RNDr. Pavel Rusý

–

„Otec bydlí v chatě, z pohledu soudu není toto bydliště pro výchovu dětí vhodné a způsobilé.“

Libor Stočes

Rozhodnutí soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 pana Mgr. Libora Stočese by mohlo vstoupit do učebnic – nikoli však jako příklad precizního odůvodnění, ale spíše jako ukázka toho, jak lze z jedné věty učinit klíčový argument pro vyloučení rodiče z péče.

S odůvodněním, které je dnešním žblebtem, soud svěřil tři nezletilé děti do výlučné péče matky a otci stanovil styk každou sudou sobotu od 13:00 do 16:00. Tedy tři hodiny, navíc za přítomnosti matky a v místě jejího bydliště vzdáleného 40 km od bydliště otce. Meritem problému však není samotné svěření dětí do péče matky. K tomu byly objektivní důvody. Problém je tvrzení, že bydlení otce v celoročně obývané chatě o zastavěné ploše cca 40 m² není „z pohledu soudu pro výchovu dětí vhodné a způsobilé.“

Bez dalšího. Bez důkazu. Bez místního šetření. Bez zjištění, zda jde o sezónní chatrč bez vody, elektřiny a záchodu, nebo o celoročně obyvatelnou, plně vybavenou nemovitost.

Česká realita: národ chatařů

V zemi, kde má chatu či chalupu statisíce domácností, kde děti tráví víkendy, prázdniny a často i celé léto mimo město, působí takové konstatování přinejmenším trapně. Děti běžně pobývají na objektech nižšího standardu – bez centrálního topení, s užitkovou vodou ze studny, někdy i se suchým záchodem. A nikdo to nepovažuje za ohrožení jejich vývoje. Některé děti dokonce navštěvují lesní školky, jezdí na stanové nebo putovní tábory.

Zde však soud bez jakéhokoli dokazování uzavírá, že chata obývaná otcem není vhodná a způsobilá pro výchovu dětí. Přitom z kontextu věci, celoročního obývání otcem, nákladů na vytápění apod. lze i bez místního šetření dovodit, že takový objekt je způsobilý pro víkendový pobyt dětí.

Tři hodiny pod dohledem. A dost

Ironie situace spočívá v tom, že soud současně otci přiznal styk v rozsahu tří hodin jednou za čtrnáct dní, navíc pod dohledem matky. Tedy režim, který vylučuje jakoukoli možnost, aby děti vůbec mohly prostředí chaty poznat, natož aby si k němu vytvořily vztah.

Omezení i dozor matky byly stanoveny bez časového horizontu, bez podmínky přezkumu, bez perspektivy, bez upravení postupného rozšiřování či zrušení dohledu matky.

Zájem dětí? Nebo pohodlí rozhodnutí?

Podle § 888 občanského zákoníku má dítě právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v jeho zájmu. Nejde jen o právo rodiče – jde i o právo dítěte.

Nejstarší nezletilá přitom uvedla, že by se s otcem mohla vídat „trošku víc“. Soud tuto větu zaznamenal. Ale dále s ní nijak nepracoval.

Nevypořádal se s tím, proč „trošku víc“ znamená právě tři hodiny jednou za dva týdny. Nevysvětlil, proč zájem dítěte poznat lépe druhého rodiče ustupuje preventivnímu omezení.

Je třeba dodat, že otec nebyl právně zastoupen. V řízení o úpravě poměrů k nezletilým však soud není pouhým pasivním arbitrem návrhů. Jde o řízení, které lze zahájit i bez návrhu a v němž má soud aktivně hledat řešení odpovídající nejlepšímu zájmu dítěte i bez aktivního navrhování rodiči.

Zvlášť pokud jeden z rodičů zjevně nedokáže procesně formulovat alternativní návrhy.

Panelák jako měřítko kvality?

Soud v odůvodnění zdůrazňuje, že matka bydlí v panelovém bytě 3+1. To je jistě relevantní údaj. Ale automatická implikace, že panelový byt je vhodný a chata nevhodná, působí jako zkratka hodná jiné doby.

Kvalita výchovného prostředí se neposuzuje podle typu obývané stavby, nýbrž podle konkrétních podmínek a schopnosti rodiče zajistit dětem péči.

Chata může být skromná. Může být i menší než městský byt. V tomto případě chata otce byla poloviční než byt matky. V obytné ploše. Ale společně s 500 m2 pozemkem nabízí dětem výrazně větší prostor již v rámci samotné nemovitosti, nehledě na výrazně dostupnější okolí pro dětské aktivity. Ale to samo o sobě nevypovídá nic o tom, zda je pro víkendový pobyt tří dětí nevhodná či dokonce nezpůsobilá. Tím spíše, že nejde o trvalé svěření do péče s potřebou zajištění vzdělávání, kroužků, ale o volný víkendový čas dětí.

A zde se vracíme k jádru věci: soud nevěděl, jak chata vypadá. Nezjišťoval to. Přesto rozhodl.

Rozhodnutí bez empirického základu

Rozsudek tak vytváří nebezpečný precedens: domněnku, že „chata“ je apriori méně hodnotné prostředí než „byt“. Bez ohledu na vybavenost, na způsob využití, na okolní prostředí. Bez ohledu na účel pobytu. Bez ohledu na běžnou společenskou praxi.

V zemi, kde je víkendové chataření téměř kulturním fenoménem, působí takový závěr jako právní absurdita.

Navíc v situaci, kdy samotný rozsah styku – tři hodiny za čtrnáct dní – fakticky znemožňuje budování vztahu mezi dětmi a otcem a jeho prostředím. Omezení, které má být výjimečné, se zde stává standardem. Bez plánu, bez revize, bez perspektivy.

Co zůstalo stranou

Soud správně konstatoval, že v péči matky nebyly shledány závady. To však samo o sobě neznamená, že role druhého rodiče má být redukována na návštěvníka pod dohledem.

Největší slabinou rozhodnutí tak není samotné svěření dětí do péče matky. Tou je neprokázaná a nezdůvodněná diskvalifikace jednoho typu bydlení – a tím i nepřímá diskvalifikace rodiče – bez toho, aby byla dětem dána šance si vlastní zkušenost vytvořit.

Panelák byl přijat jako standard. Chata byla odmítnuta jako riziko. Důkaz chybí.

Závěrem: Tři hodiny mezi zdmi

Výsledkem tohoto rozhodnutí není jen omezený kontakt s otcem. Je jím i symbolické odmítnutí světa, který mohl být pro děti obohacením.

Soud dětem fakticky odepřel nejen možnost poznat druhého rodiče v jeho přirozeném prostředí, ale i šanci zažít něco, co formovalo celé generace – víkendy mimo město, v přírodě, mimo asfalt a výtahy anonymních sídlišť. Zatímco panelový byt byl bez dalšího přijat jako standard bezpečí, chata byla bez důkazu označena za nevhodnou.

Jenže děti nepotřebují jen soudem připuštěný standard bydlení. Potřebují vztahy, zkušenosti, příběhy. Potřebují lézt po stromech, rozdělávat oheň pod dohledem rodiče, učit se samostatnosti, zažít ticho lesa i odpovědnost za to, že je třeba zatopit v kamnech. Potřebují skutečný svět, ne jen ten mezi čtyřmi zdmi a displejem telefonu.

Ironií je, že právě prostředí, které soud bez ověření odmítl, mohlo představovat protipól dnešní realitě – světu, kde děti tráví hodiny online, kde anonymita sídlišť často nahrazuje komunitu a kde je virtuální zážitek snazší než ten skutečný. Přírodní prostředí, byť skromné, nabízí to, co panelový dům nikdy nedá: bezprostřednost, kamarádství bez Wi-Fi, dobrodružství bez aplikace, vztah k místu, které není jen adresou.

Místo toho zůstaly tři hodiny. Pod dohledem. Bez možnosti přenocování. Bez šance, aby se vztah přirozeně rozvíjel. Bez prostoru, aby děti mohly samy zjistit, že „chata“ není hrozba, ale jiný způsob života.

Rozhodnutí tak nepůsobí jako ochrana zájmu dětí, ale spíše jako rezignace na jeho plné naplnění. Jako by se soud spokojil s minimem tam, kde zákon hovoří o právu dítěte na oba rodiče. A mezi řádky zůstává otázka: opravdu je pro děti bezpečnější zůstat mezi zdmi, než otevřít dveře do lesa?

V této anketě můžete hlasovat pro největší žblebt do neděle 1. března 2026. Každý má pouze jeden hlas. Podrobnější komentáře k jednotlivým výrokům publikujeme postupně po týdnu (vždy ve středu). Můžete se podívat i na přehled všech nominovaných žblebtů.