Mgr. Jana Barvíková, Ph.D.

–

5.5 Nastavení a změny v rytmu i typu péče z pohledu dětí

Co ovlivňuje nastavení, ale i změny v rytmu a typu péče, k nimž dochází v průběhu let, z pohledu dětí?

• Věk dítěte – oproti předchozím obdobím ve starším školním věku (cca od 12 let) a zejména na prahu dospívání cca od 15 let) rodiče dětem mnohdy ponechávají více autonomie v rozhodování o rytmu a typu péče a bývají více otevření změnám a nepravidelnostem. Okolo 18. narozenin tato rozhodnutí již zpravidla nechávají na nich a pobízejí je, aby to, kde budou přebývat, přizpůsobily svým potřebám a preferencím.

„Teď, jak už jsme starší, tak už je to spíš na nás, jak se domluvíme, že… já mám školu, brácha taky a oba dva máme koníčky, tak ať to stíháme, protože máma bydlí mimo [název města]a táta bydlí v [stejný název města]. Máme většinu koníčků a školu v [stejný název města] oba dva, takže se jako domlouváme sami.“

(24 dcera – střídavá péče)

• Věk jednotlivých sourozenců a pozice dítěte v sourozenecké skupině – typ péče a rytmus střídání přinejmenším zpočátku rodiče většinou nastavují pro všechny děti stejně. Starší sourozenec tak může zažívat častější rytmus střídání (po několika dnech), který byl zvolen s ohledem na mladšího sourozence. Naopak mladší sourozenec může dosáhnout větší autonomie v rozhodování o rytmu a typu péče ve stejném okamžiku jako jeho starší sourozenec, ale oproti němu v mladším věku. Pokud se starší sourozenec rozhodne pro změnu, mladší ho v ní obvykle následuje. Starší sourozenec pro něj často představuje jistotu a bezpečí, a proto chce mít stejný rytmus péče jako on (zejména pokud je vztah s jedním z rodičů či s partnerem některého z rodičů náročný). Jsou však konstelace okolností, při nichž se potřeby a preference sourozenců liší (výraznější věkový rozdíl, různost povah nebo konfliktní vztah mezi sourozenci, náročné chování některého z nich, špatný vztah s rodičem, jeho partnerem nebo i dětmi, vázanost na jednoho z rodičů, specifické potřeby atd.) a každý má nastavený typ péče nebo jen její rytmus jinak.

• Náročnost výchovy dětí pro rodiče – důvodem ke změně a odlišnému nastavení péče u sourozenců může být i to, že vychovávat je společně bylo pro rodiče příliš náročné.

• Vztahy s rodiči – zatímco pro některé děti je přijatelnější střídat dvě bydliště ve střídavé péči než si „vybrat jednoho z rodičů“, jiné pociťují jako bližší, emočně naplněnější vztah k jednomu z nich a mají potřebu žít s ním, neboť pro ně představuje bezpečné zázemí. Zejména v pubertě a dospívání mohou být vztahy dětí s rodiči proměnlivé, což se může odrážet i v jejich preferencích, s kterým z nich jak dlouho chtějí pobývat či vůbec být v kontaktu. Jejich preference a rozhodování může ovlivňovat i to, je-li jeden tolerantnější, méně náročný a kontrolující než druhý. V daném věku si dospívající mnohdy volí tu pro sebe příjemnější a výhodnější možnost.

• Vztahy s novými partnery rodičů a nevlastními a polovlastními sourozenci – nevycházejí-li děti s novým partnerem rodiče a jeho dětmi, může to vyústit ve změnu rytmu či typu péče. Naopak, pokud se vzájemně mají rádi, může to být jeden z důvodů, proč děti v daném uspořádání setrvávají i přes určité nepohodlí či nespokojenost. V některých rodinách má dítě bližší vztah s novým partnerem svého rodiče než s tímto rodičem. Příchod nového sourozence z nového partnerství může vazbu dítěte k domácnosti tohoto rodiče a kontakt s ním ještě posílit – dítě se z nového sourozence těší, chce s ním mít vztah a kontakt. A je mu příjemné, když mladší sourozenec projevuje radost z kontaktu s ním a obdiv vůči němu. Nicméně nabývá-li dítě dojmu, že kvůli novému partnerovi a novému sourozenci přichází o pozornost a zájem svého rodiče, může to vést k nespokojenosti, která vyústí ve změnu typu péče a oslabení kontaktu s tímto rodičem.

• Velikost bytu – byt rodiče nemusí stačit na to, aby pojal všechny děti obou partnerů, či jim poskytl soukromí a prostor pro jejich aktivity a školní přípravu. Narození nového potomka tak například může vést k situaci, že starší děti z prvního vztahu přijdou o pokojíček a začnou do nové rodiny docházet pouze na návštěvy. Mezi všemi dětmi v domácnosti, které mnohdy obývají jeden dětský pokoj, (14) mohou být značné věkové rozdíly a jejich společné soužití pak může být náročné. Nejstarší děti proto mohou raději upřednostnit domácnost druhého rodiče, kde mají vlastní pokoj.

• Změna a vzdálenost bydliště rodiče – změny bydlišť na straně rodičů jsou v rozchodem rozdělených rodinách poměrně časté. Mnohdy se oba rodiče stěhují opakovaně, ať už v souvislosti s potřebou lepšího než původně provizorního bydlení, s novými partnerskými vztahy (stěhování k novému partnerovi), nebo potřebou zajistit větší byt či dům pro rodinu rozšířenou o děti nového partnera a společné děti. Dítěti nové bydliště zvolené rodičem nemusí vyhovovat – je příliš vzdálené od původního, kde má školu, kamarády, zájmové aktivity a jiné vazby, a proto se rozhodne pro domácnost druhého rodiče.

„Možná jsem ani vevnitř nechtěla od mámy odejít. Jenže ono se to potom dalo jedno ke druhýmu, že máma se odstěhovala hrozně daleko. To byla další věc, proč jsem začala mít k ní takovej velkej odpor, ne odpor, takovou zášť. Protože koupili pozemek s tím přítelem, starou ruinu takovou, asi čtyřicet kilometrů od [název města]. A vlastně mi to jenom oznámili: ‚Hele, koupili jsme tady barák.‘ I přesto, že jsem jim předtím řekla, že se mi tam nelíbí, vím, že mi ho nějak ukazovali, a já jsem řekla: ,Ježíšmarjá, to je daleko, to ne.‘ Když se tam odstěhovali, tak jsem tam jezdila asi půl roku ve střídavý péči nebo rok možná, fakt kolem patnácti to bylo nějak. A jako nebylo to vůbec dobrý, protože to bylo období, kdy jsem zrovna začínala mít větší okruh přátel kolem sebe, začala jsem se víc socializovat. A jet po škole ve dvě hodiny prostě na hory, kde nikdo není, nikoho neznám, vůbec se mi nechtělo. Takže jsem zvolila potom tu možnost být u táty. Vlastně automaticky pro mě vyšel jako lepší možnost.“

(37 dcera – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče otce)

• Nepohodlí stěhování a zapomínání věcí – zatímco některé děti při střídavé péči zvládají přesuny mezi domácnostmi rodičů a jejich nároky víceméně dobře, pro některé je to příliš náročné. Může to pak vést k pokusům najít rytmus střídání, který pro ně bude pohodlnější (prodlužování intervalů), či k upuštění od střídavé péče. Zejména v období dospívání někteří teenageři dávají přednost zakotvení v jedné domácnosti.

„Jak už pak člověk začne bejt starší, tak pak už mě to začalo jako vlastně štvát, že jsem se furt musela přesouvat a furt mi něco chybělo u toho druhýho. (…) Když jsem byla menší, bylo to v pohodě, čím jsem byla starší, tak už mě to potom štvalo víc, takže nějak okolo osmnácti už jsem to vlastně začala směřovat tak, že jsem byla spíš u mamky.“

(34 dcera – střídavá péče)

• Změny v životě dítěte a dospívajícího – ke změně nastavení péče či rozvolnění rytmu může přispět například přechod dítěte na jinou školu, vytíženost tréninky a zájmovými aktivitami nebo situace, kdy jeho volný čas přestane být organizovaný kroužky a pro dospívajícího nabude na významu jeho sociální život realizovaný mimo rodinu (má potřebu spontánně se scházet a trávit čas s kamarády, naváže partnerský vztah apod.).

• Domácí mazlíček – přítomnost domácího zvířete, vztah s ním i potřeba se o něj starat může být dalším z důvodů, proč dítě či dospívající tíhne k určité domácnosti a prodlužuje svůj pobyt v ní.

• Touha být s oběma rodinami – touha pobývat s oběma rodiči, ale i s novým partnerem a novými sourozenci bývá pro mnohé děti i dospívající ve střídavé péči silnější než potřeba jednoho místa a nároky přesouvání mezi rodičovskými domácnostmi. A mnohé studující vede k tomu, že v tomto režimu setrvávají i po dosažení plnoletosti.

„U táty jsem měl počítač, tak když jsem jel k mámě, tak mě trochu mrzelo, že teďka čtrnáct dní si nic nezahraju, ale to je taková kravina, která vás za den přejde, že jo. A jinak z toho samotnýho přesunu jsem neměl negativní pocity… ostatně myslím, že ten důvod, proč jsem v tý střídavý péči vydržel několik let, je ten, že s tou situací jsem byl relativně spokojenej. Anebo, když si to v hlavě porovnám, jako to, vybrat si z těch rodičů a každejch čtrnáct dní jezdit sem a tam, tak mi přišlo lepší to střídání než si vybírat.“

(40 syn – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče matky)

• Zvyk a nechuť měnit zaběhané rituály – ve výpovědích dětí i dospívajících ve střídavé péči zaznívalo, že si na střídání domácností rodičů zvykli, a tudíž nemají či neměli potřebu změny (někteří si jiný způsob života ani nepamatovali, střídavou péči zažívali od útlého dětství). Rovněž u těch, kteří vnímali určitou nespokojenost a nepohodlí, měl zvyk a případná nechuť měnit zaběhané rituály větší sílu než touha po změně, a to i po dosažení plnoletosti.

R: „Myslím, někdy v deváté třídě mě začalo strašně otravovat to přenášení těch věcí, protože my jsme neměli na mé základce skříňky… myslím, že kdyby mamka neměla auto, tak to třeba přehodím [změnila by nastavení péče], ale díky tomu, že má auto a bydlí hodně blízko, (…) tak ty věci mi prostě brala autem, takže to nebyl takovej problém. (…) Z čistě těch praktickejch důvodů jsem o tom přemýšlela v té deváté třídě, ale nikdy jsem neměla to odhodlání to dotáhnout, že jako to fakt změnit, protože… už jsem na to byla tak strašně zvyklá, že mi přišlo najednou divný to udělat jinak.“

T: „Když si představíte stupnici od nuly do desítky, kdy desítka je absolutní maximum a nula nic, tak jakou hodnotu byste tenkrát dala tomu naštvání, co jste cítila?“

R: „Tak asi čtyřku, protože kdyby to bylo víc, tak to změním. (…) Já jsem na to byla už tak zvyklá, že se mi to nechtělo změnit. (…) Je to něco jako hrozně jako zajetýho…, že jako vím, že prostě ve čtvrtek jsem u táty a že třeba ve čtvrtek běžel seriál, na kterej jsem se vždycky dívala s tátou. A máma nemá televizi, takže bych se na ni dívat nemohla…“

(41 dcera – střídavá péče)

• Ohledy na rodiče, potřeba spravedlivosti a upozaďování vlastních potřeb – některé děti či dospívající to, že jim dané nastavení péče nevyhovuje, rodičům nedají najevo a setrvávají v něm, případně jim trvá velmi dlouho než se k tomu, aby si o změnu řekly, odhodlají. Brání jim v tom ohledy k rodičům, lítost vůči tomu, který by zůstal sám (oproti druhému rodiči nemá nový partnerský vztah) a/nebo se jim jeví jako nešťastnější, či obavy z konfliktu. U střídavé péče se ještě jako významná jeví jejich potřeba spravedlivosti – v očích dětí je spravedlivé, aby oba rodiče měli možnost s nimi žít.

5.6 Názory dětí ve výlučné péči na střídavou péči

Výsledky našeho výzkumu (Lehmann & Barvíková, 2023, 103–114) ukazují, že benefity střídavé péče u dětí v podobě blízkých vztahů s oběma rodiči obvykle převažují nad těžkostmi, které přináší (zejména pokud jde o přesuny mezi dvěma domácnostmi a existenci dvou domovů). Přesto takové uspořádání nemusí vyhovovat všem dětem ve všech fázích dětství a dospívání. Jak nahlížejí na střídavou péči ti, kteří mají zkušenost pouze s výlučnou péčí jednoho z rodičů? Měnili by? Názory respondentů šetření Jak se žije dětem po rozchodu rodičů? se v tomto ohledu rozcházejí. Část z nich by skutečně raději vyrůstala ve střídavé péči, a to proto, že by měli možnost žít a zažívat běžné i důležité události v týdnu s oběma rodiči. Jedna respondentka uvedla, že by si přála střídavou péči alespoň zpočátku. Věří, že by díky tomu měla lepší vztah s otcem, necítila by se tak ukřivděná, odstrčená, cítila by se chtěná z obou stran. Respondenti nicméně také sami zmiňovali, že ve svých preferencích uvažují o střídavé péči z její ideální stránky. Reálně by jejich spokojenost v ní záležela především na tom, jak by ji jejich rodiče uchopili, neboť určité chování rodičů ji dětem může velmi ztížit.

R: „Já jsem slyšela třeba, že pro ty děti to není úplně nejlepší. Ale já si myslím, že mně by to asi vyhovovalo, aspoň ze začátku do určitýho věku. Myslím, že od určitýho věku to asi nemá úplně smysl. Myslím, že od tý puberty, to už prostě to dítě má víceméně svojí hlavu a podle mě si samo může určit, kde chce být. (…) Takže bych asi byla ráda, kdyby… aspoň ze začátku ta střídavka byla.“

T: „Co by tím pro vás bylo jinak, co byste tím mohla získat?“

R: „Tak určitě bych měla lepší vztah s taťkou. A možná bych se vůči němu necítila tak ukřivděná nebo odstrčená nebo tak. No. Nevím, asi lepší pocit prostě. Jako že jsem vždycky chtěná z obou stran. Podle mě zase záleží na tom, jak by to vypadalo u něho, ale já bych to brala z tý ideální stránky.“

(12 dcera – výlučná péče matky)

Další část respondentů by střídavou péči pro sebe považovala za nevhodné řešení. Nejsilnějším důvodem byly obavy z pocitu neukotvení. Domnívají se, že by jim chybělo jedno stálé místo a nevěděli by, kde mají domov. Jako podstatný důvod byla uváděna i silná vazba na matku či vázanost na její byt (např. jeden respondent se cítí být na domácnost matky a svůj pokojík v ní vázán do té míry, že nerad jezdí i na chalupu. Také podle něj se tedy rodiče pro výlučnou péči rozhodli správně, velmi dobře odhadli, co potřebuje.) Jinými zmiňovanými důvody, proč by střídavá péče nebyla z pohledu respondentů v jejich případě vhodná, byla vzdálenost bydlišť rodičů – střídavá péče by obnášela náročné přejíždění, případně nutnost souběžné docházky do dvou škol, a tedy narušení jejich vrstevnických vazeb a volnočasových aktivit. Někoho volba výlučné péče ušetřila nutnosti zvykat si na změnu prostředí.

(14) Například má-li každý z partnerů z předchozích vztahů dvě děti, společný dětský pokoj obývají všechny čtyři.

POKRAČOVÁNÍ – JÍT NA ZAČÁTEK

Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.