Jana Ilčíková

–

Končí prázdninový čas a děti se chystají do školy. Aktovka voní novotou, přezůvky pečlivě podepsané, pouzdro plné barevných pastelek a těšení na paní učitelku, na spolužáky. Jaké to asi bude? Někdy mají větší trému rodiče, protože jim přibývají nové povinnosti a bojí se, jak děti, ale i oni sami v nové situaci obstojí.

Prožili jsme to již dvakrát a přátelská atmosféra ve škole rozmetala všechny naše pochybnosti. Paní učitelka s dětmi probírala prázdninové zážitky a nám rodičům rozdala fixy, abychom na kachličku ve třídě každý namalovali své dítě a napsali několik jeho vlastností. Kdyby se ve škole dětem po rodičích zastesklo, mohou si je připomenout třeba touhle kresbou. Někteří rodiče se ostýchali, ale postupně si dodávali odvahu a na kachličkách se objevily obrázky a jména s charakteristikami: Markéta – milá, hodná, veselá, Roman – kamarádský, upřímný, Jarka – přátelská, obětavá, Petr – zábavný, laskavý, poslušný… Děti jen zářily, když  jim rodiče přečetli, co jim možná ještě nikdy přímo do očí neřekli.

Těšila jsem se na první úkoly, denně jsme na malou prvňačku čekali před školou a chválili první úspěchy. Moc nám pomohl příběh, který jsem objevila v jednom zpravodaji pro katechety. Možná osloví i vás, a nemusíte mít doma zrovna prvňáčka.

Nehledat chyby

Byli jednou dva chlapci. Bydleli na stejné ulici, jen každý na jiném konci. Oběma bylo šest roků a oba šli poprvé do školy. Jára byl velký a Jirka malý. Když Jára odcházel do školy, řekla mu jeho maminka: ,,Dávej dobrý pozor na svou školní aktovku! Koupila ti ji babička. Ať na ní nejsou žádné fleky a ať ji nepoškrábeš, nebo bude babička smutná!“ Jára šel velmi opatrně, celý ohnutý, hned byl o centimetr menší. Jirkova maminka chlapci na cestu do školy řekla: ,,Jak ti to sluší s tvou starou školní brašnou! Víš, s tou chodil do školy tvůj starší bratr, pozná se to podle spousty škrábanců. Můžeš na to být hrdý!“ –Tak si to Jirka pěkně vykračoval a šel s veselou náladou do školy. Jakoby o centimetr povyrostl.

Když se oba vrátili domů, dělali své první školní úkoly – celou stránku samých čárek, které měly stát pěkně rovně vedle sebe. Járova maminka řekla: ,,To to ale vypadá ošklivě! Všechny čárky jsou rovně, jenom jedna stojí nakřivo!“ Přetrhla stránku sešitu a Jára musel psát všechno znovu. A Jára byl zase o centimetr menší. Jirkova maminka našla stránku plnou křivých hrbolatých čárek. Usmála se a řekla: ,,Podívej, tady stojí jedna už úplně rovně. Když budou ty ostatní taky takové, tak jsi udělal dobrou práci. Pan učitel bude mít radost!“ A Jirka opět povyrostl o celý centimetr.

Jindy měli zpívat písničku. Járu doma poslouchal tatínek a řekl: ,,No tady pořád děláš na tom samém místě stejnou chybu. Ty celou tu písničku kazíš! Jak jen může být někdo tak nemuzikální!“ Jára byl zase o centimetr kratší a už se jen ploužil. Jirkův tatínek také poslouchal, jak Jirka zpívá. Smál se: ,,Ty tóny tak všelijak cvrlikají, ale některé už znějí pěkně na správném místě. Ještě chvíli a budou znít všechny správně. To bude muzika!“ Jirkovy oči zářily a zase o centimetr povyrostl.

Povzbuzení je víc

A tak to šlo pořád dál. Tatínek a maminka bděli nad svým synem Járou, jen aby neudělal žádnou chybu, dědeček, babička, teta Ema a paní sousedka Nováková taky pomáhali. A tak Jára brzy poznal všechny své chyby.

Jirka rostl obklopen nadějí a důvěrou ze všech stran. Kypěl radostí ze života a jeho nadšení se přenášelo na všechny ostatní, kteří takovou odvahu taky potřebovali. Vyrostl a byl veliký a lidé měli radost, když ho viděli.

Nakonec Jára začal slábnout a chřadnout, čelo měl plné vrásek, oči mu pohasly a jeho mysl byla plná posuzování a úsudků o druhých. Protože jediné co znal, byly jeho chyby, nacházel je taky u ostatních lidí. Kdyby tak mohl znovu ožít! Kdyby tak jednou potkal Jirku! Jeho radost ze života měla v sobě něco překypujícího. Stačila by pro dva…

Jenom neříkejte, že rodiče jako dnes Járovi neexistují. Trochu je máme v sobě všichni. Sami se obtížně dopracováváme k sebedůvěře a neblahé dědictví hledání chyb posíláme dál. Začíná nový školní rok, a tak bychom si mohli dát malé předsevzetí, že budeme děti víc povzbuzovat, než shazovat a hledat, kde udělaly chybu. Asi se nám to pokaždé nepodaří, ale to nevadí. S důvěrou musíme začít u sebe a všímat si hlavně toho, co se nám ve výchově podařilo. Nejen děti, ale všichni můžeme růst, jen když zakoušíme lásku a důvěru.

Převzato z webu Manzelstvi.cz, napsáno pro týdeník Naše rodina 36/2007