3. Rozchod a jeho vnímání

3.1 Hodnocení rozchodu rodičů – přinesl jim štěstí?

Respondenti šetření Jak se žije dětem po rozchodu rodičů? na rozchod rodičů nahlížejí převážně tak, že oběma – nebo alespoň jednomu z nich – přinesl větší spokojenost. Ti, kteří si vzhledem ke svému věku v době rozchodu pamatovali období společného soužití, si vybavovali hádky mezi matkou a otcem, napjatou, stísněnou atmosféru doma nebo podrážděnost rodiče, který ve vztahu nebyl spokojen. Z jejich pohledu je tedy jednoznačně dobře, že rodiče v tak neuspokojivém vztahu nezůstali. (6)

„I kdyby naši zůstali spolu, že by to bylo stejně blbý. Že by to možná bylo ještě horší než tak, jak to dopadlo. Myslím, že to byla pořád ta nejlepší jako varianta pro nás pro všechny, (…) že kdyby oni spolu zůstali, tak to bude prostě blbý, jako táta se uchlastá podle mě a máma by se zbláznila, protože oni by spolu nemohli bejt, jako to je fakt. (…) Máma si našla toho partnera, kterej je bohatej, takže jsem se měli vždycky dobře… S taťkou bysme dost strádali a trpěli.“

(09 dcera – výlučná péče matky)

Tito mladí lidé sdíleli, že sami po určité době od rozchodu zažili uvolnění a zklidnění atmosféry doma. I proto z jejich strany zaznívalo, že není správné snažit se udržet vztah jen kvůli dětem.

„Ona v tom manželství s taťkou byla taková furt zamračená a posledních pár let spala i na gauči, aby nespala s tátou ve stejný místnosti, a byla taková furt jakoby… naštvaná, i se mnou se prala… Ale teď je prostě šťastná…“

(04 syn – výlučná péče matky)

Doma, (…) ne že by to bylo nějaký vyhrocený, ale ta atmosféra byla prostě taková stísněná. Takže si pamatuju, že mi potom bylo líp vlastně, že jsem si říkala, že to je docela dobrý, že se rozvedli a že to asi bylo potřeba. (…) Nemusela jsem chodit do toho bytu, kde byla ta napjatá atmosféra, takže tím se mi dost ulevilo. A jako… no, mamka byla určitě pak spokojenější, táta podle mě moc ne, ten to moc nechtěl, ten rozvod, ne, že by tak miloval mámu, myslím, že to bylo vyhaslý už z obou stran, spíš táta měl větší tu potřebu zachovat tu rodinu. Takže táta to nesl hůř…, což mi vadilo, bylo mi to líto a byla jsem hrozně ráda, když si našel tu přítelkyni, teda teď už jeho manželku. (…) Ve finále oba dva byli ve větší pohodě. (…) Upřímně řečeno, někdy když chodím třeba ke kamarádům, který nemají rozvedený rodiče, a vidím, jak to u nich doma je, tak si říkám, že by se měli taky rozvést, že by to bylo lepší. Občas se na ty páry koukám a říkám si, že takhle fakt žít nechci, že kdybych v takovýmhle vztahu byla, tak se taky radši rozvedu.“

(34 dcera – střídavá péče)

Jako spokojené vnímají respondenti ty rodiče, kteří aktuálně mají hezký partnerský vztah; nebo se jim jeví spokojenější bez partnerského vztahu než v bývalém partnerství s druhým rodičem.

„Mamka je teď úplně v klidu, dělá si to, co ona chce, má nějaké svoje koníčky. (…) Má tři sourozence, maminku, může být s nima. (…) Tak jí to stačí a je spokojená.“

(07 dcera – výlučná péče matky)

Jestliže se rodiči podařilo navázat šťastnější partnerský vztah, považovali to respondenti za důležité poselství. Vnímali, že zkrachuje-li jeden vztah a člověk se dokáže vyrovnat s těžkostmi spojenými s rozchodem, může si najít jiný, lepší vztah a dosáhnout větší spokojenost v životě.

„Vzal jsem si z toho, že se to takhle stalo [rozvod a nové šťastné partnerství matky], že kdekoliv ve světě je druhá šance, a kdo jí chce, si jí musí najít a prostě se snažit [matka nového partnera našla díky své aktivitě na seznamce].“

(04 syn – výlučná péče matky)

„Ale vím, že potom, když si to sedlo, tak oba dva po tom rozvodu byli šťastný, což by v tom vztahu nebyli. A takhle jsou, takže jsem si z toho rozhodně vzala… že ten pokrok může bejt, i když se jedná třeba prvně o rozvod, tak potom to může bejt daleko pokrok do života.“

(45 dcera – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče matky)

Pochybnosti o spokojenosti, nebo dokonce přesvědčení o nespokojenosti měli respondenti u těch rodičů, jejichž současné partnerství považují za neuspokojivé, nenaplňující, spojené se samotou ve vztahu. Dle mínění svých dětí někteří v novém vztahu uvízli a nezbývá jim než v něm setrvat – z finančních důvodů či z obav, že už by si nikoho jiného nenašli.

„Taťka, myslím si, ač má přítelkyni, o dva roky starší než já…, ona hodně cestuje a on je ve velkém domě sám a nemyslím si, že je tam úplně šťastný. Myslím si, že mamka se má líp než taťka teď. Taťka sice má peníze, může jezdit s kamarádama pořád někam, ale myslím si, že mu chybí ta rodina. Mít plný dům lidí, aby se o něho někdo postaral.“

(07 dcera – výlučná péče matky)

„Máma šťastná není…, ta je v té zlaté kleci, do které se dostala možná nevědomky. (…) Furt nadává a chce se rozvádět a moc dobře ví, že když se rozvede, tak jako co by s ní bylo, že? (…) Protože by neměla nic. (…) V životě by neutáhla z platu barák, auta a já nevím co… Takže ta není spokojená vůbec, už spoustu let, (…) ale já si myslím, že podvědomě ví, že nemá jinou volbu (…) než v tom zůstat…“

(09 dcera – výlučná péče matky)

Za nespokojené považují děti také ty rodiče, kteří nemají žádný partnerský vztah, pokud se domnívají, že tím tito rodiče trpí. Pak jim jich bývá i líto, o to více, jestliže druhý rodič spokojené partnerství má a opuštěný rodič si rozchod nepřál.

„Mámu podle mě hodně, hodně ten rozvod zasáhnul… ona si od tý doby nikoho nenašla. (…) Podle mě táta je šťastnej, máma byla docela dlouhou dobu taky v pohodě, ale teďka, jak je starší a starší a má okolo sebe (…) hodně párů, (…) je taková dost smutná ze všeho…“

(23 syn – výlučná péče matky, později střídavá péče)

3.2 Sdílení dopadů rozchodu s vrstevníky

Do jaké míry děti se svými vrstevníky sdílejí pocity, které v nich rozchod rodičů vyvolává, nebo alespoň fakt, že k němu došlo? Na základě výpovědí mladých lidí se zkušeností rozpadu rodiny se zdá, že malé děti bývají se svými pocity a zkušenostmi osamocenější. V mladším školním věku je častější, že dítě okolo sebe nemá děti s podobnou zkušeností. Současně o svých pocitech mnohdy ještě neumí hovořit, pojmenovat je nebo se v nich vyznat. Riskovat, že se třeba před ostatními rozpláče, nechce. Pokud se s dopady rozchodu potýká, může pro něj být velmi těžké o tom s někým mluvit, svěřit se, a tak to neudělá. Nemusí se tedy ani dozvědět, že jiné dítě ve třídě je na tom podobně.

Z hloubkových rozhovorů s mladými lidmi se zkušeností s rozchodem rodičů dále vyplývá, že ve starším školním věku a v období střední školy rozpadů rodin v okolí dítěte přibývá. Byť i v tomto ohledu jsou patrné regionální rozdíly – zatímco v některých třídních kolektivech již jde o velmi častou zkušenost, jinde stále převažují úplné rodiny a dítě z rozpadlé rodiny se tak svou zkušeností vymyká. Starší děti a dospívající si všímají rozdílů v chování u těch, u nichž se doma něco náročného děje. Spíše zaznamenají jejich smutek, pláč během vyučování a rozpoznají, že se trápí. Jsou rozdíly v tom, do jaké míry starší děti a dospívající chtějí o tom, co se děje, a o svých pocitech mluvit. Někteří s tím nemají žádný problém. Jiní naopak nesdílejí vůbec. Pro další je snazší svěřit se někomu s podobnou zkušeností – jejich pocity, zkušenosti bývají podobné, dokážou se tak pochopit a podpořit, otevřít se jeden druhému, ulevit si („poplakat si spolu“). Na základě sblížení díky této podobné zkušenosti vznikají mnohá hluboká přátelství. (7)

„Já jsem to měla s nejlepší kamarádkou takhle, my už se známe od deseti a ona je taky z rozvedené rodiny a taky vnímala plno křivd ze strany táty. A vím, že… to jsme byly o hodně mladší, třeba kolem čtrnácti, že jsme o tom hodně mluvily a prostě jsme si jako pobrečely spolu a tak jsme jako si ulevily. (…) Jak jsem říkala, že někdy pomůže, když vidíte, že jinde je to horší, tak to byl zrovna ten případ pro ni, že ona už si potom třeba neměla tolik na co stěžovat, protože já jsem toho měla víc než ona. Ale jako zase… pomáhalo mi to, že? Hlavně ze začátku, když jsme to ještě obě vnímaly stejně tragicky, tak jsme si vždycky ulevily tím, že nás to i poměrně sblížilo ty stejný problémy.“

(12 dcera – výlučná péče matky)

Pokud se dítě svou zkušeností rozchodu a střídavé péče v třídním kolektivu vymykalo, muselo ostatním vysvětlovat, co je střídavá péče, jak funguje. Mohlo pro něj být snazší prezentovat spolužákům spíše výhody porozchodového uspořádání, které mu ostatní děti mohly třeba i závidět (dárky, dovolené apod.), a přitom zakrývat své skutečné pocity a trápení.

„Tak záviděli mi třeba to, že mám ty dva pokoje, že jedu dvakrát na dovolenou. (…) Člověk má třeba čtvery Vánoce ve výsledku, tak jako dítě posbíral dárků, že ani nevěděl, co s tím. To třeba mi ty děti záviděly, že jsem přes vánoční svátky furt jenom objížděla rodinu a dostávala nějaký dárky…“

(45 dcera – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče matky)

„To bylo zase takový to hraný, že jsem říkala: ,Heč, já mám tady čtyři babičky a mám víc dárků a heč a mám dárky od táty i od mámy a máma má ještě přítele a od něho mám taky dárky,‘ jo? Že to bylo takový to zakrývání za něco, věděla jsem, že to není v pohodě, ale takhle všichni: ‚Jé, ty se máš.‘ Nebo – já jsem dostala mobil od taťky, že? A oni ho nedostali, protože prostě mají tátu doma, že? Jo, takže (…) jsem se z toho snažila dělat přednost, že je to v pohodě a že je to takhle super. A ono to super nebylo, že jo, pochopitelně.“

(09 dcera – výlučná péče matky)

Výpovědí mladých lidí, kteří zažili rozchod rodičů, dále ukazují, že pro kluky někdy může být snazší otevřít se holkám, jelikož mluvit s nimi o niterných pocitech bývá jednodušší. Ti, jejichž rodiče spolu po rozchodu nevycházejí, si kladou otázky, proč tomu tak je, když zažívají, že rozvedení rodiče jejich kamarádů to dokážou, nebo zaznamenávají, že v jiných rozpadlých rodinách jsou vztahy mezi rodiči a chování rodičů vůči dětem naopak ještě horší.

„Samozřejmě jsem nebyl jedinej ve škole nebo z mýho okruhu přátel s rozvedenejma rodičema, takže jsem věděl, že něco takovýho se jako stává. Samozřejmě jsem si nepředstavoval, že se to může stát mně, dokud se mi to nestalo. Naprosto klasicky. Ale zase na druhou stranu jsem věděl, že ty jiný děti mají ty rozvedený rodiče, ale ty rodiče jsou schopný spolu komunikovat. A tak vlastně i mně zároveň vrtalo hlavou jako proč, v čem je ten háček, v čem je ten kříž.“

(40 syn – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče matky)

Ti, jejichž rodiče spolu vycházejí a rodina i po rozchodu z jejich pohledu funguje dobře, někdy mívají zábrany o tom mluvit před těmi, kteří jsou z jejich pohledu ve složitější situaci – rodiče se hádají, o své děti nejeví zájem, nevídají se s nimi apod. Zároveň jejich „šťastný“ příběh může být (nejen) pro vrstevníky důležitou korektivní zkušeností – poskytuje jim příležitost dozvědět se, že rozchod nemusí být pro dítě trauma a i po rozchodu spolu rodina může nadále fungovat, když se o to oba rodiče snaží.

„Kolikrát jsem si až připadala trošku jako, že – ježiš, tak já tady nemůžu vůbec nic říkat, oni jsou tady úplně zničený, že se jim rozvádí rodiče, a já se mám dobře z toho, že mamka se odstěhovala. Já jsem si kolikrát připadala, že k tomu nemám co říct nebo že můj názor není úplně důležitej. Přitom vlastně byl, protože to byla zkušenost úplně z druhýho konce, než mělo plno těch mých vrstevníků, a tak jsem se spíš držela v pozadí s tou mojí zkušeností. (…) Když jsem byla menší, ještě třeba na základce, tak hodně děckám to připadalo strašně divný a spíš jako takový exot, že byl člověk – ‚u vás to teda funguje, ale to nebude fungovat nikde jinde‘. (…) Když jsem byla starší, tak to vnímali strašně pozitivně, a myslím si, že je dobrý se o tom bavit… protože aby člověk právě jako dospělej si uvědomil, že… to, že rodiče jdou od sebe, vůbec nemusí být negativní zkušenost pro dítě. (…) Že je to pro ně dobrej pohled na tu samou situaci, kterou si oni třeba prošli a byla pro ně nějak traumatická, tak že je dobrý, že to ví i od někoho, pro koho to tak vůbec nebylo. (…) Je asi hrozně důležitý si uvědomit, když teďka každej druhej nebo třetí se rozvádí, rozchází, že jde to udělat tak, že z toho dítě žádný trauma nemá.“

(39 dcera – střídavá péče)

(6) Tento pohled lze interpretovat optikou teorie citové vazby. Podle výzkumů (např. Bowlby, 1969; Amato & Keith, 1991) děti potřebují především stabilní a emočně dostupné rodiče – ať už žijí spolu, nebo odděleně.

(7) Různorodé přístupy ke sdílení zkušeností s vrstevníky (od otevřenosti po uzavřenost) z pohledu psychologie odpovídají rozdílným tzv. copingovým strategiím, které si děti a mladí lidé osvojují pro zvládání nadměrné zátěže. Ti, kteří své zkušenosti sdílejí snadno, pravděpodobně využívají problematicky orientované a sociálně podpůrné copingové strategie – sdílení slouží k emočnímu uvolnění a hledání porozumění (Compas et al., 2001). Naopak vyhýbání se sdílení, stud a obavy ze zranitelnosti (např. rozpláču se před ostatními) jsou známkami emočně orientovaného nebo vyhýbavého copingu. Tento přístup může krátkodobě chránit dítě před nepříjemnými pocity, ale dlouhodobě bránit efektivnímu zpracování situace a zvyšovat riziko obtíží (např. úzkosti, pocity osamění; Sandler et al., 2003). Výzkumy (Compas et al., 2001; Sandler et al., 2003) potvrzují, že děti, které mají možnost mluvit o svých emocích a mají ve svém okolí oporu, zvládají změny v rodině lépe. Vědomí, že v tom nejsou samy – že jejich zkušenost sdílí i někdo další – jim pomáhá.

POKRAČOVÁNÍ – JÍT NA ZAČÁTEK

Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.