Mgr. Jana Barvíková, Ph.D.
–
4. Rozpad rodiny a děti
4.1 Přání, aby se k sobě rodiče vrátili
Výpovědi mladých lidí účastnících se šetření Jak se žije dětem po rozchodu rodičů? naznačují, že přání, aby se rodiče opět dali dohromady, bývá spíše přechodné, nikoliv trvalé. A nemívají ho všechny děti. Pokud dítě toto přání má, pak obvykle jen po dobu, než se na novou situaci adaptuje a než si život rodiny po rozpadu najde své nové pevné koleje a stabilitu.
V příbězích našich respondentů bylo toto přání součástí jejich tužeb několik prvních měsíců až let po rozchodu rodičů. Vybavovali si ho ti, jimž se rodina rozpadla v jejich mladším školním věku a později. Někteří však pouze připouštěli, že krátce po rozchodu ho patrně mohli pociťovat, když se snažili vyrovnat s novou realitou, která pro ně byla náročná.
„Možná krátce, že jsme si to přály…, dětem, když se jako právě veme ta stabilita a tohle, tak je to chvíli těžký…“
(03 dcera – nejdříve neformální rovnoměrná péče, později výlučná péče matky)
„Já teď zkusím zapřemýšlet, protože to si úplně nevybavuju… Myslím si, že jo. Já jsem to tak asi zažíval. A myslím si, že i sestra. Třeba takové silné okamžiky jako Vánoce… třeba ty první nebo ty další dvě nebo tři, že tam prostě chyběl ten druhý rodič a ta druhá rodina, protože my jsme opravdu třeba o těch Vánocích, tak jsme byli zvyklý, že se tam sešli vlastně úplně všechny babičky, dědové, nejbližší teta, tak tam to bylo jako takové zásadní. Potom třeba na narozeninovejch oslavách. Na takovejch událostech, kde jsme byli zvyklý, že jsme měli oba dva ty rodiče, tak tam to jako, tam si myslím, že jsme to jako takhle cítili. Ale to bylo asi všechno.“
(27 syn – střídavá péče)
Někdy ani sami rodiče po jisté období neměli definitivně jasno, zda svůj vztah ještě neobnoví. To v dětech posilovalo naděje a přiživovalo jejich přání. Obojí pohřbilo, když si jeden z rodičů našel nového stálého partnera.
„A myslím si, že oba dva si tak trošku mysleli, že se k sobě vrátí, i když si nemyslím, že by spolu cokoliv v tý době měli, ale právě si pamatuju, že jsme odjížděli někam do lázní a on nás přišel vyprovodit, donesl nám ty kabele a byli na sebe hrozně milí a dali si pusu na rozloučenou. A my úplně s bráchou jsme byli jako šťastný, že prostě – há, mamka s taťkou a zase budou spolu, to je super. No, a pak jsme přijeli z lázní a on už tam nebyl. On se mezitím seznámil s někým, do koho se zamiloval, a odstěhoval se a úplně to ukončili.“
(19 dcera – převážná péče matky)
Existence nového stálého partnerského vztahu mnohdy bývá pro přání, aby se rodiče k sobě vrátili, zásadní stopkou – zvláště pokud dítě vidí, že je rodič v novém vztahu spokojený a s jeho partnerem vychází dobře. Jestliže s ním nevychází, touhu po obnově vztahu rodičů to naopak může podněcovat.
„Hlavním důvodem, proč jsem chtěla, aby byli zpátky spolu, je, že jsem si nerozuměla s mamčiným současným manželem.“
(38 dcera – výlučná péče matky)
Významným momentem může být, když nové stálé partnerství naváže i druhý rodič. Pokud má partnera jen jeden, dětem obvykle bývá toho druhého, osamělého líto. Při jejich smyslu pro spravedlnost touží, aby spokojení byli oba rodiče. Když se tak stane, může jim to pomoci přijetí rozchodu dokončit.
„A taky ještě asi pomohlo, když si táta taky našel přítelkyni, že to pro mě bylo najednou jako vyváženější mnohem víc. (…) A pak mi asi přestalo i nějak vadit to, no prostě jsem přijala, že mám teda dva domovy a všechno slavím dvakrát a všechno říkám dvakrát a tak. (smích)“
(46 dcera – střídavá péče)
Přání, aby se k sobě rodiče vrátili, se děti vzdávají, když dospějí k tomu, že rozchod rodičů je pro ně i rodiče lepším řešením než pokračování společného soužití. Některé k tomu potřebují delší dobu, jiným se to podaří záhy.
Rychle od něj upustili či jej nikdy neměli ti, kterým se po rozchodu ulevilo výrazně. Ustaly hádky a napětí. Zažívali klid. Ale také ti, kteří vnímají, že povahy rodičů jsou skutečně těžko slučitelné, že se k sobě nehodí.
„Po nějaký době mi prostě došlo, že když jsou rozvedený a mají už jiný partnery, tak jsou asi šťastnější, než kdyby se nějakým zázrakem dali zpátky dohromady. Hlavně tím, jakej vztah naši rodiče po tom rozvodu měli, tak to hodně vylučovalo jakoukoliv možnost, že to ještě dají zpátky dohromady. (…) S tou myšlenkou jsem si přestal hrát, (…) když mi bylo třeba třináct a půl čtrnáct [asi 3–4 roky po rozchodu].“
(40 syn – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče matky)
„Jako napadlo mě to párkrát, ale já jsem věděla, že to prostě není možný. Já jsem pak jenom chtěla, aby to po tom rozvodu aspoň bylo nějak lepší…“
(12 dcera – výlučná péče matky)
„Myslím si, že každej z nich je úplně jinde… Vím, že s otcem je velmi těžká komunikace, protože on dokáže být strašně arogantní, mamka je občas strašně jednoduchá, takže tam už jenom v tomhle by to jako těžce nešlo, a jsem ráda, že se rozvedli. I když samozřejmě to spolu nese spoustu různých traumat a tak. A bolísteček. Ale vím, že ti dva se k sobě se nehodili nikdy, a čím jsou starší, tím míň se k sobě hodí…“
(19 dcera – převážná péče matky)
Další skupinu, jež po obnovení soužití rodičů dle svých slov nikdy nezatoužila, představují ti, kteří byli při rozchodu rodičů tak malí, že na společný rodinný život nemají žádné vzpomínky. Nevybavují si tedy ani žádné společné zvyklosti, rituály, které by rozchodem ztratili. Naopak, na život v rozdělené rodině jsou zvyklí a partnery rodičů zpravidla mají rádi.
„Já jak to tak prostě mám odmala, tak jsem zvyklá na to, žít s taťkou, s taťky ženou a s mamkou zvlášť. Někdy i ve škole to bylo těžší, že naši nežili spolu kvůli učení, (…) ale asi mi to nějak nevadilo, nepřála jsem si to asi nikdy. (…) Asi bych si nepřála, aby se naši vrátili k sobě, protože bych… neměla tak skvělýho malýho bráchu, jako mám teď. A bylo by asi všechno úplně jinak.“
(24 dcera – střídavá péče)
Zvyk na porozchodové nastavení, na nové partnery a sourozence, nicméně uváděli i někteří z těch, jejichž rodiče se rozešli v jejich školním a pozdějším věku. Soužití rodičů už si tedy ani oni dnes již nedokážou představit.
„Já jsem na tohle zvyklá a už mám zaregistrovanou mamku s jejím novým manželem a tátu s jeho novou manželkou. Už si je neumím vůbec představit spolu.“
(34 dcera – střídavá péče)
4.2 Připomínky ztráty
Mladí lidé v rozhovorech mnohdy spontánně zmiňovali, že byť rozchod rodičů dávno přijali, v jistých chvílích zažívají, či dříve zažívali, určitou lítost nebo závist. Stává se to při sledování filmu s pohodově a bezstarostně působící rodinnou atmosférou, při návštěvě kamarádů, kteří žijí ve spokojené úplné rodině apod. Jde zkrátka o obyčejné či slavnostní chvíle pospolitosti a domácí pohody úplné rodiny, které se jich dotýkají tím, že hledí na něco, co ztratili nebo ani nikdy nezažili.
„Jediné, co si myslím, že mně bylo fakt líto, když kamarádi byli někde s rodičema obouma, tady to, že jsem taky chtěla jet někam s obouma rodičema, chtěla jsem vlastně zažít tu srandu s nima, někde doma, něco dělat, takhle všichni spolu.“
(07 dcera – výlučná péče matky)
„Jak říkám s těma kamarádkama, jak jako jsem viděla, jak mají hezkou takovou rodinku, tak jsem to taky vždycky chtěla, z toho mi bylo smutno, že jsem viděla, jaký mají hezký vztahy s tím tátou, z toho mi bylo smutno, no. To jsem chtěla vždycky mít takovej lepší vztah. A vlastně, aby… no, abysme měli možná i dva rodiče doma.“
(11 dcera – výlučná péče matky)
„Koukala jsem na jeden seriál, kde byla jedna taková hrozně šťastná rodina, tak mi to bylo vždycky líto, že to takhle nemáme, že prostě nejsme vždycky ve čtyřech u toho jako stolu. Ale… ale to bylo jenom občas, jenom, když jsem koukala na ten seriál.“
(34 dcera – střídavá péče)
„Ta úplná rodina mi chyběla hodněkrát, že to jsem záviděla i kamarádkám nebo doteď závidím, že mají to jedno místo a že to je pro ně ten domov jako takovej…“
(37 dcera – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče otce)
„Občas jsem záviděla spolužákům, kteří měli Vánoce všichni společně. Nejhorší to vždycky bylo na ty svátky, kdy jsem se musela rozhodnout, u koho budu, jestli u mamky, nebo u taťky, tak mě to vždycky nejvíc mrzelo…“
(38 dcera – výlučná péče matky)
„U nás doma furt běží rádio nebo hrajou desky, takže není ticho, ale tak nikdo si tam moc jako nepovídá. (…) Že jak je tam o toho jednoho člověka míň, tak je tam nějak jako o jednoho člověka míň živo nebo jak to říct. (…) Když bývám u přítele doma… bydlí v domečku s obouma rodičema, ještě má ségru, když tam jsme všichni, tak je to taková úplně jiná atmosféra… někdy je mi líto, že jsem jí nezažila…, že si tam někdo povídá anebo běží televize, někdo si čte a takový víc jako živo a takový víc jako… jiný pocit.“
(41 dcera – střídavá péče)
4.3 Společná setkání původní rodiny
Výpovědi mladých lidí účastnících se šetření Jak se žije dětem po rozchodu rodičů? naznačují, že situace, kdy je původní rodina, tedy rodiče a děti, pohromadě, si užívají a stojí o ně pouze děti, jejichž rodiče spolu vycházejí dobře. Jde o rodiny, kde se rodičům navzdory rozchodu podařilo zachovat dobrý vztah či se časem naučili zase spolu vycházet. Pokud spolu rodiče nevycházejí, děti se spíše snaží vyhnout jejich konfliktům a útočné komunikaci, při nichž se cítí nepříjemně, a napjaté atmosféře, která by jejich setkání provázela. Společné chvíle v kruhu všech členů původní rodiny tedy nejenže většinou nezažívají, ale ani po nich netouží. To platí i pro ty, kteří mají dojem, že rodiče jsou natolik rozdílní, že by si společné setkání nikdo z přítomných stejně neužil.
„Oni fakt moc nevycházeli, tak to bylo takový jako nepříjemný, když by se někde ukázali oba…“
(44 syn – střídavá péče)
Ti, kteří od útlého věku žijí ve dvou striktně oddělených rodičovských světech – ať už v převážné péči jednoho z rodičů, či ve víceméně rovnoměrné péči obou – jsou již na jejich oddělenost natolik navyklí, že po jejich propojení společným setkáváním mnohdy ani netouží, či necítí jeho potřebu. Nicméně pokud k takovému setkání dojde a proběhne v klidu, má pro ně význam a jsou za něj rádi.
„Kdyby se rozešli a bylo mi třeba dvanáct, tak je to jako úplně jiná situace, než když mi byly tři a já jsem si vlastně nic nepamatovala, jo? Takže vůbec nevím, jaký to bylo, když oni byli spolu, jestli někdy spolu byli nebo jestli jsme byli všichni spolu někde. Prostě nevím. Takže možná proto, že tím, že jsem to ani neměla v té hlavě, že bych se na to pamatovala, tak jsem to možná ani jako nepotřebovala, ale nedokázala jsem si to ani představit, že by se to mělo stát vůbec taková věc…“
(09 dcera – výlučná péče matky)
„Já si myslím, že v podstatě jak se to ani nestává tak často, tak jakoby mi to… asi jsem radši, když je to dohromady, ale nutně to jako… není to, že bych to… jako potřeboval bejt s obouma rodičema najednou, spíš jakoby už, jak jsem zvyklej na to, že jeden a druhej jako, část světa v podstatě, tak že se to ani moc nekříží, není to úplně něco, po čem bych toužil nebo bych potřeboval, ale jako je to fajn, někdy občas jo.“
(05 syn – výlučná péče matky, později střídavá péče)
Situace, kdy by se původní rodina nacházela na jednom místě pohromadě, část dětí vůbec nezažívá. Někteří respondenti zmiňovali, že k takovému setkání dojde pouze při nějaké významné příležitosti dítěte, kterou si ani jeden nechce nechat ujít (sportovní zápas, besídka, promoce), na které oba chtějí být přítomní. Pozdraví se, a jelikož tam nechtějí být spolu, usadí se každý jinde. Dítě přitom vnímá, komu z rodičů je přítomnost toho druhého nepříjemná více. Jestliže dítě naopak zaznamená, že rodiče jsou schopni se spolu nenuceně bavit a setrvat ve společnosti toho druhého, přispívá to k pozitivnímu dojmu dítěte ze setkání rodiny i vlastní akce, neboť má možnost si ji více užít. V některých rodinách ke společnému rodinnému setkání dojde zcela výjimečně při řešení důležitých záležitostí dítěte, jako je třeba výběr střední školy, změna v péči, popřípadě při řešení výchovných situací. Pokud dítě, řešící stále vzájemný nesoulad rodičů, zažije jejich náhlé spojení se „proti“ němu, může pro něj být taková výrazná změna v rodinné dynamice i výzvou.
„Vím, že dvakrát se rodiče sešli kvůli tomu, že se mnou chtěli něco řešit. To vím, že mě vždycky hrozně naštvalo, protože nebyli schopný spolu fungovat, ale já jsem udělala něco špatně a oni najednou začali dělat, že si spolu hrozně rozumí a že vlastně dokážou společně se postavit proti mně a že jako budou v pohodě a že mě vychovají najednou jako společně. To mě vždycky úplně dopalovalo. (…) Mě na tom nejvíc asi naštvalo to, že se takhle jako spolčili proti mně, bych řekla. A přitom jsem věděla, že spolu vůbec nefungujou. Najednou jsem to brala jako zradu obou dvou stran…“
(37 dcera – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče otce)
Někde i po rozchodu původní rodina tráví pohromadě důležité svátky, jako jsou Vánoce, Mikuláš, dodržuje během nich své tradice (např. společná procházka po městě), a/nebo společně slaví narozeniny a svátky dětí. Zatímco jedni uváděli, že se o tyto společné oslavy rodiče snažili zejména v prvních letech po rozchodu, kvůli nim dětem, jiní si odnesli dojem, že se tak dělo proto, aby ten druhý z rodičů, který je neměl mít v péči, nebyl v tak důležitý den sám. V některých rodinách při těchto oslavách vládla víceméně pohoda, někde panovala určitá nervozita. Tradice společných oslav v mnoha rodinách ustala nebo byla přerušena, když si jeden z rodičů našel nového partnera.
„Mně se zdála hezká ta snaha od rodičů. (smích) Ne že by to byl takovej odvaz, protože to bylo – tak tady sedíme a jako že v pohodě, jo? Trošku rozpačitý, ale zdálo se mi to od nich hezký, že se snažej.“
(34 dcera – střídavá péče)
„Nejdřív jsem z toho byla taková asi jako nervózní, že prostě… aby se kvůli nějaké blbosti… jako oni by se jako nepohádali nebo takhle, ale nějaký takový to odseknutí nebo něco takovýho, že jsem jako se bála takové té jako nepříjemné energie, nebo jak to říct, aby prostě na Vánoce nebyla nějaká napjatá atmosféra.“
(41 dcera – střídavá péče)
Některé děti zažívají společné chvíle, víkendy a dovolené s oběma rodiči díky tomu, že oba rodiče stojí o to, udržet si společnou partu přátel ze studií, později v podobě spřátelených rodin, a i po rozchodu se účastní jejích společných akcí oba, byť každý zvlášť. Děti tam zpravidla cestují a na pokoji pobývají s tím rodičem, na kterého právě vychází péče o ně. Pro respondenty jsou takové společné zážitky s oběma rodiči důležité a užívají si je. Někdy se těchto akcí účastní i noví partneři rodičů a děti z jejich vztahu.
„Ty víkendy, když byli spolu, tak byly super. Tam jsem si to hrozně užil. Protože člověk je tam s oběma, a když něco chce řešit s jedním, tak to prostě řeší s jedním, a když něco chce řešit s druhým, tak to řeší s druhým.“
(23 syn – výlučná péče matky, později střídavá péče)
Výpovědi respondentů svědčí i o tom, že se setkávání původní nukleární, ale i širší rodiny (prarodiče, tety a strýcové z obou stran) může obnovit časem. V několika rodinách se tak stalo na přání dítěte u příležitosti oslavy osmnáctých narozenin či maturity. Od té doby se rodiny scházejí pravidelně, i vícekrát do roka.
R: „Jsem velice společenská a mám ráda rodinný oslavy a máme to v rodině nastavený tak, že když mám oslavu narozenin, tak může přijet i táta, může přijet i máma, můžou přijet jejich partneři, i jejich rodiny. (…) Když mně třeba bylo, já nevím, dvacet čtyři dvacet pět a dělala jsem oslavu na chatě, tak se tam normálně tyhle ty rodiny všechny sjely. Táta se svojí novou ženou a jejich dítětem, byla tam moje mamka, její rodiče, tátovi rodiče, takže ty rodiny spolu obě dvě celý vyjdou. (…) Moje mamka má třeba skvělej vztah s mamkou mýho táty, že za ní třeba občas jede. (…) Dají si kafe, volají si, takže to je velký plus podle mě v tom rozvodu, když v rámci tý rodiny tam nejsou žádný další rozbroje a hádky.“
T: Bylo to tak vždy?
R: Nebylo. Nebylo to sice, že by na sebe házeli špínu a tak, ale vlastně až teď v dospělosti, když jsme si to mohli trošku diktovat my [již dospělé děti], jaká bude rodinná oslava, tak se to začlo dělat tímhle stylem, že si je pozvem všechny a prostě, ať si spolu ty lidi vyjdou – a oni nakonec vyjdou. Samozřejmě to poprvý byl risk, že se to nemusí vůbec povést. (smích) Ale povedlo se to. (…) A všichni spolu vyjdou moc hezky. (…) Oni si i spolu [vzhledem ke společným zážitkům z doby před rozchodem] mají co říct. (…) Takže vlastně je to pro všechny podle mě docela přínosný, že se občas viděj a tak.
(45 dcera – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče matky)
Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.
Okomentovat