Stridavka.cz

–

Střídavá péče vyvolává ve společnosti stále silné emoce. Jedni v ní vidí spravedlivé a přirozené řešení porozchodové situace, druzí ji podrobují ostré kritice a mluví o rizicích pro psychiku dítěte či eskalaci konfliktů mezi rodiči.

Vystavujeme děti zbytečnému tlaku, když trváme na péči obou rodičů? Jak je to s obviněními z domácího násilí, finanční motivací otců či rolí matky u nejmenších dětí? Na tyto a další konfrontační otázky odpovídá Aleš Hodina, zakladatel webového portálu Střídavka a Mezinárodního institutu pro rodinu a dítě.

Nepředstavuje váš dlouhodobý boj za střídavou péči spíše obhajobu ega a peněženek otců než skutečné naplňování potřeb dětí?

Začínáte provokativní otázkou, odpovím tedy také provokativně. Ano, představuje. Nikoliv primárně, ale z menší části ano.

Na obhajobě ega otců totiž nevidím nic špatného, stejně jako ega matek. Pokud se jedná o zdravé ego projevující se hrdostí na své rodičovské poslání a vědomím vlastní odpovědnosti za děti, bez soupeření s druhým rodičem. Být dobrým rodičem je tím nejdůležitějším, co může pro společnost udělat úplně každý člověk. Bude-li ale zdravé ego otců (či matek) společnost srážet, kdo pak vůbec bude chtít být rodičem?

Také peněženky otců je třeba chránit. Zejména před tím, aby na nich parazitovaly jejich bývalé partnerky. Neúměrně vysoké výživné totiž nakonec slouží především jim, ani ne dětem. Pokud je však výživné stanovené přiměřeně, bývá pro otce někdy dokonce i levnější variantou, než se o děti osobně starat. Při střídavé péči musejí dětem věci kupovat sami, zajišťovat jim veškeré zázemí a k tomu jim věnovat svůj čas – a čas jsou také peníze, třeba ve formě ušlého výdělku. Tvrzení, že střídavou péčí otcové chtějí ušetřit, je tedy nesmyslné a šířené účelově.

Musíme proto všemožně podporovat, aby rodiče chtěli utrácet svůj čas a peníze za osobní starost o děti. Protože péče obou rodičů je až na výjimky tím nejlepším, co mohou dítěti poskytnout, to prokázala i řada výzkumů. Například švédská dlouhodobá studie doktorky Malin Bergströmové nebo výzkumy americké profesorky Lindy Nielsenové na vzorku desítek tisíc dětí.

Primárně je tedy boj za střídavou péči bojem za naplňování potřeb dětí.

Kolik mužů podle vašich zkušeností žádá o střídavou péči především proto, aby nemuseli platit výživné?

Všichni tito muži chtějí raději své peníze a čas investovat přímo do dětí, než jen posílat nějakou částku na účet. A za to by si měli zasloužit hlubokou poklonu, protože se chovají jako správní rodiče. Mimochodem i při vyváženém rozdělení péče se může navíc k těmto nákladům stanovit nějaké výživné, i když samozřejmě nižší.

Jen bych chtěl upozornit, že termín „střídavá péče“, který používáte, už zákon nezná. Ale klidně ho můžeme dále používat jako pojem označující vyváženou péči obou rodičů.

Dobře, zůstaňme tedy u toho. Měla by se podle vás střídavá péče soudně nařizovat i v situacích, kdy mezi rodiči panuje hluboká nevraživost a dítě je vystaveno neustálému napětí?

Právě v této situaci je mimořádně důležité, aby dítěti byla zachována péče obou rodičů. Jinak by snadno podlehlo nevraživému postoji toho rodiče, se kterým by trávilo výrazně víc času, a zavrhlo by druhého rodiče. Říká se tomu syndrom zavržení rodiče.

Je třeba si uvědomit, že primární příčinou napětí je právě nevraživost mezi rodiči, nikoliv střídavá péče. I když někdy je to tak, že sobečtí rodiče dokážou záměrně vystupňovat napětí jen proto, že nejsou schopni se smířit s rovnocennou rolí obou rodičů. Takové chování je však hanebné, nemělo by být podporováno a tito rodiče za něj ještě odměněni výraznějším podílem péče. To pak vede jedině k tomu, že si tento sobecký rodič dítě zcela přivlastní, třeba i vytvořením syndromu zavržení rodiče.

Je to koneckonců i dlouhodobé stanovisko Ústavního soudu. Ten ve své judikatuře opakovaně potvrdil, že nesouhlas jednoho z rodičů nebo jím vyvolávaný konflikt nemůže být překážkou pro střídavou péči. Pokud bychom ustupovali rodičům, kteří se takto chovají, dali bychom jim do ruky zbraň, jak péči druhého rodiče zabránit.

Připouštíte si ale osobní odpovědnost za případy, kdy plošné prosazování střídavé péče vedlo k vážnému psychickému poškození dítěte?

Ještě jednou: střídavá péče sama o sobě dítě nijak nepoškozuje. Naopak mu zachovává rodinné vazby k tátovi i mámě. Připouštím si proto osobní odpovědnost za to, že dětem pomáhám zachovat ty nejbližší. To, co dítě poškozuje, je nezralé či špatné chování některých rodičů. A to se může projevovat při jakékoliv formě péče.

Pokud ale desetileté dítě u soudu jednoznačně prohlásí, že chce žít jen s jedním rodičem, respektujete jeho názor, nebo tvrdíte, že má navedenou hlavu?

Je nenormální a nepřirozené, aby dítě zavrhovalo svého rodiče, pokud se tento k němu nechoval vysloveně špatně. Je proto třeba zkoumat příčiny takového postoje dítěte a často zjistíme, že za nimi nějaká manipulace stojí. Někdy vědomá, někdy i jen nevědomá.

Je totiž zcela přirozené, že dítě více tíhne k jednomu rodiči, pokud je k němu benevolentnější, nemusí si u něj plnit úkoly, dovolí mu jíst chutné, ale nezdravé jídlo… Někdy tento přístup vyplývá z povahy rodiče, někdy může být i cílený se záměrem si dítě „kupovat“ a být v jeho očích lepší než druhý rodič. Ani v jednom případě to není něco, co by mělo být důvodem většího rozsahu péče takového rodiče, naopak to svědčí o jeho horších rodičovských kompetencích. Toto je dítě schopné dobře pochopit obvykle až v dospělosti.

Na dítě by tak v žádném případě neměla být přenášena větší odpovědnost, než jakou unese, zejména za ztrátu jednoho rodiče. To dnes říká třeba i dětský ombudsman. Přání dítěte nemusí být v jeho zájmu. Každý určitě má ke svým rodičům nějaké výhrady, někdy i oprávněné, ale připravit dítě o rodiče by měl mít stát možnost jedině v případě vážného týrání.

Nezlehčujete výskyt domácího násilí tím, že odpor matky vůči střídavé péči kvůli tvrzenému násilí téměř automaticky nálepkujete jako manipulaci?

Bohužel se setkáváme s řadou případů, kdy je obvinění z domácího násilí účelově použito v rámci boje o dítě. Většinou tato obvinění vyšumí už v rámci policejního vyšetřování, většinu zbylých pak shodí ze stolu soud po provedení důkazů. Je otřesné, pokud taková křivá obvinění mezitím zapříčiní omezení kontaktu mezi rodičem a dítětem a naruší jejich vztah.

Feministické, či spíše feminacistické organizace dnes vedou ženy k tomu, aby jako domácí násilí označovaly prakticky vše, co se jim nelíbí. Třeba i jen nadávky, obviňování či zesměšňování, což sice není nic hezkého, ale mezi lidmi se to občas děje a rozhodně bych to nenazýval násilím. ROSA jde dokonce tak daleko, že jako domácí násilí označuje nečekané „kontrolní“ návštěvy či telefonáty – takže by manžel vlastně ani neměl zjišťovat, jestli žena nemá doma milence.

I kdyby se však mezi rodiči stalo něco horšího, je nepřípustné směšovat chování k partnerovi a chování k dítěti. I špatný partner může být dobrým rodičem. Ve své péči má být omezen pouze v případě, že prokazatelně ubližuje dítěti.

Nevedou ovšem neústupné postoje a ostrá rétorika zastánců střídavé péče – jako třeba hovoření o feminacismu – jen k další eskalaci konfliktu mezi rodiči místo hledání rozumného kompromisu?

Střídavá péče je rozumný kompromis. Jaké jsou varianty? Dítě by mohlo přijít o péči matky, dítě by mohlo přijít o péči otce, nebo mu zůstane péče obou. Je to tedy kompromis, který nejméně poškozuje rodinné vazby.

V prvních dvou variantách se řeší, komu připadne dítě a kdo o něj přijde. Tak donedávna u nás fungovalo i opatrovnické soudnictví. To ale samo o sobě nesmírně vyhrocuje konflikt, protože ztráta dítěte je pro každého normálního rodiče velmi bolestivá. Pokud už taková ztráta nehrozí a jde jen o to, jak konkrétně se péče mezi rodiče rozdělí, debata se přesouvá do méně konfliktní roviny. Tak funguje třeba Cochemská praxe. Střídavá péče tedy z principu rodičovský konflikt deeskaluje. To platí samozřejmě u normálně uvažujících rodičů, ne u těch, kteří jsou připraveni jít přes mrtvoly ve svém boji za uzurpování si dítěte jen pro sebe.

Myslím si tedy, že určitá neústupnost je potřeba v hájení základního principu, že dětem má zůstat pokud možno vyvážená péče obou rodičů. Jinak je ale střídavá péče především o kompromisech, dělbě, spolupráci. Rodiče se nemusejí mít rádi, měli by však v zájmu dítěte spolupracovat. Při řešení konkrétních problémů není neústupnost namístě. A to včetně rozdělení péče, kdy střídavá péče může mít mnoho podob a není dobré trvat jen na jednom jediném modelu.

Co se týče rétoriky, jsem zvyklý nazývat věci pravými jmény. To není eskalace konfliktu, ale nutný krok k tomu, aby se některé věci neskrývaly či lépe ujasnily. Feminacismus nechce rovnoprávnost, ale nadřazuje ženy nad muže a snaží se segregovat otce od dětí. Nechci ale jen kritizovat, pokouším se zároveň navrhovat rozumná a férová řešení. Kdyby podobně postupovali oba rodiče při domluvě o péči o dítě, mohlo by to vést k rychlé dohodě.

Není nutnost neustále střídat domovy pro dítě formou emocionální nestability, kterou by si žádný dospělý sám dobrovolně nezvolil?

Naopak. Emocionální stabilita dítěte závisí především na zachování vazeb k jemu nejbližším lidem. Tedy rodičům, případně sourozencům a dalším členům rodiny. To mu právě střídavá péče zachovává. Vazby k neživým věcem jsou v tomto až podružné. Souhlasím ale, že určitou nestabilitu může vnášet střídání domovů, jež je, jak říkáte, neustálé. Tomu jsou vystaveny třeba děti kolotočářů nebo diplomatů, které jsou každou chvíli jinde. Nebo i děti rodičů, kteří se neustále stěhují od jednoho nového partnera k druhému. Zajímavé je, že u nich tuto nestabilitu nikdo tolik neřeší.

Při oddělené péči obou rodičů se dítě obvykle pohybuje pouze mezi dvěma stálými prostředími. A to není nic, s čím by se lidé běžně nesetkávali, včetně dětí. Častý je například pobyt rodin s dětmi přes týden ve městě a o víkendu na venkovské chalupě. Většina dětí také mění dvě poměrně dost odlišná prostředí každý den, pokud chodí do školky nebo do školy. To jim někdy způsobuje i určité komplikace, ale až na výjimky jim nikdo neřekne, že by se měly vzdát školy.

Navíc přivyknutí si určité proměnlivosti prostředí může dávat dětem i důležité výhody. Schopnost přizpůsobit se novým podmínkám je dnes jednou z klíčových životních dovedností. Každý rodič také může dítěti přinášet odlišné podněty, seznamovat ho s odlišnými zkušenostmi. V neposlední řadě tak dítě získává širší okruh kamarádů, neboli – jak se dnes říká – více sociálních bublin. Ostatně k tomuto tématu zde byl nedávno velmi dobrý článek Zapomeňte na trauma ze stěhování: 7 důvodů, proč střídavá péče dětem prospívá.

Trváte na rovnoměrném dělení péče i u kojenců a batolat, nebo připouštíte, že v raném věku existuje biologicky specifická vazba na matku?

Biologicky specifická vazba na matku v raném věku existuje a říká se jí kojení. V ostatních věcech bylo prokázáno, že otcové jsou schopni zvládnout péči i o velmi malé děti minimálně stejně dobře jako matky. Kojení ale pochopitelně nezvládnou.

Lze hledat různé náhražky, které usnadní dělbu péče, jako je odstříkání mléka nebo umělá strava. Některé maminky to tak dělají, když chtějí nastoupit brzy znovu do práce, a nikdo se nad tím nepozastavuje. Podle mne je zde třeba – tak jako ostatně ve všem – hledat vyvážené řešení. Kojení dítěti zachovat, ale třeba i za pomoci zmíněných náhražek a vhodného rozvrhu umožnit otcům, aby mohli o dítě také pečovat. Vztah mezi rodičem a dítětem se buduje už od narození.

Pokud již dítě vyroste z kojeneckého věku, pak už obecně neexistuje žádný důvod, aby rozdělení péče nebylo rovnoměrné. Jen je vhodné pamatovat, aby intervaly střídání byly u menších dětí spíše kratší.

Kritizujete justici za nadržování matkám – není ale reálným důvodem nižšího zastoupení otců v péči fakt, že se mnozí z nich o každodenní chod domácnosti před rozvodem fakticky nestarali?

Samozřejmě, že nedostatek zkušeností takové otce do jisté míry handicapuje. Ale ani matky se se zkušenostmi s péčí o děti nenarodily a musely je získat až praxí. I otcové se tedy mohou vše naučit a není důvod je kvůli nedostatku zkušeností vylučovat z péče. Je to spíše záminka.

Jeden pohled je zaměřený na minulost, druhý na budoucnost. Někdo říká: Nepečoval jsi, nebudeš tedy pečovat ani nadále. Já říkám: Je skvělé, že chceš pečovat, naučíš se to. Pro dítě je to určitě plus, musíme tě v tom podpořit.

Je rozhodně nefér vyčítat otcům, že předtím dostatečně nepečovali, pokud fungování domácnosti zabezpečovali jiným způsobem – třeba vyšší výplatou. Dokud byla rodina spolu, byla zde nějaká dělba, výhodná v dané situaci. Když se rodina rozpadla, nastaly nové podmínky. Těm se nyní musí všichni přizpůsobit bez ohledu na to, jak to fungovalo dříve za jiných podmínek.

Důležité je respektovat, že každé dítě má dva rodiče a ani jeden z nich není nadřazen druhému.

Děkujeme za rozhovor.