Mgr. Jana Barvíková, Ph.D.

–

Závěr

Tato monografie přinesla další dílčí výsledky z kvalitativních šetření Jak se žije dětem po rozchodu rodičů? a Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?, založených na hloubkových rozhovorech s mladými lidmi, kteří v dětství či dospívání zažili rozpad rodiny, a s rodiči po rozchodu. Obě šetření byla součástí projektu „Dopady míry rodičovského konfliktu na dítě a role, jakou v nich hraje konkrétní forma porozvodového uspořádání péče“, realizovaného Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí, v. v. i. (RILSA), v letech 2019–2024. Studie sledovala vnímání rozchodu a vybrané praktické aspekty porozchodové péče z pohledu dětí a rodičů, doplňuje tak jeho předchozí výstupy, na něž navazuje. Tento text je určen především rodičům, jichž se daná problematika týká. Obsahuje tedy i doporučení, co děti od rodičů po rozchodu potřebují, formulovaná pro rozcházející se rodiče našimi mladými respondenty. Výsledky studie nicméně mohou přispět i k dalšímu rozvoji odborného diskurzu. Jsou využitelné odborníky zaměřenými na práci s rodinami po rozchodu/rozvodu (pracovníci OSPOD, mediátoři, terapeuti, advokáti, opatrovničtí soudci), mohou pomoci lépe zacílit jejich intervence, podporu i edukaci rodičů. Obsažená zjištění mohou být využita rovněž k tvorbě citlivější praxe rodinné politiky, zejména v oblasti podpory dohody rodičů, prevence konfliktů a ochrany dětí před konflikty.

Přinesl rozchod rodičům štěstí? Mladí lidé, kteří zažili rozchod svých rodičů, jej ve svých výpovědích většinou hodnotí jako pro rodiče pozitivní krok, jestliže alespoň jednomu z nich přinesl větší spokojenost. Mnozí mají v paměti napjatou atmosféru doma a hádky mezi rodiči přinejmenším v poslední fázi společného soužití. Po rozchodu v mnoha rodinách došlo k uvolnění a zklidnění. To přispívá k jejich přesvědčení, že není správné, aby rodiče udržovali nefunkční vztah kvůli dětem. Za spokojené považují rodiče, kteří našli nový šťastný partnerský vztah, stejně jako ty, kteří jsou šťastnější bez vztahu. Naopak, situace rodičů, kteří uvízli v neuspokojivém vztahu nebo jsou sami, u jejich dětí vzbuzuje lítost, zejména když druhý rodič šťastný vztah má.

Do jaké míry děti sdílejí se svými vrstevníky pocity spojené s rozchodem rodičů nebo jen samotný fakt, že k rozchodu došlo? Mladší děti bývají s těmito pocity osamocenější, protože často nemají v okolí jiné děti se stejnou zkušeností a mnohdy ještě příliš neumějí o svých emocích mluvit. Ve starším školním věku a na střední škole již bývá prožitek rozpadu rodiny častější, což sdílení mezi dětmi usnadňuje. Některé se otevřou snadno, jiné se tomu brání. Mluvit o negativních zážitcích spojených s vlastní rodinou a riskovat, že se přitom před druhými třeba i rozpláčou, pro ně může být velmi obtížné. Děti, které spojuje podobná rodinná situace, se mnohdy vzájemně podporují a mohou tak mezi nimi vznikat i silná, blízká přátelství. Takové vazby mohou fungovat jako sekundární ochranný vztah a částečně kompenzovat nedostatek bezpečí či zázemí v rodině. Děti, jejichž rodiče spolu dobře vycházejí, a rodina jim tak zůstala zachována i po rozchodu, mohou mít ze soucitu zábrany mluvit o své zkušenosti před těmi, jejichž rodiče se hádají a jež situací doma trpí. Jejich „šťastný“ příběh nicméně může ostatním vrstevníkům ukázat, že rozchod nemusí být nutně traumatický a že rodina může fungovat i po něm, pokud se o to oba rodiče snaží.

Touží děti po tom, aby se rodiče, kteří se rozešli, znovu dali dohromady? Zdá se, že obvykle tomu tak je, než se adaptují na novou situaci, zejména krátce po rozchodu. Toto přání bývá o to silnější, mají-li děti dojem, že si rodiče definitivností své odluky nejsou jistí. Poté, co jeden z rodičů začne nový vážný vztah, přání dětí na obnovu jejich vztahu po čase obvykle ustoupí. Zejména když je rodič v novém vztahu spokojený a děti s jeho partnerem dobře vycházejí. Děti se vzdávají přání, aby rodiče opět žili spolu, jakmile si uvědomí, že jejich rozchod byl pro všechny lepší řešení. Některé k tomu však potřebují více času. Ty, jimž rozchod rodičů přinesl úlevu, si obnovení jejich soužití zpravidla nepřejí již od počátku. Nicméně i děti a mladí lidé, kteří rozchod rodičů již přijali, občas zažívají pocity lítosti a závisti, například při sledování filmů o šťastných rodinách nebo při návštěvách kamarádů z úplných rodin. Tyto pocity vznikají v okamžicích, kdy se setkávají s domácí pohodou a pospolitostí, kterou buď ztratili, nebo ji nikdy nezažili.

Přejí si děti zažívat situace, kdy je původní rodina, tedy rodiče a děti, opět pohromadě, tedy například během oslav či jiného společného programu? Výsledky naznačují, že děti po nich touží a užívají si je pouze v případě, že rodiče spolu vycházejí dobře. Naopak ty, jejichž rodiče mají konfliktní vztah, se těmto situacím vyhýbají, protože se cítí nepříjemně v napjaté atmosféře a při útočné komunikaci. Společné chvíle tedy většinou nezažívají ani po nich netouží, zejména pokud vnímají, že by si nikdo z rodiny takové setkání nevychutnal. V některých případech se setkávání původní nukleární i širší rodiny obnoví po delším čase, když se zhojí staré rány, například na přání dítěte při oslavách jeho významných narozenin nebo maturity.

Jsou problémy s adaptací dětí na změny výchovných prostředí (domácností rodičů), jako jsou změny nálad, chování nebo somatické obtíže (například bolesti břicha, ekzémy), neodvratnou součástí rovnoměrné péče? Na základě zjištění z rozhovorů s rodiči a mladými lidmi se zkušeností s rozpadem rodiny se ukazuje, že potíže s adaptací nejsou nevyhnutelné. Častěji se objevují u dětí v rodinách s napjatými vztahy mezi rodiči, kde panuje konflikt, chybí empatie vůči potřebám dítěte nebo se výrazně liší pravidla v obou domácnostech, případně jsou příliš striktní. Problémy také může vyvolávat, jestliže děti kvůli přesunu musejí přerušit činnost, do níž jsou právě zabrány, nebo jsou nuceny zabalit si své věci a přemístit se v pro ně nevhodný čas (např. v pátek odpoledne, když jsou po týdnu školních povinností již naladěny na odpočinek a volnou zábavu) nebo v nervózní atmosféře a obavách z reakce druhého rodiče či z napětí, které bude jejich setkání provázet. Někdy bývají tyto obtíže jen přechodné a časem vymizejí. K jejich zmírnění může přispět přizpůsobení nastavení péče potřebám dítěte (např. změna předávacího dne, času či intervalu střídání prostředí). Pokud jsou tyto obtíže trvalé, osvědčuje se dopřát dětem několik hodin bezprostředně po změně prostředí klid, nevyžadovat během nich povinnosti a ponechat si čas na vzájemné naladění. Adaptace dětí je velmi individuální a závisí na jejich citlivosti a potřebách. Příprava dítěte na změnu prostředí a její načasování jsou klíčové pro hladký přechod mezi domácnostmi rodičů. Důležitá je také pozitivní komunikace o druhém rodiči, která může dítě správně naladit. Také pozitivní zmínky o druhém rodiči (např. „Táta se na tebe těší.“ nebo „Tohle si s mámou určitě užijete.“) pomáhají dítěti vytvořit si mezi rodičovskými světy mosty, ne příkopy. Někdy dětem pomáhá, když přechod mezi světy rodičů probíhá prostřednictvím školního vyučování či mateřské školy. Zejména pokud by jejich předání provázelo napětí a konflikty rodičů. Zdá se, že nejlépe se na změny prostředí adaptují děti, jejichž rodiče spolu udržují korektní vztahy, vyhýbají se konfliktům před dětmi a mají podobné výchovné styly. Potíže s adaptací nebyly zaznamenány u dětí, které byly od útlého věku zvyklé na rovnoměrnou péči a přechody mezi domácnostmi byly citlivě nastavené.

Jak je to se stýskáním po druhém rodiči? Stesk po druhém rodiči je přirozený. Může se objevit v různých situacích, například při večerním usínání, v náročných chvílích, při nějakém nezdaru či konfliktech. Příčinou stesku, zejména na počátku, může být i bližší, důvěrnější vztah s jedním z rodičů. Nicméně někdy ani samy děti nevědí, proč stesk po druhém rodiči pociťují. Důležité je, aby se dítě u obou rodičů cítilo v bezpečí, ti nastavovali pravidla s ohledem na jeho potřeby, a aby dítě vědělo, že pokud bude potřebovat, může se s druhým rodičem setkat, zavolat si s ním nebo mu napsat. Podstatné je, aby se dítěti dospělí na obou stranách věnovali, projevovali mu zájem a lásku a dodávali mu tak pocit jistoty. Když se dítě u obou rodičů cítí být milované, chápané, respektované, dostatečně zabavené a nenudí se, minimalizuje to prostor pro úzkostné pocity z odloučení. Rytmus střídání péče by měl být nastaven tak, aby dítěti vyhovoval a nepůsobil mu stres. Když je mezi rodiči a případně i jejich novými protějšky dobrý kontakt, dítě se cítí stabilněji. Harmonický vztah s novým partnerem rodiče také přispívá k jeho pocitu bezpečí a pohodlí.

Pokud jde o rytmus péče, předávací den a čas, ukazuje se, že co jednomu vyhovuje velmi dobře, je pro jiného nepřijatelné či se mu v praxi neosvědčilo. Je tedy třeba hledat nastavení na míru potřebám dětí a možnostem rodičů v dané rodině. Střídání po týdnu, i s případnou nocí či odpolednem u druhého rodiče v polovině týdne, je sice nejobvyklejším nastavením, nicméně ne vždy nejvhodnější. Zejména menším dětem, které ještě nemají rozvinuté abstraktní myšlení ani konkrétní představu o čase (co znamená „za týden“, „ve středu“, „pozítří“ apod.), může mnohem lépe vyhovovat rytmus s kratšími intervaly střídání. Není výjimkou, že jedno dítě ve stejné rodině zvládá zvolené nastavení péče hůře než druhé.

Co z pohledu dětí ovlivňuje nastavení a změny v rytmu i typu péče, k nimž dochází v průběhu let? Mezi nejvlivnější faktory patří věk dítěte, vztahy s rodiči, sourozenci, novými partnery rodičů a podmínky v rodině. S věkem dítěte roste jeho autonomie, rozhodovací schopnosti a proměňují se jeho potřeby, zejména ve starším školním věku a pubertě. Současně se projevují specifické potřeby jednotlivých sourozenců, které mohou vést k odlišným rytmům péče, zejména pokud se mění vztahy mezi sourozenci nebo jsou-li rozdíly v jejich povahách a potřebách. Dalšími faktory, které mohou ovlivnit změny v péči, jsou náročnost výchovy, bytové podmínky, vzdálenost mezi domácnostmi rodičů, ale i potřeba dítěte mít stabilní zázemí nebo žít s oběma rodiči. Různé okolnosti jako změna školy, nástup na střední školu či změny v rodinné dynamice mohou přispět k hledání nového rytmu péče nebo přechodnému přerušení střídavé péče. Zároveň se však ukazuje, že některé děti či dospívající raději nevyjádří svou nespokojenost s nastavením péče, neboť se obávají, že by své rodiče zklamali, nechtějí vyvolat konflikt, anebo ze svých potřeb ustupují z lítosti vůči rodiči, který by zůstal sám. Často je pro ně také důležité a pociťují to jako spravedlivé, aby oba rodiče měli možnost s nimi žít.

Benefity střídavé péče, jako jsou blízké vztahy s oběma rodiči, u mladých lidí s touto zkušeností obvykle převažují nad těžkostmi spojenými s přesuny mezi domácnostmi a s existencí dvou domovů. Nicméně ne všem dětem ve všech fázích dětství a dospívání vyhovuje. Jak ji vnímají ti, kteří mají zkušenost pouze s výlučnou péčí jednoho z rodičů? Měnili by? Někteří by výlučnou péči rádi vyměnili za střídavou zejména právě kvůli možnosti trávit čas, žít a pociťovat blízkost s oběma rodiči. Jiní by střídavou péči pro sebe považovali za nevhodnou, především kvůli obavám z neukotvení a ztráty jednoho stálého místa, kvůli velké vzdálenosti mezi bydlišti rodičů nebo případně kvůli silné vazbě na matku.

Napříč uvedenými tématy lze jednoznačně vysledovat, že rozchod a jeho důsledky děti i rodiče zvládají lépe, pokud se rodičům daří zachovávat dobré vztahy, zdvořilou komunikaci a nastavení péče citlivě přizpůsobují potřebám dětí.

Vzhledem k povaze kvalitativního výzkumu je třeba zdůraznit, že výsledky uvedené v této studii nelze považovat za generalizovatelné na širší populaci. Vycházejí z analýz konkrétních případů a reflektují specifické situace účastníků výzkumu. Tato zjištění mohou poskytnout cenné vhledy a pomoci v hlubším porozumění dané problematice, avšak pro jejich aplikaci na širší kontext je nutné brát v úvahu omezený rozsah výzkumu. K ověření a prohloubení těchto poznatků by mohly přispět další kvantitativní výzkumy, a to zejména longitudinálního charakteru. Právě ty mezi výzkumy porozchodových uspořádání s ohledem na jejich náročnost a potíže se zajištěním financování chybí nejvíce.

Pokračování za týden – JÍT NA ZAČÁTEK

Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.