Vít Alexander Schorm

–

Je třeba si uvědomit, že k rozhodování o osvojení dochází i v Norsku, soudě podle skutkových okolností například v citovaných věcech Aune a Strand Lobben, po několika letech pobytu dětí u pěstounů. Za tu dobu si dítě zákonitě muselo u pěstounů zvyknout. Mělo navíc nesmírně omezené kontakty s biologickou rodinou, a to na pár hodin ročně. Za takových okolností lze stěží předpokládat, že by dítě vůbec mohlo být připraveno na eventualitu návratu do péče biologických rodičů či alespoň jednoho z nich.

Stejně tak ve věci Mohamed Hasan proti Norsku (č. 27496/15, rozsudek ze dne 26. dubna 2018) sice Soud odkazuje na všechny zásady uvedené ve věci Neulinger a Shuruk, nicméně hovoří o nejlepším zájmu dítěte pouze z pohledu dítěte – zvyklo si na pěstouny a osvojení je pro ně trvalé řešení oproti dlouhodobému pěstounství. O vyvažování zájmů není v rozsudku řeč. Soud neřeší práci s biologickou rodinou po odebrání ani zájem dítěte a matky na vzájemných kontaktech.

Navzdory tomu ve věci Jansen proti Norsku (č. 2822/16, rozsudek ze dne 6. září 2018), ve které se opět jednalo o osvojení bez souhlasu biologické matky, Soud na rozdíl od dvou dříve zmíněných norských případů hovoří o dočasnosti odebrání dítěte a nutnosti navrácení v předešlý stav, jakmile to okolnosti dovolí. Současně poukazuje na potřebu práce s biologickou rodinou, aby se do ní dítě mohlo vrátit, a na negativní důsledky trvalého odloučení dítěte od matky.

Vrací se tak ke starým dobrým zásadám, jak je v judikatuře Soudu známe. V tomto případě Soud shledal porušení článku 8 Úmluvy, třebaže akceptoval, že rozhodnutí vnitrostátních orgánů byla přijata za účelem nejlepšího zájmu dítěte. Výslovně uvedl, že v daném případě nebyly dostatečně zváženy negativní důsledky odloučení dítěte od matky a pozitivní povinnosti, které stát má za účelem sjednocení rodiny. Zkrátka a dobře, jako kdyby se Soud vracel ke kořenům a k hledání spravedlivé rovnováhy.

Vyhodnotit nejlepší zájem dítěte v takových situacích není snadné. Způsob, jakým Soud zpravidla postupuje, nemusí ještě znamenat, že na tuto otázku uspokojivě a sám odpoví.

Jak už jsem naznačil, jednak mnohdy hovoří o stejných zásadách, které ale bez potřebného varování a specifického odůvodnění uplatní jinak než v předchozích věcech. Tím dochází ke klouzavé proměně judikatury. Nejenom text Úmluvy, ale i formulované zásady zůstávají stejné, ale nabírají jiný obsah než dříve.

A pak se rovněž dostává do popředí zásada subsidiarity a doktrína prostoru pro uvážení státu. Jestliže je zjevnou nesprávností, když vnitrostátní orgány opomenou zkoumat nejlepší zájem dítěte – rozumějme tomu možná hlavně tak, že neargumentují nejlepším zájmem dítěte –, pokud se tohoto zájmu výslovně dovolávají, jejich rozhodovací proces je navíc spravedlivý a bere v potaz, byť možná jen formálně, i protichůdné zájmy, typicky zájmy biologických rodičů, mohou dát nejlepšímu zájmu dítěte různý věcný obsah.

Ba co víc, tento obsah mu nemusí v převažující míře dát ani soudy při rozhodování v jednotlivých věcech, ale může mu ho vtisknout celková politika státu, kterou soudy ve svých rozhodnutích pouze odrážejí. Přesto však uvidíme. Nyní je tato otázka před velkým senátem a musíme několik měsíců vyčkat jeho rozhodnutí.

Tohle bych mohl formulovat jako závěr svého příspěvku. Přesto bych se ještě krátce vyjádřil k participačním právům dětí, jejichž význam jako první mezinárodní smlouva potvrdila právě Úmluva o právech dítěte. Udělal bych to z toho důvodu, že i tato konference si klade za cíl věnovat se této otázce. A dalším důvodem pro malou poznámku na okraj tohoto tématu je i nedávný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 725/18 ze dne 8. října 2018, který se problémem obšírně a příhodně zabývá.

Můžeme říci, že Soud sice potřebu zohlednit názor dítěte zmínil již dávno, ale participačním právům dítěte nevěnuje zdaleka takovou pozornost, jakou by si tato problematika nejspíše zasloužila. Nejčastěji řeší právo dítěte být slyšeno, ale nikoli komplexně právo dítěte participovat na řízení, jak to má na mysli článek 12 Úmluvy o právech dítěte. Již ve věci Hokkanen proti Finsku (č. 19823/92, rozsudek ze dne 23. září 1994, § 61) Soud zohlednil, zda byla věc projednána s dítětem na vnitrostátní úrovni, a poukázal na to, že je vhodné, aby opatření byla vedena v souladu s přáním dítěte, pokud je to možné.

Názor dítěte, jak už jsem zmínil dříve, ještě neznamená, že musí být po jeho, i když v judikatuře zřejmě můžeme vystopovat postupný nárůst respektu k názoru dítěte, který přišel s narůstajícím respektem k participačním právům dítěte v mezinárodním právu obecně. Ve věci C proti Finsku (č. 18249/02, rozsudek ze dne 9. května 2006) Soud kritizoval finský nejvyšší soud, že přikládal názoru dítěte zásadní váhu, aniž by přihlédl k dalším faktorům, zejména k právu biologického otce, čímž se z práva dítěte stalo právo veta.

Objektivně zřejmě platí, že názor dítěte ještě neznamená, že je projevem nejlepšího zájmu dítěte. Já se ostatně domnívám, že ohromné množství dospělých lidí vůbec neví, co je v jejich nejlepším zájmu, tak jak by to mohly za všech okolností vědět děti, u nichž lze předpokládat mnohem menší míru životní zkušenosti a vyzrálosti.

Ve věci Blaga proti Rumunsku (č. 54443/10, rozsudek ze dne 1. července 2014) vnitrostátní soudy založily svá rozhodnutí o nenavrácení dětí do Spojených států amerických na názoru dětí, které návrat jednoznačně odmítly. Soud na jedné straně kvitoval, že vnitrostátní soud vyslechl děti přímo, bez účasti rodičů nebo dalších příbuzných a poté, co absolvovali sezení u psychologa. Dále kladně hodnotil, že vnitrostátní soud odůvodnil, proč si myslel, že děti byly dostatečně vyspělé na to, aby sdělily svůj názor, a proč tedy mezi dětmi nerozlišoval, ačkoli byly různého věku – nejstaršímu dítěti bylo v době výslechu dvanáct let, dalším dvěma dětem deset let.

Soud ve Štrasburku však podotkl, že názor dítěte hraje roli při rozhodování, zda nařídit návrat, či nikoli, je však nutné vzít v úvahu i další okolnosti. Vnitrostátní orgány neprovedly dostatečný přezkum spravedlivé rovnováhy mezi zájmy dětí a opuštěného otce. Nadto vůbec neřešily, zda a jak by se děti přizpůsobily podmínkám v USA a zda by se s nimi mohla vrátit jejich matka. Došlo tak k porušení článku 8 Úmluvy.

A abychom nechodili tak daleko, i ve věci Havelka a ostatní proti České republice (č. 23499/06, rozsudek ze dne 21. června 2007, § 62) Soud prohlásil za „politováníhodné, že orgán sociálně-právní ochrany, který podal návrh na svěření dětí do ústavní výchovy, byl ustanoven opatrovníkem dotčených stěžovatelů… a že tito stěžovatelé, ačkoliv již v dané době dosáhli věku třinácti, dvanácti a jedenácti let, nebyli soudy přímo vyslechnuti…“.

Dosud ve Štrasburku nerozhodnutá je věc Novák proti České republice (stížnost č. 44684/14), v níž otec mimo jiné namítá, že děti, kterým bylo v rozhodné době více než 12 let, nebyly osobně vyslechnuty soudem.

Z toho, co jsem dnes ráno uvedl, vyplývá, že Evropský soud pro lidská práva nemá jednoznačný názor na obsah nejlepšího zájmu dítěte, který pro něj není žádným autonomním pojmem, nezávislým na konkrétních okolnostech a kultuře a zvyklostech toho kterého státu. Pro jeho posouzení nejsou dána žádná jednoznačná vodítka, rozhodně neplatí, že by dítě, i ve věku nad deset či dvanáct let, mohlo samo svůj nejlepší zájem stanovit. Důležité je, aby byl nejlepší zájem dítěte vzat náležitě či viditelně v potaz a aby řízení, v němž je posuzován, bylo spravedlivé a umožnilo obhajobu všech dotčených zájmů – dítěte, biologických rodičů i veřejnosti. Za těchto okolností už bude především na státních orgánech, zejména soudech, aby daly nejlepšímu zájmu dítěte průchod, přičemž nejlepší zájem dítěte může být na miskách vah snadno, ba zpravidla tím nejtěžším závažím.

Předchozí část