Manzelstvi.cz

–

Oblast vztahů mezi prarodiči a vnoučaty lze zkoumat mnoha způsoby. Francouzská psycholožka Vittoria Cesari Lusso si vybrala právě emoce a city, které zaujímají významné místo v rozpoložení člověka a v kvalitě rodinných vztahů. Jsou pro nás nezbytné stejně jako vzduch a potrava, ale jejich nadbytek může způsobit problémy. Když si svých emocí budeme vědomi a naučíme se je vyjadřovat i ovládat, budeme pro naše nejmenší dobrým vzorem nápodoby.

Nejčastěji sdílenou emocí je strach. Je to emoce bolestná a stresující a zároveň velmi užitečná. V některých případech nás chrání a pomáhá nám chránit ostatní. V jiných případech náš život poškozuje. S rolí prarodiče jsou spojeny dvě hlavní obavy: strach o bezpečí dětí, že se jim něco stane, a úzkost, že by mohly být nešťastné.

Něco se jim stane

První strach dokládá svědectví jedné babičky: „Od té doby, co se dvakrát až třikrát týdně starám o svá dvě vnoučata, připadá mi svět jako džungle plná nebezpečí – kuchyň je terén plný pastí a nástrah, ulice je místo, kudy projíždějí obludy na kolech, a každý pes je zákeřným vlkem. Když spí děti u nás, vzbudím se snad stokrát za noc a jdu se přesvědčit, že dýchají. Když jsou doma, raději někdy ani dceři nevolám, protože mám strach, aby se během hovoru dětem něco nestalo. Je to zkrátka opravdu velký stres a velká zodpovědnost! když jsou děti u nás, jsem opravdu moc ráda. Když tu nejsou, chybí i, ale když je vracím rodičům živé a zdravé, moc se mi uleví!“

Jedná se o strach oprávněný, který prarodiče prožívají mnohem silněji než rodiče. Jednak si s sebou nesou velký ranec zkušeností o světě a jeho nebezpečích. Zároveň je pro ně s postupujícím věkem čím dál náročnější vykonávat víc činností najednou. Mají také velký smysl pro odpovědnost. Říká se, že „strach má velké oči“ a z výše uvedeného vyplývá, že velikost očí, které vidí nebezpečí, roste s věkem.

Nemůžu slyšet pláč

„Když vidím, jak moje snacha hubuje vnuka, sevře se mi srdce i žaludek a málem se rozpláču… Radši bych u toho nebyla, protože je mi z toho až zle,“ svěřuje se jiná babička. Francouzská psycholožka vysvětluje, že po celý život zůstáváme po stránce emoční – zároveň dospělými i dětmi. Naše dětská část, která uchovává vzpomínky na vlastní emoční zkušenosti, způsobuje, že jsme velmi citliví až zranitelní vůči dětskému utrpení. Člověka až bolí u srdce, když slyší dětský křik a pláč. Nával emocí, který pociťujeme, když rodiče peskují naši milovanou holčičku nebo chlapečka, znamená soucit se sebou samým jako malým dítětem, které právě hubují velmi přísní rodiče. Myslíme si, že hubované dítě cítí křivdu, ale ve skutečnosti křivdu prožíváme my. A naše snaha dělat dětem neustále radost je snahou nahradit jim, co jsme sami postrádali.

„Můj zeť je na své dva syny hodně přísný. Trhá mi to srdce, když slyším, že je za každou hloupost zavírá na záchodě.“ Představujeme si, jak asi vnuci trpí, a přitom trpíme my sami. Často si nevzpomeneme, že se naše děti chovají stejně, jako my, když jsme byli rodiči. V roli prarodičů bychom měli mít neustále na paměti, že mladé rodiče je potřeba chválit, když si všimneme, že se jim ve výchově něco daří, Podělit se s nimi o obavy, které jsme také zakoušeli jako rodiče.

Umlčet strach

Úkolem prarodičů je zkrotit vlastní obavy a strach a pomáhat vnoučatům, aby se nedala ovládnout ochromujícím strachem. Děti se potřebují naučit objevovat svět, létat na svých vlastních křídlech a zvládat překážky. Proto je nezbytné, aby zažily pár nepříjemností, jako drobné popáleniny, škrábance a odřeniny. Aby prarodiče mohli dodávat vnoučatům odvahu ke zkoumání okolního světa, musí v sobě částečně umlčet rostoucí strach o vnoučata a snahu co nejvíc je chránit. To znamená nechat děti běhat, chodit po schodech nahoru a dolů, vyřádit se v parku, naučit se jezdit na kole, jít blíž k různým zvířatům…

Možná jste viděli film režiséra Benigniho Život je krásný. Jedná se o působivou pohádku o tom, jak dospělý (v tomto případě otec, ale platí to i o prarodičích) může zachránit dítě vystavené nelidské realitě. Pochopí, že musí svému malému synkovi prezentovat hroznou děsivou realitu jinak, aby zachránil jeho duši a zdravý rozum. Svůj vlastní strach a obavy před ním skrývá. Řekne dítěti, že se jedná o hodně tvrdou hru, která vyžaduje odvahu. Vítěz vyhraje cenu: hračku, o které dítě už dlouho sní – tank. Chlapec přežije, aniž ztratí sebedůvěru a naději. Film končí scénou, ve které ohromené dítě běží v ústrety prvnímu americkému tanku, který projel ohradou koncentračního tábora.

Život může být krásný díky hrdinství dospělých, kteří dokážou zapomenout na svůj strach, aby mohli chránit děti před nejstrašnějšími obavami. Možná se nikdy nedostaneme do tak vypjaté situace, ale přesto bychom se mohli naučit nezamořovat své okolí vlastními obavami.

Převzato z webu Manzelstvi.cz