PhDr. Jozef Tinka, PhD.

–

Ze soudu v Nitře:

Napsala nám matka. Bojuje o dítě. Roky. V jednu chvíli přišel znalecký posudek, po kterém se jí zhroutil svět. Prý samé fabulace. Nechceme hodnotit, neviděli jsme, neznáme posudek. Zaujaly nás jiné okolnosti, na které upozorňujeme veřejnost – pisatelka uvádí: „…otec dítěte má velmi blízký vztah se zákonnou soudkyní. Je jeho sousedkou, se kterou má on a celá jeho rodina dlouhá léta kamarádský vztah. K tomu současná partnerka otce dítěte pracuje u okresního soudu, jako vyšší soudní úřednice, právě u zmíněné zákonné soudkyně. Čili otcovy kamarádky…“

Inu, je pravdou, že lokální vazby jsou u soudů stejným neřádem jako korupce na jakémkoli místě. Spravedlnost sevřou pod krkem a pak člověku zůstanou jen oči pro pláč.

Jednoduše jde o klientelismus. „Oproti peněžní korupci je zhoubnější pro společnost v tom, že jej lze snáze utajovat. Peněžní úplatky přímé finanční korupce lze vystopovat, věcně prokazovat a tím pádem i trestněprávně ošetřovat efektivněji než nepeněžní dohody, výměny či přátelství. Klientelistický vztah lze úspěšně maskovat napodobováním normálního mezilidského vztahu, a tím pádem i zlo, které je klientelismem pácháno, snáze unikne před zákonem. Klientelismus může být i obtížněji odstranitelný, protože chorobné a nečestné vztahy – stejně jako i jiné vztahy – mají potenciál zakořenit se v psychice jednotlivce hlouběji než zvyk přímého peněžního uplácení.“ (Více viz: sk.wikipedia.org) Ke klientelismu bychom, na základě zkušeností z naší praxe, přiřadili i neetické chování, které je založeno na osobních sympatiích k jednomu z účastníků řízení; na sekundárních vztazích mezi soudcem a místním advokátem, který se rodí po dlouholetých střetech na jednáních a mimo soudní síně, byť jen ve škole jejich dětí, či v obchodech, na ulici apod. Na genderové solidaritě, kdy řekněme rozvedená soudkyně podvědomě straní účastnici řízení ve stejném osobním postavení, neboť „ví“, jak se cítí. A mnoho podobných situací, které téměř vůbec nelze identifikovat jako vztahovou motivaci. Plodí však nespravedlivá rozhodnutí, která plodí zacyklené problémy. A kruh se uzavírá. Práce soudce je v tomto směru velmi náročná na osobní integritu, na schopnost odosobnit se a rozhodovat z ptačí perspektivy se sokolím zrakem (sokol i z velké výšky vidí na zemi malé detaily, například přikrčenou myšku).

Před ministerstvem spravedlnosti, má-li být probíhající reforma soudnictví skutečnou reformou, stojí možná ještě větší výzva než rodinné soudy – vytvořit systém, který by zredukoval vliv klientelismu, jenž je doslova zničující. Co vy na to?

Ze soudu někde na jižním Slovensku:

Stane se občas, že před soudem stojí matka – alkoholička a chorobně žárlivá osoba. Otec se snaží dosáhnout, aby děti byly v jeho péči, ale matku v jejich životě vidí velmi intenzivně, nemá v úmyslu vytěsnit ji. Argumentuje a popisuje alkoholické excesy své bývalé lásky, které zasahovaly i do běžného života dětí. „Přestaňte očerňovat matku!“, zahučela soudkyně na otce. Otec zmlkl, a, vida šik nepřátelských tváří kolem sebe, pokorně říká, že vždyť on chce jen střídavou péči. Jako kompromis v péči o děti. Přestože ty se mezitím staly rukojmími své matky. Mnozí to znají. Milující děti v jednu chvíli otce už nechtějí…

U soudu prý střídavá péče, to ne, to nepůjde. Svěření dětí do otcovy péče – vyloučeno. Ale dobře. Soud velkodušně projevil „dobrou“ vůli a poslal rodiče ke státní psycholožce. Prý aby našli nějakou dohodu. Člověk by čekal, že vzdělaná odbornice využije své znalosti a komunikační dovednosti k tomu, aby situaci uklidnila a našla kompromis, hodný nejlepšího zájmu dítěte. A ona? Vybíráme z dialogu (máme k dispozici audionahrávku ze sezení u psycholožky):

Psycholožka: „…ale střídavka není možná…“
Otec: „A to proč? Copak jsem horší rodič?!“
Psycholožka: „…ale vy jste ty děti neporodil…!“
Otec: „…prosím? Čili proto, že nemám fyziologické možnosti rodit, nemůžu se o děti starat?“
Psycholožka: „…a to jak chcete? To byste takto chtěl dětem ubližovat…?“
Otec: „…jak to myslíte? Jak ubližovat?“
Psycholožka: „…no tak, že by byly s vámi… co byste řekl, kdyby v jednu chvíli děti řekly, že chtějí jít za mámou…?“
Otec: „…no tak bych je k ní zavedl…“
Psycholožka: „…ale děti jsou navázané na matku, protože ona je porodila, nosila je v břiše… to vám řeknou jiní experti, uznávaní odborníci, ne, že já to říkám… proto střídavka být opravdu… to nejde. Ty vazby na matku, ty jsou silné…“
Otec: „Takže, já se nemůžu o děti starat, děti nemohou být se mnou, protože jsem je neporodil?!“
Psycholožka: „To ne… vždyť jdeme řešit, jak je budete navštěvovat…“

Snad stačilo, co říkáte?

Nuže takto vypadá chování některých mocných při rozhodování o nejlepším zájmu dítěte. Jak to skončilo? Psycholožka podala zprávu, že rodiče se neumí dohodnout, nedokážou spolu komunikovat. Začala pětiletá tortura, která se zanedlouho změnila ze stavu „děti otce milují“ do stavu „děti otce nechtějí“…

Pojďme diskutovat. Jak to vidíte? Vztahy u soudů, názory na děti jako majetek? Zeptejte se kolem sebe, zapojte do debaty své známé nebo lidi s podobnými zkušenostmi, ať prostě veřejnost řekne, jak takové chování odborníků a lidí, rozhodujících o životech dětí z rozpadlých rodin, vnímají.

Na okraj: Obě historky, které jsou ve skutečnosti nekonečným příběhem, jsou reálné. Žádná fikce. Máme k dispozici listiny, nahrávky a hmatatelné důkazy, že věci se udály právě takto. Takže diskutujeme ne o tom, co by se mohlo stát, ale o tom, co se opravdu stalo.

Převzato ze stránek Rady pre práva dieťaťa. Přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.