Stridavka.cz

–

III.ÚS 864/25

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavních stížnostech stěžovatelek 1. K. K. K. a 2. K. K., zastoupených JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Krajinská 281/44, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. prosince 2024 č. j. 7 Co 913/2024-1973 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 12. dubna 2024 č. j. 8 P 1/2021-1805, 3 P a Nc 1/2021, ve znění opravného usnesení ze dne 7. května 2024 č. j. 8 P 1/2021-1813, 3 P a Nc 1/2021, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a P. J., zastoupeného Mgr. Antonínem Fürstem, LL.M., advokátem, sídlem Puklicova 1069/52, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. prosince 2024 č. j. 7 Co 913/2024-1973, bylo porušeno právo stěžovatelek na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na péči a výchovu dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. prosince 2024 č. j. 7 Co 913/2024-1973, se proto ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnosti odmítají.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelky se ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a základní právo první stěžovatelky (dcery) garantované čl. 32 Listiny ve spojení s čl. 3 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.

2. Ústavní soud usnesením ze dne 2. 4. 2025 rozhodl o spojení ústavních stížností druhé stěžovatelky – matky (původně vedené pod sp. zn. III. ÚS 863/25) a první stěžovatelky – dcery ke společnému řízení [§ 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)].

3. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „okresní soud“) napadeným rozsudkem rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka – otce platit na výživu dcery od 1. 9. 2020 částku 40 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2023 částku 50 000 Kč měsíčně; tím změnil rozsudek okresního soudu ze dne 11. 2. 2012 č. j. 8 Nc 435/2011-95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) ze dne 17. 5. 2012 č. j. 6 Co 1079/2012-122, kterým byla naposledy stanovena vyživovací povinnost otce k dnes již zletilé dceři (nar. X. Y. 2004) ve výši 12 000 Kč měsíčně (výrok I.). Současně soud rozhodl o nedoplatku na výživném (výrok II.) a o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Okresní soud ve věci rozhodoval znovu poté, co krajský soud rozsudkem ze dne 5. 5. 2022 č. j. 6 Co 264/2022-859, zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 15. 12. 2021 č. j. 8 P 1/2021-624, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně bylo v mezidobí – se souhlasem otce – přistoupeno k zatímní úpravě výživného, a to usnesením okresního soudu ze dne 23. 9. 2021 č. j. 8 P 1/2021-311, kterým bylo nařízeno předběžné opatření a otci byla počínaje 1. 10. 2021 uložena povinnost přispívat na výživu dcery částkou 22 000 Kč měsíčně.

4. Okresní soud provedl ve věci rozsáhlé dokazování, pokud jde o příjmy a majetek obou rodičů (zejména otce) i výdaje, potřeby, studium a zájmy dcery. Vzhledem k časovému odstupu od posledního rozhodnutí o výživném dospěl okresní soud k závěru, že došlo k podstatné změně poměrů jak u dcery, tak i u obou rodičů (body 46 až 48 napadeného rozsudku). Soud odkázal na závěry nálezu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489), přičemž stanovil výživné ve výši 40 000 Kč od září 2020 do 31. 8. 2023, kdy byla dcera studentkou víceletého gymnázia; od září 2023 začala studovat pomaturitní (placené) studium na jazykové škole, náklady jí prokazatelně vzrostly a proto stanovil výživné ve výši 50 000 Kč měsíčně. Ke zpětnému zvýšení výživného od 31. 12. 2017 soud neshledal důvody a poukázal mj. i na možnost dcery, potažmo její matky čerpat finanční prostředky z vázaného účtu zřízeného otcem ve prospěch dcery, na který pravidelně každý měsíc zasílal částku 10 000 Kč (při nabytí zletilosti dcery na něm bylo naspořeno celkem 802 000 Kč).

5. Opravným usnesením ze dne 7. 5. 2024 č. j. 8 P 1/2021-1813, 3 P a Nc 1/2021, byl upraven výrok II. napadeného rozsudku okresního soudu ohledně vymezení nedoplatku na výživném.

6. Krajský soud rozsudek okresního soudu, ve znění opravného usnesení změnil, a to tak, že nově rozhodl o povinnosti otce platit na výživu dcery od 1. 1. 2018 částku 22 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2024 částku 50 000 Kč měsíčně (výrok I.). Současně rozhodl o nedoplatku na výživném (výrok II.) a o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že ke změně poměrů u dcery došlo již od 1. 9. 2017 s nástupem na víceleté gymnázium, avšak s ohledem na omezení § 922 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) bylo možné přistoupit ke změně výše výživného až od 1. 1. 2018. K tomuto datu soud stanovil výživné ve výši 22 000 Kč s tím, že tato částka pokrývá odůvodněné (zvýšené) potřeby dcery spojené se školou či zdravotním stavem a zaručuje i podíl na životní úrovni otce (odkázal přitom na výdaje dcery specifikované v bodě 46 napadeného rozsudku okresního soudu). Jakkoliv uznal, že v maturitním ročníku se náklady dcery podstatně zvýšily, k úhradě těchto „mimořádných výdajů“ podle soudu postačily úspory od otce ve výši 802 000 Kč, které jí byly vyplaceny po dosažení zletilosti. Proto soud nepřistoupil ke zvýšení výživného v posledních ročnících studia na gymnáziu, ani v souvislosti s dosažením zletilosti. Dále soud poukázal na extrémně nízkou časovou náročnost pomaturitního studia, které spojila s přípravnými kurzy na vysokou školu, obor psychologie (od 1. 9. 2024 nastoupila ke studiu na vysokou školu AMBIS). Právě nástupem na vysokou školu její náklady prokazatelně vzrostly, přičemž i s ohledem na nadstandartní majetkové poměry otce stanovil soud výživné ve výši 50 000 Kč, přičemž poukázal na jeho věk (65 let) či skutečnost, že absence styku otce s dcerou není projevem jeho nezájmu (viz bod 37 napadeného rozsudku okresního soudu). Neopomenul též zmínit závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15.

II.
Argumentace stěžovatelek

7. Okresnímu soudu stěžovatelky vytýkají, že při stanovení výživného vycházel primárně ze závěrů nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15, ačkoliv jsou na daný případ zcela nepřiléhavé. Poukázaly na to, že dcera má právo podílet se na vysoké životní úrovni otce, který se s ní nestýká a s výjimkou výživného jí ničím nepřispívá. Současně namítají, že okresní soud nepřistoupil k navýšení výživného za tři roky zpětně od podání návrhu, ačkoliv sám shledal změnu poměrů u dcery i otce. Namísto toho soud zohlednil nedoplatek otce na výživném za dobu od 1. 9. 2020 do vydání napadeného rozsudku, a to proti (v letech 2005 až 2011) naspořeným a otcem na základě dohody uhrazeným, resp. na vázaný účet ukládaným úsporám. Tím nárok dcery na výživné zcela neoprávněně zkrátil.

8. Ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu stěžovatelky namítají, že v rozporu s jejich legitimním očekáváním nepřiměřeně a neopodstatněně snížil – oproti okresnímu soudu – výživné za dobu od 1. 1. 2018 do 31. 8. 2024 na pouhých 22 000 Kč měsíčně. Nesouhlasí s poukazem soudu na usnesení ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 3401/12, jelikož v něm nebyly dostatečně posuzovány majetkové poměry otce, který je sdělit odmítl, resp. akceptoval vyměření výživného tzv. zákonnou fikcí. Odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu stěžovatelky označují jako nedostatečné, neúplné a nepřezkoumatelné.

9. Stěžovatelky nesouhlasí též se závěry obecných soudů o nákladech řízení; soudy dceři jejich náhradu nepřiznaly, ačkoliv to navrhovala. Uvádí, že okolnosti posuzovaného případu odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů vynaložených dcerou na právní zastoupení v průběhu řízení před soudy obou stupňů.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud je k projednání včas podaných ústavních stížností příslušný, vyjma částí směřujících proti napadenému rozsudku okresního soudu, ve znění opravného usnesení téhož soudu, které byly změněny napadeným rozsudkem krajského soudu. V tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

11. Pro posouzení, zda byly ústavní stížnosti podány oprávněnými osobami [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], Ústavní soud zohlednil, že dosažením zletilosti se dítě stává plně způsobilým vystupovat v řízení před soudem a výživné pro tuto dobu je vždy spojeno s jeho procesním návrhem. Pro období do dosažení zletilosti dítěte se však řízení o určení výživného zahajuje na návrh rodiče (nebo bez návrhu) a za dobu nezletilosti dítěte je účastníkem řízení i pečující rodič i poté, kdy už dítě dosáhne zletilosti (srov. nález ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 564/07). Ústavní stížnosti proto byly podány ohledně výživného do zletilosti dcery oprávněnými osobami, ve zbývajícím rozsahu je oprávněnou osobou pouze dnes již zletilá dcera, matka nikoliv.

12. Stěžovatelky jsou zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Vyjádření účastníků, vedlejšího účastníka a replika stěžovatelek

13. Soudce zpravodaj vyzval krajský soud, okresní soud i vedlejšího účastníka řízení (otce) k vyjádření se k ústavním stížnostem.

14. Krajský soud se v zaslaném vyjádření uvedl, že k datu 1. 1. 2018 nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala ještě větší zvýšení výživného, než o 10 000 Kč (dcera bydlela v bytě pořízeném otcem, ke studiu nemusela dojíždět, od matky měla kapesné). Při úvahách o výši výživného v maturitním ročníku soud vycházel z toho, že dceři byly vyplaceny úspory od otce ve výši 802 000 Kč a z těchto (tj. mimo běžné výživné) v letech 2022/2023 spotřebovala 500 000 Kč; soud považoval proto zvýšené potřeby za uspokojené, včetně těch nadstandartních – svědčících o její životní úrovni (např. korekce rtů, výdaje na cestování). Pokud si ponechala na studia pouze zbývající částku 300 000 Kč, nesvědčí to podle názoru soudu o účelném zacházení s úsporami. Krajský soud je přesvědčen, že stanovené výživné pokryje potřeby dcery a svou výší umožňuje podílet se na životní úrovni otce.

15. Okresní soud se k ústavním stížnostem nevyjádřil, zaslal pouze požadovaný spis.

16. Otec se ve svém vyjádření primárně zabýval výší svých příjmů a majetku, přičemž poukazoval na to, že vyšších výdělků dosahuje jen proto, že je i přes svůj důchodový věk (66 let) stále pracovně činný. Současně je jeho podnikání spojeno i s rizikem ztráty, čelil exekucím a není samozřejmostí, že vysokých příjmů dosahuje, resp. bude dosahovat konstantně. Zabýval se též situací dcery, která požaduje velmi vysoké výživné, ačkoliv bydlí (resp. s matkou bydlela) v bytě, který jim daroval a kompletně zrekonstruoval. Podle otce je pro dceru výhodné studium právě kvůli výživnému prodlužovat mj. i tím, že rok studovala na jazykové škole, a to s minimální docházkou, aby se mohla zúčastnit soutěže Miss Czech Republic. Napadená rozhodnutí podle něj reflektují právní úpravu i příslušnou judikaturu, proto jsou podle něj ústavní stížnosti stěžovatelek nedůvodné.

17. Vyjádření krajského soudu i vedlejšího účastníka, včetně jeho doplnění, byla zaslána stěžovatelkám. Stěžovatelky v zaslané replice sdělily, že nesouhlasí s tvrzením krajského soudu obsaženým v jeho vyjádření. Krajský soud podle nich stanovil výživné, které neodpovídá životní úrovni otce. Současně posuzoval k tíži dcery, že v posuzovaném období měla „nízké“ měsíční výdaje (okolo 22 000 Kč), neboť vzhledem k výživnému (12 000 Kč) a nízkým příjmům matky si nemohla dovolit mít výdaje (potřeby) vyšší. Krajský soud dále nepřípustně směšoval dvě odlišné otázky, a sice povinnost otce hradit běžné výživné odpovídající aktuálním potřebám dítěte a skutečnost, že dcera disponuje úsporami; ty však nelze vnímat jako náhradu povinnosti platit běžné výživné v zákonem stanovené výši. K závěrům krajského soudu stran studia na jazykové škole stěžovatelky dodávají, že šlo o soustavnou přípravu na budoucí povolání, jelikož v rámci tohoto studia dcera absolvovala též dvě celoživotní studia, v rámci kterých se připravovala na následné studium psychologie. Pokud jde o vyjádření otce, stěžovatelky k němu podaly pouze stručné doplnění, neboť podle nich šlo o opakování argumentace, na níž bylo reagováno již v průběhu řízení. Polemizují primárně s argumenty otce o jeho příjmech a zdůrazňují, že i přes jeho věk je výlučným vlastníkem prosperující společnosti, v rámci které je plně schopen dosahovat vysoce nadstandartního zisku, který mu nadále zajišťuje vysoce nadstandardní životní úroveň, na které má jeho dcera právo se podílet.

V.
Posouzení důvodnosti ústavních stížností

18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů. Při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je jeho úkolem přezkoumat toliko ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Ústavní soud nemá rozhodovat, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku dítěte s druhým rodičem, jak vysoké má být výživné, ani jak hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní [usnesení ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20 (U 18/103 SbNU 411), bod 11, ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19, bod 5]. Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a v občanském soudním řádu, a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna [nálezy ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 (N 8/98 SbNU 56), bod 17, či ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607), bod 19]. Rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zruší jen tehdy, jsou-li neústavní [např. nálezy ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 17, či ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2884/22, bod 27].

V. A./ Obecná východiska

19. Výživné má osobní charakter a je podle platné právní úpravy (i judikatury) osobním nárokem dítěte – nezletilého i zletilého.

20. Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Je třeba zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Přihlíží se také k tomu, zda povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí (§ 913 odst. 1 a 2 občanského zákoníku). Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, přičemž toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte (§ 915 odst. 1 občanského zákoníku).

21. Obecné soudy musí pro stanovení adekvátní výše výživného zjistit všechny relevantní skutečnosti, včetně celkové majetkové situace povinného. Vychází přitom nejen z fakticity jeho příjmů a jeho reálných majetkových poměrů, ale také z potenciality příjmů, tj. příjmů, kterých by mohl dosahovat. Současně musí přihlédnout také k celkové sumě movitého a nemovitého majetku povinného a ke způsobu jeho života, resp. jeho životní úrovni. Ta je dána bydlením, zájmovými aktivitami a koníčky, způsobem trávení dovolené atd. (nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1578/23, body 18 a 19).

22. Posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. nálezy ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2278/24, bod 53, ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 4057/18 (N 63/93 SbNU 291), bod 9, ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 756/16 (N 114/81 SbNU 785), bod 10 či ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)].

23. Základními hledisky pro určení výše výživného jsou nesporně odůvodněné potřeby dítěte, jeho majetkové poměry a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného rodiče. Platí i pravidlo, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná. V případě výjimečně vysokých příjmů povinného rodiče však nelze postupovat mechanicky. Obecné soudy by při stanovování výše výživného neměly odhlížet od obecných racionálních a mravních hledisek, případně práv rodičů plynoucích z jejich rodičovské odpovědnosti Nelze ztrácet ze zřetele fakt, že je právem i povinností rodičů naučit dítě hodnotě peněz a řádnému hospodaření s nimi. Stanovení nepřiměřeně vysokého výživného, které dítěti i po dokončení přípravy na povolání umožní dlouhodobý a snad i trvalý bezpracný život, může být nejen v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, ale může také porušovat právo rodiče vychovávat své dítě, jež je mu garantováno čl. 32 odst. 4 Listiny [viz nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489). Pokud to individuální okolnosti daného případu odůvodňují, Ústavní soud nevylučuje, aby soud stanovil rodičům s nadstandardními příjmy i nadstandardně vysoké výživné. Soudce by neměl být prostým počtářem, ale měl by se v souvislosti se stanovením výše výživného zamýšlet též nad jeho smyslem a účelem (nález ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2278/24, bod 50).

24. Výživné placené rodičem slouží k okamžitému uspokojování potřeb dítěte, čemuž musí odpovídat i disponibilita plnění výživného. Pokud soud zavázal povinného rodiče platit výživné v pravidelných opětujících se částkách, a nebylo-li povinnému současně uloženo přispívat na tvorbu úspor, představují finanční vklady povinného rodiče na účtech (např. stavebního) spoření ve prospěch dítěte platby mimo rámec soudním rozhodnutí stanoveného výživného (viz usnesení Nejvyššího ze dne 30. 5. 2012 sp. zn. 20 Cdo 2922/2010).

25. Hovoří-li zákon o možnosti tvorby úspor, musí být dítěti z výživného zásadně spořeno vždy, pokud to majetkové poměry povinného umožňují, tj. nejen tehdy, jsou-li majetkové poměry, ale i celkové možnosti a schopnosti povinného hodně vysoké, resp. nadprůměrné. Vedle běžného výživného splatného zpravidla v podobě pravidelných měsíčních splátek je možné povinným stanovit povinnost platit také částky na tvorbu úspor, a to měsíčně, čtvrtletně či jinak. Ve fungující rodině rodiče, resp. prarodiče dětem také obvykle různě spoří. Proto je třeba mít za to, že úspory jsou odůvodněnými potřebami oprávněného dítěte i v situaci, kdy není dítěti spořeno „dobrovolně“ a o výživném, resp. jeho výši rozhoduje soud [Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). 2. vydání. Beck-online. C. H. Beck, 2020 (komentář k § 917, autorka Z. Králíčková)]

26. Zálohu na výživné splatné v budoucnu upravuje § 918 občanského zákoníku. Soud může určit (v souladu s předpoklady stanovenými zákonem), aby povinný složil zálohu na výživné splatné v budoucnosti; poskytnuté výživné v takovém případě přechází do vlastnictví dítěte postupně ve vazbě na soudem stanovenou splatnost výživného. Nevytváří však prostor pro zproštění povinného vyživovací povinnosti poukázáním jednorázové částky, tj. nejedná se o formu zániku dluhu na výživném, ale o zvláštní zajišťovací institut [Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). 2. vydání. Beck-online. C. H. Beck, 2020 (komentář k § 918, autorka Z. Králíčková)].

27. Předchozí rozhodnutí o výživném nelze hodnotit a měnit z jiných důvodů než z hlediska změny poměrů, tedy nelze posuzovat, zda v původním rozhodnutí bylo výživné stanoveno příliš vysoké, nebo naopak nepřiměřeně nízké. Pokud soud zjistí, že ke změně poměrů skutečně došlo, je jeho povinností dále co nejspolehlivěji zjistit, kdy tyto změny nastaly, a k této době určit nově vyživovací povinnost rodičů, která by tomuto skutkovému zjištění odpovídala. To bývá velmi nesnadné zejména tehdy, dochází-li ke změně postupně, plynutím času, popř. dojde-li k více změnám, které nastaly v různých časových obdobích. Tomu je třeba soudní rozhodnutí někdy přizpůsobit i tak, že podle nastalých změn se bude účinnost změny soudního rozhodnutí odlišovat [srov. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). In: Beck-online. Praha: C. H. Beck, 2024 (komentář k § 923, autorka H. Nová].

V. B./ Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc

28. Po prostudování ústavních stížností, vyžádaného spisu, vyjádření krajského soudu a vedlejšího účastníka řízení, jakož i repliky stěžovatelek, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky v ústavních stížnostech stěžovatelek jsou zčásti důvodné.

29. Krajský soud se v napadeném rozsudku postupně vypořádal se všemi skutečnostmi, které vyšly v průběhu posuzovaného řízení najevo, přičemž zavázal svým předchozím kasačním rozhodnutím okresní soud k rozsáhlému doplnění dokazování (ke zjištění příjmů, majetku i životní úrovně otce, jakož i k tomu, jaké výdaje a potřeby má, resp. doposud měla jeho dnes již zletilá dcera). Napadené rozhodnutí je poté založeno na závěru, že u dcery došlo k takové změně poměrů, která odůvodňovala úpravu výše výživného naposledy stanoveného v roce 2012; v té době bylo dceři 8 let. Potud nelze závěrům krajského soudu ničeho vytknout.

30. Z pohledu Ústavního soudu je však v ústavních stížnostech stěžejní námitka, že krajský soud neoprávněně zohlednil finance, které otec spořil na vázaném účtu pro dceru, při stanovení výživného.

31. Z výše citované judikatury a literatury je zřejmý požadavek, aby dítěti bylo z výživného zásadně spořeno vždy, pokud to majetkové poměry povinného umožňují. Úspory však nejsou běžným výživným, přestože jde o formu plnění vyživovací povinnosti, ale plní odlišnou funkci. Jde o nástroj, který má dítěti kompenzovat náklady vzniklé v budoucnu – tj. poté, kdy zanikla vyživovací povinnost rodičů (pořízení bydlení, další studium), nebo má uspokojovat případné mimořádné (nadstandardní) výdaje, které nepokrývá běžné výživné, případně to již nedovolují (neumožňují) majetkové poměry rodičů (typicky školné na zahraniční škole).

32. Krajský soud při rozhodování o výživném konstatoval, že „zejména v maturitním ročníku“ se náklady dcery podstatněji zvýšily, avšak na pokrytí těchto „mimořádných výdajů“ jí postačily úspory od otce. Jako mimořádné výdaje přitom označil i nové vybavení pokoje, výdaje na kurzy, školu, cestování (mj. i se školou) apod. Na novém vybavení pokoje nebo výdaji spojenými se školou však nelze spatřovat nic mimořádného v tom smyslu, že by neměly být kryty z „běžného“ výživného. Z provedeného dokazování i závěrů soudu plyne, že otec má dlouhodobě nadstandardní životní úroveň a vysoké příjmy, a proto by měly být takové výdaje pokryty běžným výživným, jehož výši měl (zpětně) v odpovídající výši stanovit soud. Za takto zjištěných majetkových poměrů otce není v souladu s výše uvedenými požadavky zákona a judikatury, aby krajský soud zvýšil otci vyživovací povinnost na přiměřenou výši 50 000 Kč až od 1. 9. 2024, byť navýšení bylo možné i za dobu minulou; namísto toho nepřípustně zohlednil úspory dcery při placení výdajů, které by měly být zajištěny z běžného výživného.

33. Z okolností posuzované věci přitom nelze dovozovat, že by peníze vkládané otcem na vázaný účet byly zálohou na budoucí výživné ve smyslu § 918 občanského zákoníku. Účelem tohoto institutu je předcházet situacím, kdy by povinný (rodič) nebyl schopen plnit svou vyživovací povinnost v důsledku změny poměrů. Nic takového však žádný z účastníků netvrdil a nenapovídají tomu ani samotné dlouhodobě stabilně nadstandartní majetkové poměry otce.

34. V této souvislosti se sluší rovněž podotknout, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně jako neopodstatněné odmítl též námitky, prostřednictvím kterých se stěžovatelé snažili domoci zohlednění příspěvků na spoření pro své děti při rozhodování o výši výživného (viz usnesení ze dne 5. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 679/25, bod 21, usnesení ze dne 19. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 508/24, bod 8 či usnesení ze dne 27. 11. 2024 sp. zn. I. ÚS 3061/24, bod 11).

35. Lze proto uzavřít, že úspory lze sice použít i v průběhu plnění vyživovací povinnosti, nemají však nahrazovat běžné výživné a uhrazování odůvodněných potřeb dítěte z tohoto běžného výživného (k tomu blíže viz bod 31 výše). Pokud krajský soud v posuzované věci postupoval při stanovení výživného odlišně, zvolil postup jdoucí k tíži dcery a zákon nevyložil ústavně konformním způsobem, vybočil tím z rámce účelu stanoveného čl. 32 odst. 4 Listiny a postupoval v rozporu s právem dítěte na rodičovskou péči a výchovu. Zvoleným excesivním výkladem § 913 občanského zákoníku, nerespektujícím právo dcery na výživné, krajský soud současně porušil právo stěžovatelek na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

VI. Závěr

36. Ústavní soud proto z důvodu porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny ústavním stížnostem stěžovatelek zčásti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek krajského soudu, včetně akcesorických výroků o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušil.

37. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud ústavní stížnost dcery odmítl, a to jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost matky Ústavní soud odmítl z části jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu] a z části jako návrh zjevně neoprávněné osoby [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].

38. Od ústního jednání Ústavní soud upustil, neboť od něj nešlo očekávat další objasnění věci, a ani nepovažoval za potřebné provádět dokazování.

39. Úkolem krajského soudu nyní bude – ve světle výše uvedených závěrů – znovu posoudit, jak se změna poměrů u dcery promítá, resp. v minulosti promítala do výše výživného. Při samotném výpočtu výše výživného bude krajský soud povinen přihlédnout k odůvodněným potřebám dcery, jejímu nejlepšímu zájmu, jakož i životní úrovni otce.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 11. září 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu