Výzkumný ústav práce a sociálních věcí

–

Základní podmínkou pro nárok na dávku náhradní výživné je soudní rozhodnutí o tom, který rodič (jeden z nich, případně oba, pokud jde o střídavou či společnou péči) a v jaké výši má platit výživné na nezaopatřené dítě či děti. Dalším nezbytným předpokladem pro získání předmětné dávky oprávněnou osobou je podání návrhu na exekuci či výkon soudního rozhodnutí s cílem vymoci od povinné osoby stanovené výživné. Mezi žadateli, kteří se zúčastnili výzkumu, byli více zastoupeni ti, kteří zvolili exekuci (83 %). Pouze zhruba každý třetí se k tomuto kroku uchýlil právě až v souvis-losti s podáním žádosti o novou dávku, ostatní využívali tento nástroj pro získání výživného již někdy dříve. Ani tento postup však zdaleka není zárukou úspěchu. Pouze každý desátý žadatel účastnící se našeho výzkumu uvedl, že se díky exekuci domohl alespoň částečně dlužného výživného. Podle informací, které respondenti měli a sdíleli, probíhá exekuce nejčastěji srážkami za mzdy či jiných příjmů, druhým nejběžnějším postupem je pozastavení řidičského oprávnění. Z dalších výpovědí respondentů je možné se domnívat, že administrativa spojená s podáním návrhu na exekuci je mnohdy náročná, neboť řada z nich (dvě pětiny) se v této věci obrátila o pomoc k odborníkům, zejména z řad neziskových organizací.

Soudní výkon rozhodnutí doložilo jako součást žádosti o náhradní výživné 17 % respondentů. Podobně jako v případě exekuce nebyly pro většinu z nich (čtyři pětiny) impulsem k tomuto kroku až podmínky nároku na předmětnou dávku, ale tento způsob, jak se domoci plnění vyživovací pomoci druhého rodiče, zvolili již dříve. Z výzkumu však vyplývá, že téměř polovina respondentů ve snaze domoci se svých práv, potažmo práv svých nezaopatřených dětí, vyzkoušela oba přístupy, tj. exekuci i soudní výkon rozhodnutí. Podobně jako mezi těmi, kteří k žádosti o náhradní výživné připojili návrh na exekuci, uvedla pouze necelá desetina, že se jim díky soudnímu výkonu rozhodnutí daří získat alespoň část dlužného výživného. V případě soudního výkonu rozhodnutí je administrace celého procesu v porovnání s exekucí jednodušší, oprávněná osoba se obrátí na soud, který o výživném rozhodl, ať na základě dohody nebo autoritativně. To se zřejmé projevilo i v nižším podílu žadatelů, kteří se v této věci obešli bez pomoci odborníků (téměř tři čtvrtiny).

Vysoké zastoupení případů, kdy rodiče-žadatelé mají již zkušenosti s oběma způsoby vymáhání dlužného výživného, tj. exekucí i soudním výkonem rozhodnutí, svědčí o tom, že nezůstávají pasivní a snaží se výživné vymoci všemi možnými způsoby již delší dobu. Fakt, že negativní dopady vymáhání výživného na vztah svého dítěte s druhým rodičem zvažovali pouze dva z pěti respondentů v případě exekuce a každý druhý u soudního výkonu rozhodnutí, jen potvrzuje dříve uvedenou skutečnost, že vztahy povinných rodičů a dětí v rodinách žadatelů o dávku náhradní výživné jsou opravdu velmi narušené. Obavy z možného poškození těchto vztahů slábnou s dobou, po které výživné není placeno. Jak u exekuce, tak i u soudního výkonu rozhodnutí je velmi vysoký podíl osob, které nemají povědomí o tom, jakým konkrétním způsobem je daný nástroj vymáhání dlužného výživného použit (55 %, resp. 72 % respondentů).

Podle trestního zákoníku může být zanedbání povinné výživy po dobu delší než čtyři měsíce posuzováno jako trestný čin. Trestní oznámení pro neplacení výživného podalo na druhého rodiče sedm z deseti respondentů. Spolu s délkou období, po které povinná osoba neplní své závazky, se zvyšuje podíl respondentů, kteří vyzkoušeli více možností, jak druhého rodiče k placení výživného alespoň částečně přimět. K podání trestního oznámení se téměř tři čtvrtiny respondentů, kteří tak někdy učinili, uchýlily jako k první volbě, jak situaci neplacení výživného řešit. Nejčastějším motivem pro podání trestního oznámení byla snaha druhého rodiče zastrašit a donutit ho tak výživné hradit. Každý pátý respondent, který podal na svého bývalého partnera v souvislosti s neplacením výživného trestní oznámení, vkládal do tohoto postupu naděje s tím, že jej soud donutí plnit jeho vyživovací povinnosti. Trestní řízení bylo nejčastěji ukončeno podmínečným odsouzením neplatiče výživného (45 %), trest odnětí svobody byl uložen v 15 % případů. Podobný podíl trestních stíhání však byl zastaven (15 %) nebo v době výzkumu nebyl znám jeho výsledek (17 %). Z výpovědí respondentů lze usuzovat, že úspěšnost domoci se výživného na dítě je v případě trestního oznámení o něco vyšší než v případě exekuce či soudního výkonu rozhodnutí. V každém sedmém případě začal dlužník výživné platit, stejný podíl začal splácet svůj předchozí dluh. K ideálnímu výsledku, tzn. ke splácení či splacení dluhu na výživném i k řádnému placení „běžného“ výživného však vedlo trestní stíhání u pouhých 7 % povinných osob. I zde však data ukazují, že u osob, které svou vyživovací povinnost vůči dítěti neplní delší dobu, případně ji ani nikdy neplnily, je účinek trestního oznámení na zlepšení platební morálky ještě slabší.

Ukázka ze souhrnné výzkumné zprávy Náhradní výživné (VÚPSV, v. v. i., Praha, 2022)