Vít Alexander Schorm
–
Situace se tedy může jevit jako idylická. Nejlepší zájem dítěte je předním hlediskem, jak to říká Úmluva o právech dítěte a jak to ve své judikatuře prosazuje Soud. Přesto nemusí být odpověď na otázku, co je v nejlepším zájmu dítěte, zdaleka snadná. Dost možná, že se nacházíme na určitém rozcestí tam, kde vnitrostátní orgány rozhodují o osvojení dítěte jednoznačně proti vůli jeho biologického rodiče. Ilustraci určitých potíží v dané oblasti nám může poskytnout judikatura týkající se Norska.
Soud zpravidla vyžaduje, aby v případě osvojení proti vůli biologických rodičů existovaly skutečně závažné důvody vedoucí k závěru, že osvojení bude v nejlepším zájmu dítěte. Rozhodnutí nelze odůvodnit pouze tím, že v jiné rodině bude mít dítě lepší podmínky k životu. Jedná se o tak závažný zásah, že uvážení vnitrostátních orgánů podléhá přísným měřítkům.
Ve věci Johansen proti Norsku (č. 17383/90, rozsudek ze dne 7. srpna 1996) tak Soud shledal porušení článku 8 Úmluvy postupem vnitrostátních orgánů, které s vyhlídkou na osvojení dítěte pěstounskou rodinou zbavily matku kontaktu i rodičovských práv. Rodinné poměry matky se přitom stabilizovaly. Podle Soudu lze osvojení proti vůli biologického rodiče uskutečnit jen za velmi výjimečných okolností, které ospravedlňuje nejlepší zájem dítěte.
Ve věci Aune proti Norsku (č. 52502/07, rozsudek ze dne 28. října 2010) Soud aproboval postup norských orgánů s tím, že osvojení dítěte pěstouny bylo v souladu s jeho nejlepším zájmem. I přes zlepšení rodinných poměrů Soud zohlednil v neprospěch biologických rodičů např. jejich drogovou minulost, týrání syna, přání dítěte zůstat u pěstounů, jeho silnou potřebu jistoty a vstřícnost adoptivních rodičů k umožnění kontaktů s biologickou rodinou.
Třebaže judikatura Soudu setrvale konstatuje nadřazenost zájmu dítěte, na ústupu se zdají být naopak práva a zájmy biologických rodičů vyvažované v rámci uplatnění zásady proporcionality, a to zejména v případech závažných zásahů do rodičovských práv, které normálně podléhají zevrubnému přezkumu ze strany štrasburského Soudu a u nichž státům svědčí užší prostor pro uvážení, jako je např. právě osvojení dítěte bez souhlasu biologického rodiče.
Zdá se, že v této oblasti judikatura Soudu zaznamenává velký posun. Soud sice obecně stále odkazuje na zásadu nastolení spravedlivé rovnováhy, avšak na konkrétní případy ji neuplatňuje v takové míře jako dříve. Zdá se, že práva rodičů jsou upozaděna a na jejich úkor jsou vyzdvižena práva dítěte. Soud ve Štrasburku se orientuje na dítě a jeho nejlepší zájem, který se jeví nikoli jen jako přední hledisko, jako tomu bylo dosud, ale v podstatě jako jediné hledisko, přičemž práva rodičů nehrají při hodnocení nejlepšího zájmu dítěte téměř žádnou roli.
Uznání zásady nejlepšího zájmu dítěte jako předního hlediska (primary consideration) ve smyslu článku 3 Úmluvy o právech dítěte je u článku 8 Úmluvy problematické s ohledem na to, že obvykle vyžaduje, aby byly zvažovány všechny relevantní zájmy, tudíž i zájmy rodičů, a především se uplatní další zásady vyplývající z judikatury Soudu jako např. zásada, že Soud není čtvrtou přezkumnou instancí, jak jsem o tom hovořil na začátku příspěvku. V tom spočívá určité pnutí. Na jednu stranu judikatura hovoří o přednostním postavení dítěte, na druhou stranu je podle ní třeba provést vyvažování dotčených zájmů. K tomu se přidružuje fakt, že Soud ponechává definici podmínek relevantních pro posouzení nejlepšího zájmu dítěte v konkrétním případě v zásadě na uvážení státu, resp. na jeho prostoru pro uvážení.
Velký senát Soudu v současné době projednává věc Strand Lobben a ostatní proti Norsku (č. 37283/13, rozsudek senátu sekce ze dne 30. listopadu 2017). Podstata věci spočívá v odebrání dítěte záhy po narození, jeho setrvání u pěstounů a následné osvojení těmito pěstouny bez souhlasu biologické matky. Podle senátu v době rozhodování o osvojení žilo dítě u pěstounů tři a půl roku, což je značná doba, která vede k tomu, že nejlepší zájem dítěte na zachování stávajícího stavu převáží nad zájmem biologických rodičů na sjednocení rodiny. Stát nepřekročil prostor pro uvážení a pro zásah uvedl relevantní a dostatečné důvody. K osvojení dítěte bez souhlasu rodičů může dojít za výjimečných okolností, které jsou odůvodněny nejlepším zájmem dítěte. Vnitrostátní soudy však byly vedeny nejlepším zájmem zranitelného dítěte, zejména jeho potřebou bezpečí u pěstounů. Zdá se, že severské země upřednostňují osvojení před dlouhodobou pěstounskou péčí právě s odkazem na nejlepší zájem dítěte.
Soud v senátním rozsudku vyvažoval zájmy rodičů a dítěte, zájmy biologických rodičů a pěstounů a dočasné opatření ve formě pěstounství oproti trvalému řešení pro dítě, kterým je osvojení. Těsná většina senátu s poukazem na nejlepší zájem dítěte dala na úkor biologické matky přednost trvalému rychlému řešení.
Zbývající tři soudci zdůraznili naopak biologickou vazbu a negativní důsledky jejího zpřetrhání. Preference adopce před navrácením do biologické rodiny je v přímém rozporu s judikaturou Soudu, která stanoví, že odebrání dítěte je zásadně dočasným řešením, kdy stát má pozitivní povinnost zajistit sjednocení rodiny, jakmile to okolnosti dovolí. Dle názoru disentujících soudců většina nedostatečně zohlednila dopad přerušení vazeb dítěte na matku na jeho nejlepší zájem.
Přesto se senátní rozsudek zdá být v souladu s nedávno nastoleným trendem, ve kterém je vše soustředěno na dítě. Soud v odůvodnění klade nejlepší zájem dítěte před jiné zájmy, jako kdyby šlo o jediné hodnotící hledisko, nikoli o jedno z kritérií pro nastolení rovnováhy mezi různými zájmy. Tradiční vnímání dětí jako svého druhu majetku rodičů je na ústupu, prosazuje se pojetí dítěte jako jednotlivce s jeho vlastními zájmy. Pokud je stát zavázán zajistit práva dítěte, pak se vytváří přímý vztah mezi dětmi a státem a vyžaduje se posun od vyvažování práv rodičů oproti právům dětí. Ve věci R a H proti Spojenému království (č. 35348/06, rozsudek ze dne 31. května 2011, § 77) Soud jednoznačně uvedl, že pokud je v zájmu dítěte osvojení, musí zájmy rodičů nevyhnutelně ustoupit před zájmy dítěte. Stát tak tímto způsobem v podstatě přebírá za děti zodpovědnost.
Výše uvedené pojetí podle všeho ovlivnilo i dosud soudržnou judikaturu Soudu založenou na tom, že odebrání dítěte je dočasným řešením a přerušení vazeb je možné jen za výjimečných okolností, takže i vnitrostátní orgány mají užší prostor pro uvážení.
V senátním rozsudku ve věci Strand Lobben zjevně nepanuje shoda ohledně důležitosti biologického principu. Podle všeho neexistuje shoda na evropské úrovni. Můžeme doufat, že velký senát objasní, jaký je nejlepší zájem dítěte v případech tohoto typu a zda je v mezích současného vývoje zásady subsidiarity a doktríny prostoru pro uvážení států akceptovatelné to, co norská vláda v reakci na intervenci České republiky údajně prohlásila, a sice že osvojení dítěte proti vůli biologických rodičů je politickým rozhodnutím. Lze připustit, že Norsko má takovou politiku v nejlepším zájmu dítěte a Norsko dává přednost osvojení před pěstounskou péčí, zatímco kupříkladu u nás panuje opačný přístup a osvojení proti vůli biologických rodičů je velice vzácné.
Pokračování za čtrnáct dní
Okomentovat