Zdenek Ručka
V minulém blogu jsem se snažil přiblížit jednu malou část ze života muže, který mi před několika lety převyprávěl svůj neveselý příběh. Určitě by bylo zajímavé vědět, jak popisované věci vnímala jeho bývalá manželka, ale to zřejmě zůstane zahaleno rouškou tajemství…
Jeho příběh se mi zdál tehdy nekonečný – ne však nudný. Něco na způsob jihoamerické telenovely, se vším, co k ní patří – intriky, lež, nenávist i láska, ovšem bez šťastného konce. Poslouchal jsem ho se zatajeným dechem. Na jedné straně se mi zdál neuvěřitelný, protože podobné věci člověk pochopí zřejmě až tehdy, když je zažije na vlastní kůži. Na druhou stranu pokud věci, o kterých budu psát, se skutečně staly, tak jsem v rozpacích. Nerozumím tomu proč – a jsem zděšen nad tím jak – dokáže jeden z rodičů manipulovat s dětmi, které zřejmě považuje za svůj majetek. Je to skutečně nepředstavitelné pro někoho, kdo podobné věci nikdy neprožil. Konečně, udělejte si o tom všem vlastní obrázek, stejně jako jsem si ho udělal já sám…
Zmíněný muž mi vyprávěl, že měl s dětmi vztah, který by dopřál každému rodiči. Že byl pro děti milujícím otcem se vším, co k tomu patří, a děti byly pro něj to nejlepší, co ve svém životě měl. Že byl rovnocenným rodičem a takto jej vnímaly děti, stejně jako jeho okolí.
Po zlomu, který nastal v jeho manželství a odchodu jeho manželky společně s dětmi z jejich společného bytu, se však začaly dít věci, kterým v době našeho setkání stále nerozuměl. Nahlas vyslovil několik otázek bez odpovědí… Těch „proč“ bylo nepočítaně. „Proč mi manželka znemožňovala stýkat se s dětmi, se kterými jsem trávil mnoho času v období našeho společného soužití?“ mi asi nejvíc rezonovalo ze všech „proč“…
Nedá mi nevzpomenout na první z příhod, které zažil krátce po jejich odchodu do podnájmu. Nechci ji komentovat, nepřísluší mi to. Ještě i dnes mi však běhá mráz po zádech, když si na ni vzpomenu. Byla to jedna z těch z mého pohledu nejhorších…
Manželka mu před začátkem víkendu oznámila, že děti mají virózu. Možná chřipka nebo něco podobného. Bylo to v době, kdy si měl děti vzít k sobě. Rezolutně odmítla myšlenku, že by se o děti postaral on. Dostal na výběr ze dvou možností. Dvě možnosti evokují dobré řešení – ale jen na první pohled. Zejména tehdy, pokud první je v duchu „můžeš se přijít podívat na děti ke mně“ a druhá „nemusíš chodit vůbec“. A na závěr telefonátu matka dodala: „…můžeš zavolat i policii, děti zůstanou se mnou …“ Nevěděl, jak přišla na myšlenku s policií, nikdy předtím neřešil věci podobně, nikdy se ani nechystal a už vůbec policií nevyhrožoval. „Jaký by to mělo asi význam …?“ řekl mi tehdy zmíněný muž.
Co mu tedy zbývalo. Víkend možná prožije osamocený, i když se na něj těšil. Vždyť se „nějak“ dohodne se ženou a mohli by si víkendy případně vyměnit. K té „výměně“ víkendu bych dodal – velmi naivní představa (o tom ale později)… Zašel do obchodu, koupil nějaké ovoce a spěchal za dětmi do jejich nového domova. Jeho manželka se tvářila přívětivě – to prý uměla dokonale – už jsem to zmiňoval i v minulém blogu. Podle toho, jak mi ji vylíčil, mohl bych ji bez urážky nazvat „chameleónem v lidské kůži“. Navenek milá, uvnitř však plná nenávisti. Navenek distinguovaná, uvnitř cynická a vypočítavá.
Děti byly rády, že přišel „taťka a jedno z nich ho hned po přivítání požádalo o přitulení se. Pár objetí, pár běžných otázek, jak se mají, co mají nové, jak jde škola… a vtom přišla otázka: „taťko, proč tu nebydlíš s námi?“ Jeho manželka a matka dětí v jedné osobě seděla na vedlejší posteli a upínala pohled na každé gesto svého manžela a vnímala každé slovo, které vyřkl on či jejich děti. „Noooo, víte, dospělí si někdy musí …,“ zkusil opatrně, aby uspokojil zvědavost dětí, přestože ani nevěděl co říct. Nečekal podobnou otázku. Zjevně je jeho odpověď neuspokojila a k první otázce přibyla další: „Proč bydlíš jinde než my?“ „Víte, to se musíte zeptat mamky, ona vám to asi lépe vysvětlí…,“ pokračoval muž v tomto nechtěném rozhovoru. To však zjevně neměl dělat. To nebyla správná odpověď. V té chvíli dostala jeho manželka impuls na drtivý útok a spustila spršku lží na adresu jejich otce. „Váš otec nám chce všem ublížit…!“ začala křičet jako smyslů zbavená. „Chce na nás zavolat policisty a právníky…!“ dodala jedním dechem. Muž se nezmohl téměř na nic. Nevěřil vlastním uším. Dostal pořádnou „facku“ od manželky přímo za přítomnosti jejich dětí… byla sice první, ale ne poslední.
Vtom starší z dětí vstalo z postele, začalo hystericky plakat, objalo otce a začalo ho prosit, aby nevolal policii, aby jim neubližoval. Plakaly obě děti, které byly vystrašené a dokola opakovaly a prosily ho, aby na ně nevolal policisty ani právníky. Muž zůstal stát uprostřed pokoje jako opařený. Zmohl se jen na jednu či dvě věty. „Neplačte, to bych přece nikdy neudělal. Nikdy jsem nic takového neřekl, to přece není pravda,“ opakoval jim několikrát. Jeho žena však dokola opakovala slova, kterých se obě děti tak hrozně bály – policisté, právníci, ublížit…
A přitom kladla důraz na další ze lží, kterou se snažila děti znejistit ještě více. „Váš otec nechce být s vámi a chce vás vidět jen každý druhý víkend…!“ „Je to nehoráznost, kterou dětem nevysvětlíte a při níž se cítíte ponížený a poražený,“ řekl mi zmíněný muž – otec. Ano, vysvětlit dítěti, které ještě neumí ani pořádně číst a psát, že sudý víkend nebyl výběrem jeho otce… Že odloučení od nich – dětí – nevymyslel on a že ho to bolí stejně jako děti… Dá se to? Jak, pokud jim nechtěl ublížit víc, než jim už ublíženo bylo…?
Muž po krátkém čase rezignoval, opakovaně se snažil děti uklidnit a rozhodl se ukončit tuto nevydařenou návštěvu co nejdříve. Když odcházel, děti stále vzlykaly a jeho manželka neustále vykřikovala, že je to on, kdo chce jí a dětem ublížit.
Odešel rychle a trvalo mu dlouhou dobu, než se vzpamatoval z této příhody. Zda a jak se z ní vzpamatovaly i děti, to se přesně nikdy nedověděl, ale tušil, že v budoucnu se podobné útoky mohou stupňovat… a naneštěstí se nemýlil. Přišly další lži, další ataky, manipulace… Byl to nerovný „boj“ s matkou jejich dětí, která jim dokázala vyprávět lži, neustále je opakovat před dětmi a hlavně v době, kdy se tento muž nemohl bránit. Časem přišel na to, že skutečně platí to staré známé, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou…
Celé toto období trvalo dva roky, jak vzpomínal. Dva roky neuvěřitelných příběhů a manipulací, o kterých se člověku ani nesní, natož aby je ještě prožil na vlastní kůži. Vlastně to trvalo do doby, než se jeho děti rozhodly, že on je za všechno zodpovědný, že je pro ně přítěží a ony se s ním nechtějí a nebudou setkávat a přestaly s ním komunikovat…
Převzato z RUCKA.BLOG.SME.SK. Přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.
14. 4. 2016 at 7:53
Šárí, to je otázka spíše na psychologa, já jím nejsem. Vy ano? Obecně si myslím, že při tak velké rozvodovosti většina lidí svého partnera neprohlédne, protože se projeví až po letech, obvykle poté, co přijde nějaká pojistka peněz (dítě nebo SJM).
14. 4. 2016 at 8:11
Asi nám tu tolik psychopatek nepřibylo. Spíš je to tak, že matky, které by dřív manželství nerozbíjely, z něj dnes lehce odejdou. Je to společenský problém, ne psychologický.
14. 4. 2016 at 8:24
Tomáši J., co na to říct? Takovým lidem holt nezbývá než nést následky. Moje kamarádka odhalila psychopatku-matku svého přítele po několika málo kratších setkáních, takže následky nést nemusela, zalovila jinde a je spokojeně vdaná už mnoho let. A není žádná psycholožka, má jen základní vzdělání.
14. 4. 2016 at 8:27
Střídavce – vidím to propojené. Současné společenské klima umožňuje lidem projevit rysy, které by v jiné atmosféře potlačili. Současní Němci se diví, co dělali jejich prarodiče, přitom jde o kulturní národ s mnoha vědci a umělci. Nebo film Experiment – velmi doporučuji pro poznání, čeho všeho jsou lidé schopni, když ucítí převahu nad druhými.
14. 4. 2016 at 8:29
Šárí, jasně, že následky si každý nese. S včasným odhalením má někdo štěstí a někdo smůlu, není na to žádná učebnice, záleží na okolnostech.
14. 4. 2016 at 9:03
Souhlasim, ze psychologicke patologie nalezaji zivnou pudu ve spolecenskych standardech, v tomto pripade v juvenilni justici. Nezapomenu na okamzik, kdy se moje psychoex spojila s pani na ospod. Nebylo to jen ucelove propojeni /jiste taky/, mentalni morfologie obou techto zen se napadne podobaly. De facto mezi nimi vzniklo pevne pouto.To bylo zdrcujici poznani. A zacatek dlouheho vlekleho boje, ktery v mem pripade skoncil stridavkou proti vuli matky. Psal se rok 2012. Druhe kolo ex opet rozjela nedavno, prvni stani mame v cervnu. Jsemzkusenejsi, pevnejsi v kramflecich,nicmene trpim necim, co lez nazvat veteranskym syndromem.
14. 4. 2016 at 9:19
TJ má pravdu, psychomatku (není totéž co psychopatka!) často neodhalíte ani po strašně dlouhé době chození, protože se to v ní probudí zpravidla až po narození dítěte, kdy celá ženská osobnost díky bouři hormonů prochází rizikem totální změny.
14. 4. 2016 at 9:58
Nesouhlasim, teorie, ze se zena pod vlivem hormonu promeni v psychomatku je zcestna a nevedecka. Vsechny hormonalni transmutace byly docela presne popsany. Laktacni psychoza je jednou z nejdramatictejsich psych. zmen a je jich cela rada dalsich. Ale pokud si chlap rekne, nabrnk jsem si psychopatku a nemel jsem na to vliv je to alibismus a nedostatek sebereexe, navic popreni freuda, adlera, jeneta, vondracka, koukolika a dalsich. Samozrejme pokud nekdo plodi potomky pri tretim rande, nema sanci nic pozorovat, pak se stava obeti klukovske naivity.
14. 4. 2016 at 12:12
Souhlas se Střídavka, že vysoká rozvodovost je společenský problém a nikoli psychologický a důvodem je z jedné velké části špatné nastavení a podpora žen, které rozbíjejí rodinu, ze strany státu. I agresivní a mocenské chování žen vůči mužům při rozvodu je způsobeno tím, že ženy cítí podporu zestrany státu (soudy, OSPOD). Nicméně tento článek je o určitém extrémním a patologickém chování žen, kdy žena se nestydí použít jakékoli prostředky k ponížení muže a chybí ji při tom jakékoli svědomí. Takové extrémní chování neprovází všechny rozvody, ale jen ty, kde se rozvádí žena psychopatka. Psychopatie je diagnoza popsána odbornou psychologií jako absence schopnosti empatie a svědomí.Udajně je v populaci kolem 4 proc. psychopatů mužů a 2 proc, psychopatek žen (s těmito závěry nesouhlasím). Psychopatie je bud vrozená nebo získána nějakým traumatem v dětství, kdy dotyčný/á ztratí schopnost empatie. Psychopatka necítí, ale velmi dobře hraje určitou roli (lidově divadlo) a partner takové psychopatky to divadlo nemusí prohlédnout do té doby, že sám začne stát psychopatce v její cestě. Pak ona použije jakékoli metody bez známky empatie, aby dosáhla svého. A dotyčný se diví a nechápe, jak je toto možné a pořád marně čeká na nějaký projev citu a empatie. Psychopatie je v menší (někdy po určitou dobu v nulové míře) či větší míře spojena s ponižovaním partnera/ky. Takže partner psychopatky je zpravidla muž s nižším sebevědomím a mužstvím. Ale nemusí to tak být, když ponižování po určitou dobu chybí. Ono se to ponižování nemusí projevit dokud psychopat/ka svého partnera/kupotřebuje ke svým cílů. Jakmile svého partnera přestane potřebovat (ví, že dítě připadne jí a dostane alimenty nebo ji zabezpečí jiný muž) tak ho odhodí bez jakéhokoli soucit a připraví ho o vše, bez jakéhokoli svědomí a za použití jakýchkoli metod. A právě v tom jim nahrává špatné nastavení naší společnosti.
14. 4. 2016 at 13:44
Doplňuji, že to co jsem uvedl ve svém příspěvku vychází z toho co jsem nastudoval z odborné psychologie. A dodávám, že ne ve všech případechpatologického chování ženy-matky se jedná o tzv. psychopatii, tj. absenci empatie a svědomí. někdy se ty ženy chovají takto, protože mají ve svém podvědomí hluboce uložen vzorec chování, že muž je ten kdo ženě ubližuje. Ona se pak může k partnerovi chovat několik let normálně a vzorec se ji aktivuje až po letech, nějakou událostí, jako nějaká běžná hádka nebo nějaká událost ono se ji zcela přepne chování je jejímu partnerovi. Zdánlivě bezdůvodně, ale důvod je v podvědomém nastavení. A jak toto nastavení vzniká ? Buď negativním prožitkem s nějakým mužem v dětství (nejčastěji s otčímem, ale může to být i s otcem), nebo častěji tím, že jí matka podsouvá (programuje – a tím psychicky poškozuje) žejejí otec je špatný, neschopný, zlý atd. To se často děje právě v porozvodové situaci, ale může se to dít i nefungujícím nerozvedeném manželství.Znám případ, kdy matka před dospívající dívkou otce neustále shazovala, jaký to to blb, idiot, jak je její milenec lepší a že dokonce má větší penis než otec. Dívka se pak v dospělosti ke svému manželovi chovala normálně a po x letech se u ní matčin vzorec chování aktivoval a k exmanželovi se začala chovat s maximálním despektem, agresivitou a dětem vsugerovávala, že jim chce ublížit (tím, že se o ně soudil).