Ing. Aleš Pektor
–
Nejsem psycholog ani právník, jsem inženýr ekonomie, nyní peer (člověk, který má zkušenosti) a lektor. Jsem rozvedený, mám dvě děti a mám za sebou šílenou zkušenost se syndromem zavrženého rodiče, naštěstí s dobrým koncem. I proto jsem v Chomutově 1. 10. mluvil o tom, co tenhle jev v praxi znamená pro rodiče, děti i systém.
Zažil jsem si postupně péči matky, papírově dohodnutou střídavou péči a nakonec i péči otce. Jsem jeden z mála otců, kteří mají děti oficiálně v péči, a zároveň jeden z těch, kterým soudní znalec přímo do posudku napsal, že případ vykazuje znaky syndromu zavrženého rodiče. Mám za sebou i exekuci soudního rozhodnutí: situaci, kdy ani střídavá péče na papíře, ani rozsudek o svěření dětí do péče nestačily a k dětem mě fyzicky přivedl až soudní vykonavatel se zámečníky.
Na přednášce v Chomutově jsem ukazoval časovou osu, jak se to celé vyvíjelo. V červenci 2015 jsme se u soudu dohodli, že do rozvodu budou děti v péči matky a po rozvodu nastane střídavá péče. Rozhodnutí o střídavé péči nabylo právní moci v únoru 2016. Na papíře to vypadalo hezky: sudý týden táta, lichý týden máma. Realita byla taková, že za téměř tři roky obě děti u mě spaly jen jednu jedinou noc. Proto jsem požádal o výhradní péči se stručným argumentem: pokud „střídavá péče“ v praxi znamená jednu noc za rok, chci péči výhradní.
V červnu 2017 mi soud děti skutečně svěřil do péče, ale tím problémy neskončily. Jedno z dětí už bylo tak vystrašené a ovlivněné, že po exekuci soudního rozhodnutí skončilo nejprve na dětské psychiatrii a pak v dalším zařízení. Několik měsíců nebylo ani u mě, ani u mámy, ale „někde jinde“. Teprve v prosinci 2017 jsme se začali střídat v bytě. Teprve od 1. dubna 2018 začaly obě děti přespávat „u mě“. Skoro tři roky to opravdu nebylo dobré období.
Jak podle mě vzniká syndrom zavrženého rodiče?
Říkám tomu pracovně „klub Nemáme rádi tátu“ – stejně tak by to však mohl být „klub Nemáme rádi mámu“. Po rozvodu se s dítětem spojí druhý rodič, často posílený o podporovatele, kteří se začnou nehezky vyjadřovat. Dítě je chytré a začne reagovat opatrně. Na otázku „Jak bylo u táty?“ neřekne „Skvěle“, ale zatváří se: „Nic moc.“
Když pak přijde otázka typu: „A jak jste tam spali u dědečka?“ a dítě poctivě odpoví, že bylo vedro, spalo nahoře s tátou, děda dole a „nalehko“, může si okolí v hlavě doplnit úplně jiný příběh. Stačí málo a z běžné situace se v představách některých lidí stane něco „za čárou“. Následuje uklidňování dítěte ve stylu: „Neboj, tyhle prázdniny už tam nepojedeš. Já jsem jim slíbila, že k tátovi na přespání nepojedete.“ A tím jeden rodič vytyčí nepřekročitelný Rubikon. Kontakty bez přespání ještě nějak fungují, ale jakmile se začne blokovat přespání, je ohrožený celý vztah.
Když se blížila reálná střídavá péče a bylo jasné, že chci být s dětmi i přes noc, přišlo ovlivňování dětí: „Nemusíš se bát, my to nedopustíme.“ Dítě je v obrovském tlaku. Jak citoval profesor Radek Ptáček, stačí dítěti dva týdny intenzivního tlaku a pak už bude samo říkat, že k druhému rodiči nikdy nechce. Dítě si to nezařídí samo, přizpůsobuje se, aby přežilo v prostředí, kde je ten dominantní rodič.
V systému pak často stačí najít psychologa, který dítě „vyšetří“ a sepíše, že má strach z druhého rodiče. S tímto papírem se jde na OSPOD: „My nic, my tady jen chráníme dítě.“ Karty jsou rozdané. Jeden z rodičů dostane nálepku „ďábel“, druhý pozici „anděla, který dítě chrání“. Mezi nimi je dítě, které se snaží být loajální tomu, s kým je většinu času. Čím víc je závislé, tím víc musí dokazovat loajalitu. Začne se chovat čím dál tím hůř, rozbíjí věci, nadává, utíká ze školy, křičí o pomoc. Navenek to vypadá, že odmítá jednoho rodiče „ze sebe“. Ve skutečnosti se nejvíc bojí zklamat toho, u koho žije.
Co mi pomohlo?
Peer – člověk, který si prošel něčím podobným. Doporučil mi knihy od několika autorů. V češtině skoro nic dostupného nebylo, tak jsem si knihu objednal anglicky a přes noc ji přečetl.
Najednou jsem pochopil, co se děje. Začal jsem systematicky studovat, jak s dětmi mluvit, jak neútočit na druhého rodiče, jak chránit vztah se svými dětmi, i když se ke mně chovají ošklivě.
Zároveň jsem musel vést dlouhé jednání se systémem. Zapisoval jsem odmítnutí předání dětí, momenty, kdy se vztah s dětmi zhoršil v době, kdy se mnou nebyly. Získával jsem na svou stranu lidi kolem dětí – školu, kroužky, OSPOD. Ukazoval jsem, že dětem nejsem nebezpečný, že chci dodržovat dohody, zatímco ten, kdo děti ovládá, dohody a rozhodnutí soudu občas nerespektuje. A přesto trvalo roky, než systém skutečně zasáhl.
Pokud systém říká „ať se děje cokoliv, vy se domluvte“ a nepřijde žádná sankce za opakované nerespektování rozhodnutí, je to de facto zelená pro to, aby si dominantní rodič dělal, co chce. Rozdíl mezi tím, co dítě říká pod tlakem, a tím, co je v jeho zájmu, je obrovský. To, že dítě v určité fázi křičí „nikdy k tátovi nepůjdu“ nebo „nikdy k mámě nepůjdu“, ještě neznamená, že je v jeho zájmu druhého rodiče z jeho života vymazat.
Moc záleží na tom, jestli systém umí zasáhnout včas. Když soud řekne „dohodněte se“ a v praxi akceptuje, že jeden rodič systematicky nedodržuje dohody, vlastně podporuje nejbrutálnější boj o dítě. Když přistoupíme na to, že nejdůležitější je, co dítě „chce“ říct v určitém okamžiku, je to spíš vyhlášení soutěže, kdo dokáže dítě víc zmanipulovat. To není zájem dítěte.
Ve filmu „Chyť mě, jestli to dokážeš“ je scéna, která pro mě přesně vystihuje, proč by žádné dítě nemělo vybírat mezi rodiči: šestnáctiletý Frank Abagnale přijde domů, sedí tam pracovník soudu s hromadou papírů a řekne mu něco ve smyslu: „Vaši se rozvádějí, tady je pro tebe důležitý formulář, napiš, jestli chceš být s tátou, nebo s mámou, tady máš tužku, je to jednoduché.“ Frank místo toho uteče z domu, protože je pro něj jednodušší zmizet, než na papír napsat, kterého rodiče „zavrhuje“. Tenhle příběh jsem použil i u soudu, když se mě právnička ptala, proč nechci „nechat děti tam, kde chtějí být“, tedy u jejich mámy – odpověděl jsem, že i extrémně schopný šestnáctiletý kluk z toho ve filmu raději uteče, a moje děti tehdy měly deset a sedm.
V roce 2025 jsem skutečnému Frankovi Abagnaleovi za jeho příběh poděkoval. A on velkoryse souhlasil s rozhovorem, kde vysvětluje, proč by žádné dítě nemělo být postavené před volbu „táta, nebo máma“. Říká tam, že kdyby ho býval soudce jen vzal stranou, vysvětlil mu, že se rodiče rozvádějí, ale neptal se ho, ke komu chce jít, jeho život by vypadal úplně jinak – samotná otázka je podle něj totálně devastační, zvlášť když už předtím probíhal boj mezi rodiči. Místo aby systém nejdřív prověřil, zda některý z rodičů není násilník, alkoholik nebo gambler, hodí celé břemeno rozhodnutí na dítě.
Rodičovská amblyopie
Jedno z mých dětí mělo diagnostikovanou amblyopii, tupozrakost. Amblyopie mi přijde jako hezčí název pro tupozrakost, kterou si umíme představit. Všichni jsme viděli malé děti, které mají brýle a zalepené jedno oko. Je to nejčastější dětská oční choroba. Často je to tak, že obě oči jsou v pořádku. Jedno je mírně horší než to druhé, jen se například hůře skládají na sítnici a dítě může vidět například dvojitě. A tak se nezralý dětský mozek rozhodne, že zavrhuje jedno oko. Někde v mozku se rozhodne: „Tohle oko prostě zavrhnu.“ V tom oku není rakovina, to oko je objektivně v pořádku.
Dítě si po dětsku řekne něco jako: „Já se chci dívat jen levým okem, to pravé je na nic, dělá jen problémy.“ Všichni ale víme, že v zájmu dítěte není říct „výborně, dívej se jen jedním okem celý život“. Víme, že by to znamenalo horší orientaci v prostoru, problémy při řízení, omezení sportů. A víme také, že nejdřív musíme zjistit, jestli v horším oku není něco opravdu nebezpečného – třeba nádor. Tedy jestli to oko opravdu není „to špatné“.
Ani nevím, kdy mě to napadlo, že „syndrom zavrženého rodiče“ je velmi podobný amblyopii. Amblyopie by se klidně mohlo jmenovat „syndrom zavrženého oka“. Nebo ještě jinak – „syndrom zavrženého rodiče“ by se mohl jmenovat „rodičovská amblyopie“.
U amblyopie máme staletími prověřený efektivní způsob léčby: nasadíme dioptrie a když dětský mozek nepřestane ignorovat amblyopické oko, tak dočasně zalepíme dominantní oko. Cílem není mít jedno oko zalepené navždy, cílem je, aby se dítě naučilo používat obě oči a mělo plnohodnotné prostorové vidění.
V opatrovnických sporech je to podobné. Dítě si „přeje“ dívat se jen jedním okem, ale jeho skutečný zájem je vidět oběma. Stejně tak dítě pod tlakem „říká“, že chce být jen s jedním rodičem, ale jeho skutečný zájem je mít oba rodiče v životě. Kdybychom k tomu přistupovali stejně jako k amblyopii – jasně nastavenými pravidly a včasným zásahem – nemuselo by tolik dětí přicházet o jednoho z rodičů.
To nejdůležitější je, že po třech letech pekla mám už osm krásných let. Osmnáctiny jednoho z dětí jsem oslavili ve čtyřech – obě děti a jejich rodiče. Niikdo by nepoznal, čím jsme si prošli.
To, co jsem musel absolvovat, abych zůstal v životě dětí, bych přirovnal k výstupu na Mount Everest (s kyslíkem). Líbilo by se mi, kdyby to byl do budoucna spíš výlet na Říp.
Hlavní poselství
Nenechávejte syndrom zavrženého rodiče propuknout, nečekejte, že se to samo srovná. Rozdíl mezi přáním dítěte a jeho skutečným zájmem je obrovský. Stejně jako u amblyopie platí, že čím dříve se zasáhne, tím je větší šance, že dítě nepřijde o „jedno oko“ – o jednoho z rodičů.
Více informací o rodičovské amblyopii naleznete zde.
Plánuji přispěl ke změně systému skupinovými akcemi typu kurzy pro školy a firmy, uzavřená skupina pro amblyotické rodiče, případně mám ještě prostor pro individuální podporu. V sekci „reference“ odkazuji i na rozhovor s Frankem Abagnalem.
26. 11. 2025 at 22:35
Vynikajici clanek.
Pochvala a podekovani autorovi.
Po dlouhe dobe zde pekne napsany clanek.
( To je jen konstatovani,ne vytka redaktorum Stridavky.
Ono neni porad co psat,a kazdy holt neni spisovatel.)
27. 11. 2025 at 15:33
Cena pro služby objednané od 29.11.2024:
2 300 Kč za hodinu
2 hodiny za sebou: 3990 Kč
3 hodiny za sebou: 5500 Kč
Pokud jste v tísnivé finanční situaci, ozvěte se mi i tak, zkusíme najít řešení
První rozhovor v délce trvání 10 minut je zdarma, abych ověřili, zda by spolupráce dávala smysl.
Služby poskytuji v češtině a angličtině.
To není špatné. Pracovat 6 hodin denně 20 pracovních dnů v měsíci a vydělat si nejméně 220 000 Kč. Kolik zaplatil pan inženýr Střídavce za reklamu?
27. 11. 2025 at 16:13
Střídavka je ráda, že zde tyto cenné osobní zkušenosti můžeme sdílet. Vypořádat se se syndromem zavržení rodiče je někdy hodně těžké a toto samo o sobě může lidem pomoci. A kdo bude chtít využít placené služby, má i tuto možnost navíc, je to pouze na jeho rozhodnutí. Ceny jsou obvyklé, i provozovatel Střídavky si za placené konzultace účtuje více. Za advokáta dá člověk i mnohem více a ten často ani nepomůže situaci zvládnout prakticky, jen právně.
27. 11. 2025 at 15:59
Tenhle obchodník provozoval a prodal web Pohreb.cz, kde jako platící klienty údajně získal přes 15 % všech pohřebních služeb v ČR. Vedl globální affiliate programy pro značky Avast a AVG. Provozuje naucmese.cz, lektor.cz, konzultanti.cz už nefungují. Pracoval pro Mediacentrum Group a.s., prodával kosmetiku pro L’Oréal. Teď zkouší vydělávat na rodičovských sporech.
27. 11. 2025 at 16:15
No vida, jak je šikovný. Zkušenosti takových akčních lidí jsou cenné.
27. 11. 2025 at 16:36
Pokud jsou to opravdu jeho zkušenosti a jestli si jen nevymýšlí. Nenašel jsem žádné rozhodnutí s jeho jménem. A Střídavka mi neodpověděla. Zaplatil jí za reklamu?
27. 11. 2025 at 17:03
.. a zrovna tady by studium soudnich rozhodnuti bylo opravdu zajimavym materialem, Geneze od nepredavajici matky pres nekolik velice neobvyklych soudnich rozhodnuti, k veselemu spolecnemu oslaveni 18-tin deti je opravdu obtizne uveritelna – obzvlast kdyz slo obema zaroven jiste i o nemale financni prostredky, vzhledem k deklarovane uspesnosti lektora.
27. 11. 2025 at 17:28
Střídavka by si ta rozhodnutí mohla od pana lektora vyžádat a zde zveřejnit, jako nejlepší reklamu a ukázku jeho úžasných dovedností. Také bych si rád početl, jak zavrhovanému rodiči soud svěřil do výhradní péče dvě děti proti vůli matky. Rozhodnutí o exekuci dítěte z péče matky jsem také ještě nikdy neviděl.
28. 11. 2025 at 9:02
Takže jsem pravděpodobně naletěl?
To je hrůza, ach jo.
Opatrovnický systém je pořád prohnilejší, než se zdá.
28. 11. 2025 at 15:35
Děvky, co udělají pro peníze cokoli, jsou všude.
1. 12. 2025 at 15:47
Jako autora článku mě mrzí, že musím zde na webu číst útoky „ad hominem“.
Můj příběh je drsný, ale s dobrým koncem. Když jsem o něm mluvil v Chomutově nebo v Mensa Business Clubu, nikoho ani nenapadlo zpochybňovat, co jsem prožil. Nic jsem si nevymyslel. Chápu, že někomu může připadat neuvěřitelné, že otec v situaci se „syndromem zavrženého rodiče“ dostane děti soudem svěřené do péče, soud dokonce přistoupí k exekuci rozhodnutí a podaří se normalizovat vztahy v rodině. Prožil jsem to. Ano, není to pravděpodobný scénář. Položme si otázku, co je pravděpodobnější: že si to celé vymýšlím, nebo že mi dal rozhovor člověk, jehož životní příběh – ukazující mimo jiné, jak dokáže otázka typu „Chceš být s mámou, nebo s tátou?“ zničit život mladého člověka – byl zfilmován v Hollywoodu a kterého hraje Leonardo DiCaprio ve filmu „Chyť mě, když to dokážeš“.
Rozsudky existují, občas anonymizované části sdílím na svých sítích. Nezveřejňuju je tady ne proto, že bych si něco vymýšlel, ale proto, že jsou v nich moje děti a nechci, aby se někdo hrabal v jejich soukromí.
DivorceOptimist.com jsem založil proto, že chci přispět ke změně systému, aby děti zbytečně nepřicházely o jednoho z rodičů. Nejsem rentiér, abych to dělal celé zdarma. Mám za sebou velmi náročnou zkušenost, dlouhé roky studia a vlastní zkušenost s dobrým koncem. Kdo moje služby nechce, využívat je samozřejmě nemusí.
Nemám chuť diskutovat s anonymními přezdívkami na webu, který nechává bez zásahu osobní útoky na samé hranici právní odpovědnosti, možná i za ní, a určitě daleko za hranicí slušnosti. Provozovatele jsem o zásah požádal, ale reakce, kterou bych považoval za přijatelnou, nepřišla.
Tohle je můj první a zároveň poslední komentář zde. Kdo se chce bavit věcně a pod svým jménem, najde na mě kontakt na divorceoptimist.com.
3. 12. 2025 at 9:37
Ľudová múdrosť : „Jedna lastovička jaro nerobí“.
Milí otcovia aj všetci ostatní.
Nepopieram, že mnohí z vás poukazovaním na okrajové dôkazy o zločinecké proti-rodinnej, proti-detskej a PROTI-OTCOVSKEJ činnosti snažíte zúfalo riešiť jednotlivý prípad.
Podobne sa obhajovali aj nacistickí zločinci, že sú nevinní, pretože jedného Rusa, Čecha, Žida zachránili pred odvlečením do koncentráku a usmrtení.
Justície je komplexne zločinecká degeneratívna a genocídna feministická organizácia na likvidáciu otcovstva, detí rodín a evolúcie s cieľom obohacovať sa na tomto zločine!
Napriek ojedinelým prípadom!
Preto je potrebné ju likvidovať tak, alebo lepšie, ako nacizmus.