, že na konci soužití budou investice zpochybněny druhým partnerem anebo dojde k námitce promlčení takových investic. U manželů jsou práva zákonem více ošetřená a lze se ochrany lépe domáhat i soudní cestou. (14) Pokud dva nesezdané partnery nebo manžele tíží společný hypoteční úvěr či dokonce několik úvěrů např. spotřebitelských, nebo vzniklých v rámci podnikání, pak je tyto závazky mohou i do budoucna společně nadále svazovat mimo rodičovství. Není vždy možné dojednat s úvěrující bankou vyvázání druhého partnera nebo manžela ze závazku. Pro věřitele je lepší zachovat více dlužníků než mít jen jednoho, protože může ztratit schopnost řádně splácet. I věřitel se musí chovat s péčí řádného hospodáře, navíc zpřísněná pravidla kladou některým typům věřitelů povinnost prověřit předem bonitu dlužníka.
Bezdětný manželský pár se může rovnou obrátit na soud s návrhem o rozvod manželství dohodou či ve sporné variantě, pokud není dohoda o rozvodu možná (15). Připojí-li se manžel k návrhu na rozvod manželství, který podá druhý z manželů, soud manželství rozvede, aniž zjišťuje příčiny rozvratu manželství, pokud ke dni zahájení řízení o rozvod trvalo manželství nejméně jeden rok a manželé spolu déle než šest měsíců nežijí. Další podmínkou je, že se dohodli na úpravě svých majetkových poměrů, bydlení a výživného pro dobu po tomto rozvodu. Jestliže nejsou schopní dohody, pak se v soudním řízení zjišťuje, kdo se na rozvratu manželství převážně podílel s tím, že k vypořádání společného jmění manželů dojde později.
I majetkové záležitosti lze řešit dohodou a mediace je k tomu vhodným nástrojem. Mnohdy jsou u rodičů jako spojené nádoby propojeny otázky péče o nezletilé děti a vypořádání majetku po ukončení soužití. Jedno bez druhého nelze s trvalým úspěchem vyřešit, pokud si přejeme, aby rodiče spolu dále otevřeně komunikovali a chovali se k sobě vstřícně. Ústupky je nutno dělat na obou stranách, aby k dohodě došlo. Právní zástupci rodičů, pokud je v těchto věcech zastupují, mohou také svým přístupem přispět k uzavření dohod.
Závěr
Pokud se v rodině vyskytuje domácí násilí a náprava chování rodiče není reálná či možná, je naopak v zájmu nezletilých dětí, aby v takovém rodinném prostředí dále nevyrůstaly. Pominu-li patologie typu alkoholismus a jiné návykové látky, fyzické a psychické násilí v rodině, narůstání dluhů u jednoho z rodičů, pak je dobré pokusit se o možnost obnovy vztahu i po určité časové odluce, kdy jeden či poté oba rodiče spolu docházejí na rodinnou terapii, do níž lze zahrnout i starší děti. Tam, kde však není vůle či možnost zachovat rodinné zázemí, je aspoň vhodné zrealizovat rozvod a rozchod tak, aby tato životní změna nepoznačila na dlouhá léta celou rodinu. Rozvodem i rozchodem se totiž všem účastníkům většinou sníží celková životní úroveň. Místo dvou příjmů musí rodiče vyjít jen s jedním, je třeba si zajistit náhradní bydlení, doplatit dluhy, zařídit novou domácnost. Od rozvodu a rozchodu nelze očekávat razantní životní změnu k lepšímu ze dne na den. Přibývá naopak mnoho starostí, které dříve nebylo nutno řešit.
(1) Westphalová, L., Rogalewiczová, R. Práva dítěte v rodičovském konfliktu. Právní rozhledy, 2016, č. 19, s. 666.
(2) Centrum rodinné terapie, FN Motol, Dům tří přání, HoSt Home-Start ČR, Dětské centrum Paprsek, Gaudia, Pexeso, z.s., Centrum Hnízdo, Léčivé rozhovory, CETERAS – Centrum terapeutických služeb z.s. a další
(3) Matoušek, O., Pavlát, J. in Matoušek, O. a kol. Děti a rodiče v rozvodu. 1. vyd. Praha: Portál, 2015, s. 139–140.
(4) § 907 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku: Soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Má-li být dítě svěřeno do společné péče, je třeba, aby s tím rodiče souhlasili.
(5) Matoušek, O. Cochemská praxe – jiný způsob rozvodu. Právo a rodina, 2014, č. 8, s. 18.
(3) Rogalewiczová, R. Orgán sociálně-právní ochrany dětí jako kolizní opatrovník dítěte. Právní rozhledy, 2015, č. 20, s. 715–716.
(7) Ptáček, R., Pemová, T. Vedení rozhovoru s dětmi v kontextu sociálně-právní ochrany dětí. Právo a rodina, 2014, č. 6, s. 18.
(8) Zákon č. 202/2012 Sb. O mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci)
(9) Usnesení KS v Hradci Králové z 10. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 283/2016.
(10) Šínová, R., Westphalová, L.: K možnosti soudu nařídit účast na mimosoudních postupech podle § 474 ZŘS, a to i v kontextu rozhodnutí KS v Hradci Králové. Právní rozhledy 23-24/2020, s. 835.
(11) Vyhláška č. 277/2012 Sb. O zkouškách a odměně mediátora
(12) Svatoš, M. Mýty a fakta o prvním setkání s mediátorem, aneb všechno, co jste o mediaci chtěli vědět, ale báli jste se zeptat. Bulletin advokacie, 2013, č. 11, s. 48. www.beck-online.cz.
(13) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3082/2014, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek NS, 2/2016: Mezi mužem a ženou, kteří spolu žijí v nesezdaném partnerském svazku, nevzniká majetkové společenství obdobné institutu společného jmění manželů. I když spolu druh a družka žijí v dlouhotrvajícím vztahu, nabývají majetek každý do výlučného – individuálního vlastnictví anebo do podílového spoluvlastnictví; obdobně též odpovídají za závazky.
(14) § 646 občanského zákoníku: Mezi manžely nepočne promlčecí lhůta běžet ani neběží, dokud manželství trvá. To platí obdobně i pro práva mezi osobami žijícími ve společné domácnosti, mezi zastoupeným a zákonným zástupcem, opatrovancem a opatrovníkem nebo mezi poručencem a poručníkem.
(15) Kotulková, J: Rozvod manželství s nezletilými dětmi. Právní rádce 7/2008, s. 19.
Psáno pro časopis Rodinné listy č. 3/2021
Okomentovat