Václav Lamr

Bylo to v roce 1950, kdy jsem šel ze školy domů a pozoroval, jak se moji spolužáci těšili na shledání s rodiči a na volné odpoledne. Já jsem však své kroky před rodným domem zpomaloval a na břehu Moravy u svatojánského mostu jsem se zastavil. Nechtělo se mi jít domů, kde mezi rodiči, kteří se rozvedli, probíhalo právě pochmurné řízení o jejich právu na nás s bráchou.

Vybavila se mi scéna v soudní síni, kde na jedné straně seděl otec a na druhé zástupce matky. A soudce se mne zeptal: „Koho máš raději? Otce, či matku? U koho bys chtěl být?“ Taková šíleně nepřirozená, amorální, eticky patologická otázka sedmiletému chlapci. Hnusný pach smrti cítím po letech dodnes. Otec zpozorněl. Chtěl jsem vykřiknout: „Chci mít oba!“ Ale pud jakési sebezáchovy, nebo spíš vnitřní hlas Božího Ducha mi velel: „Vol otce, zde je jistější stabilita…“ A tak se stalo. To je můj osobní příspěvek k problému „střídavky“.

Názor, že střídavá péče mezi rodiči stresuje dítě, je pseudohumanistický alibismus. Ubohé pokrytectví, které vyzařuje z nylonového úsměvu sociální pracovnice, která si tak léčí mindráky ze své bezdětnosti. Zde se také rodí feminismus. Pokud došlo ke zločinu rozvodu dvou rodičů s dětmi, není nic horšího v životě dítěte. Pokud dítě zmrzačíš rozvodem bodnutím do srdce, potom napravující opatření například jednostrannou péčí matky je jen pokus utišit své svědomí. Osobní a společenské. Dostane-li dítě duchovně – duševně smrtelnou ránu z jedné strany, nebo z obou, má to stejný důsledek. Není přece rozdíl mezi tím, dotkneš-li se drátu s vysokým napětím elektřiny pravou nebo levou rukou.

Používat realitu stresu střídavky k argumentaci podmiňující jen péči matky je morální alibismus. Na atmosféře morálního marasmu, pro který se oba rozhodli a v němž trpí především děti, by se měli podílet oba. V jednom starověkém státě vrahovi doživotně přivázali jeho oběť na záda. Zde je nabídnutá přímo Boží milost uprostřed tragedie rozbitých vztahů. Matce i otci je tak daná možnost aspoň částečně napravit to, co zničili. Navíc úloha otce je nezastupitelná a absence jeho role ve výchově je porušením Božího řádu. Tím se rozvíjí spirála národní sebevraždy do dalších důsledných dimenzí, zvláště v psychice chlapců.

Článek i obraz převzaty z tvorby VÁCLAVA LAMRA