Ing. Tomáš Holek

Další pokračování série článků o tom, jak české státní orgány podporují nezákonné únosy dětí z Česka do ciziny, pokud jsou uneseny matkou.

Původně jsem navázal na článek Mgr. Tomáše Jadlovského PhD., který únos svého syna a nefunkčnost české justice nakonec vyřešil tím nejlepším a nejsprávnějším možným způsobem. Přestal se spoléhat na nefunkční justici a výkon své otcovské role VZAL DO VLASTNÍCH RUKOU. Já s hořkostí vzpomínám, jak jsem se naivně spoléhal na nefungující opatrovnickou justici. S hořkostí vzpomínám, jak jsem si v roce 2010 nevzal ani právníka (rodině a kamarádům jsem naivně tvrdil, že na dětech se přece domluvíme a za peníze ušetřené za právníka dětem koupím kola) a s bývalou ženou jsem udělal ústní dohodu, že na střídavé péči netrvám, protože i když ona bude mít děti v péči, tak kontakt s nimi zůstane nadále půl na půl. Svým příbuzným a kamarádům jsem, neznajíc neblahých poměrů české justice, naivně tvrdil, že pokud ona dohodu poruší, tak se obrátím přece na soud.

Když bez mého souhlasu unesla děti do Švédska, tak jsem se obrátil na soud a český soud mi nijak nepomohl zabránit zločinu únosu dětí. A dokonce, když švédský soud podle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí označil jednání matky za nedovolené zadržování dětí v cizině a nařídil návrat dětí domů, tak českých soud v naprostém rozporu s platným právem, zájmem dětí i dobrými mravy podpořil nezákonný únos dětí a návrat dětí domů zmařil. Dnes již vím, že Česko je nejen rájem zločinců, jako jsou únoskyně dětí do ciziny, ale i to, že česká opatrovnická justice je opravdu nefungující odporné bahno a žumpa (čest vyjímkám), která nemá se spravedlností, dobrými mravy a zájmem dětí nic společného. Dnes už vím, že v létě 2011, kdy byly děti u mne a plakaly, že zpět do Švédska nechtějí, jsem se neměl s důvěrou obracet na český soud, ale měl jsem se zachovat jako správný chlap a správný táta a děti jsem měl nechat u sebe, bez ohledu na to, že soudkyně JUDR. NIEDOBOVÁ v létě zamítla mou žádost na předběžné opatření, kterým mělo být dětem v souladu s haagskou úmluvou zakázáno vycestovat z ČR za účelem jejich trvalého přesídlení. Dětem jsem v té době sliboval, že do Švédska v daný moment odjet musí, i když nechtějí, ale že již za pár měsíců po rozhodnutí soudu budou zpět doma (jak mi tehdy sliboval ÚMPOD). Děti mne asi mají za lháře a neuvědomují si, že kdyby právo a zákony skutečně platily na českých soudech, tak bych lhářem určitě nebyl a už dávno by byly tam, kde jsou doma.

Místo toho jsem se proti protiprávním a nesmyslným rozsudkům neustále odvolával až k Ústavnímu soudu. Nakonec, po pěti letech, jsem v situaci, kdy soudy dosud ani nerozhodly ve věci kontaktu dětí s otcem, a únoskyně mých dětí se vyžívá ve své moci a v ponižování otce svých dětí, kdy děti posílá na týdenní prázdniny během školního roku ke svým rodičům, ale mně, otci umožňuje kontakt s dětmi jeden den a zdůrazňuje, že děti neposílá do ČR ke mně, ale ke svým rodičům. Dnes už vím, že kdybych se vůbec nesoudil a vůbec o své děti nebojoval, tak bych ušetřil spoustu peněz, spoustu času a energie a situace ohledně nezákonného únosu mých dětí do ciziny by byla stejná. Ale boje za své děti rozhodně nelituji. Jen už vím, že jsem se neměl spoléhat na uplatňování práva na soudech, ale konat – třeba děti zadržet doma a nepustit je do Švédska, kam v té době nechtěly. Dnes již vím, že skutečně silný, svobodný a morálně silný jedinec dělá vždy to, v co věří, že je správné, a nespoléhá se na úřady, na soudy, které již z principu své existence nebojují za to co je správné, ale za to, aby měli co největší klid a výplatu. Pan Tomáš Jadlovský to nakonec pochopil a udělal pro svého syna to nejlepší, co jako otec mohl udělat. A tyto mé závěry svými výroky potvrzuje i Ústavní soud (viz níže).

Já jsem se mezitím obrátil na Ústavní soud České republiky. Já, moje advokátka a desítky dalších lidí, kteří tento tragický případ bezohledné matky a nezákonného rozhodování české justice sledují, čekali, že Ústavní soud konání soudů nižších instancí označí za trestuhodné a neústavní. Poukazoval jsem na to, že soudy nižších instancí zcela ignorovaly haagskou úmluvu, která jako mezinárodní úmluva je podle naší ústavy součástí našeho právního řádu. (Nejenže soudy rozhodovaly v naprostém rozporu s touto úmluvou, ale ve zdůvodněních svých rozhodnutí se o ní ani slovem nezmínily.) Poukazoval jsem na jasné porušení mého práva na spravedlivý proces, když soudy nevyslechly ani jednoho z mnou navrhovaných svědků a když okresní soud ani nenařídil znalecký posudek. Kdy okresní soud vyslechl dvě stresované děti ve věku 8 a 10 let, které byly delší dobu pod jednostranným vlivem a zastrašováním matky. Okresní soud v situaci neshody rodičů při výkonu rodičovské odpovědnosti dle paragrafu 49 dokonce odmítl určit bydliště dětí! Krajský soud sice nařídil znalecký posudek, ale arogantně odmítl znalci zadat otázky, které doporučil ÚMPOD, a následně arogantně odmítl výslech znalce se slovy, že je soudu předem jasné, na co by se otec znalce ptal! Místo toho arogantní soudkyně Žídková sprostě napadala otce, že by měl děti navštěvovat v cizině, kde jsou nelegálně zadržovány!

ÚMPOD vydal své vyjádření pro Ústavní soud k protiprávnímu rozhodování Okresního soudu Frýdek-Místek a Krajského soudu Ostrava:

Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí

Datum: 24.02.2015 14:29
Předmět: UMČ 0224/11 – nezletilé děti Holkovy

Vážený pane Holku,

v odpovědi na Vaše dotazy sdělujeme následující.

Souhlasíme s Vaším názorem, že jste byl oprávněn rozhodovat o přemístění nezletilých dětí do ciziny a že soud svým rozhodnutím následně legalizoval jejich přemístění, které bylo původně protiprávní.

S názorem Krajského soudu v Ostravě, č. j. 56 Co 64/2013, že „vzhledem k tomu, že obě děti byly svěřeny do výchovy matky na základě dohody rodičů, bylo již samotným rozhodnutím o výchově rozhodnuto i o bydlišti nezletilých dětí, tedy u matky, přičemž není možné, aby bydliště nezletilých dětí bylo rozdílné od bydliště matky“, nesouhlasíme.

Rovněž se neztotožňujeme s názory soudů vyplývající z těchto usnesení:

• Usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku, č. j. 0 P 25/2011-81

„Soud nemohl matce uložit zákaz vycestovat mimo Českou republiku s nezletilými dětmi, neboť jí byly pravomocně svěřeny a matka má tudíž právo, aniž by o tom soud mohl rozhodnout, cestovat s dětmi kamkoliv.“

• Usnesení Krajského soudu v Ostravě, č. j. 56 Co 426-2011-97

„Důvodem k vydání předběžného opatření nemohou být ani obavy otce, že matka vycestuje s dětmi do Švédska a zde s nimi bude trvale žít.“

• A dále v tomto usnesení:

„Stejně není možné, aby předběžným opatřením bylo oběma nezletilým dětem zakázáno vycestovat mimo území České republiky. Matka jako jejich zákonná zástupkyně a osoba, jíž byly svěřeny do výchovy, má právo s dětmi vycestovat, a pokud tak učiní, její chování nelze v žádném případě hodnotit jako únos či zavlečení dítěte do ciziny.“

ÚSTAVNÍ SOUD (předseda senátu Tomáš Lichovník, soudkyně Vlasta Formánková, soudce Vladimír Sládeček) dospěl k závěru, že „předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.“ ÚS sice částečně správně uvádí: „Je nepochybné, že přesídlení dítěte do jiného státu, tedy jeho zasazení do jiného sociálně kulturního rámce, je vždy zásadní změnou, kterou nelze učinit bez souhlasu druhého z rodičů. Tomuto výkladu pak nasvědčuje i nová právní úprava „podstatných záležitostí“ obsažená v ustanovení § 877 odst. 2 OZ, kde je demonstrativně mimo jiné zařazeno i určení a místo bydliště. Z uvedeného plyne, že chtěla-li matka s nezletilými dětmi přesídlit do Švédska trvale, měla se na tomto postupu dohodnout s otcem nebo ještě před tím, než přistoupila ke zcela bezprecedentnímu a bezohlednému porušení práv otce a svých nezletilých dětí, požádat soud, aby v této věci rozhodl. Pobyt dětí ve Švédsku bez souhlasu otce byl umožněn až na základě předběžného opatření vydaného Okresním soudem ve Frýdku-Místku dne 5. 3. 2012 sp. zn. 0P 25/2011 (potvrzeného usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 56 Co 535/2012). To však nic nemění na skutečnosti, že předchozí pobyt dětí v zahraničí, na který se nevztahoval souhlas otce, je třeba považovat za nelegální. Ústavní soud si je vědom té skutečnosti, že je v zásadě nepřípustné, aby z bezprávní povstalo právo, nicméně v projednávaném případě je třeba sledovat především zájmy nezletilých dětí, jimž se v rámci svých odůvodnění dostatečně věnovaly již obecné soudy.“ Ale zároveň tímto ÚS ukazuje, že české soudy od okresního, přes krajský až po Ústavní soud nejsou schopny ani hájit a ani posoudit skutečný zájem dítěte. Copak je v zájmu dvou českých dětí dvou českých rodičů, které mají veškerou rodinu (kromě matky únoskyně) a veškeré zázemí v České republice a otce, který se chce jejich výchově maximálně věnovat, aby žily v cizině jako přistěhovalci, jen proto, že v té cizině má jejich matka svého milence a svou kariéru a děti se již jakž takž naučily cizí jazyk a mají tam ve škole kamarády? Toto může tvrdit jen naprostý ignorant a cynik.

Ovšem naprostý cynismus a výsměch je tvrzení Ústavního soudu, že obecné soudy se zájmu nezletilých dětí dostatečně věnovaly! Když JUDr. Niedobová zamítla mou žádost o zákaz vycestování dětí do ciziny, tak nijak nebrala v potaz mé písemné důkazy, jak jsem o děti dříve pečoval, jak jsou děti spokojené doma v ČR, jaké vazby mají v ČR. Naopak bránila jen zájem matky, když tvrdila, že když má matka děti v péči, může je odvléci, kam chce a souhlas otce nepotřebuje (!). Poté švédský soud opravdu pečlivě a korektně celý případ zvažoval, vyslechl řadu svědků z ČR a nařídil návrat dětí domů. Návratu dětí domů zabránila JUDr. Niedobová svým předběžným opatřením ze dne 5.3.2012, kde tvrdila, aniž zjišťovala skutečný stav, že děti chtějí zůstat v cizině a že by v cizině měly dokončit školní rok! Zájem dětí naprosto vůbec nijak nezjišťovala. Následně ani Mgr. Zajícovou vůbec nezajímal zájem dětí, když ani nevyslechla jediného svědka a ani nenařídila znalecký posudek a celé kauze věnovala jen jedno dopoledne (tedy méně, než švédský soud věnoval jen návratovému řízení).

A že Ústavní soud neuznal ani porušení práva na spravedlivý proces? To bychom asi po Ústavním soudu chtěli moc. A že se Ústavní soud nezabýval ignorováním a porušováním Haagské úmluvy, která je součástí českého právního řádu, ze strany OS Frýdek-Místek a KS Ostrava? To bychom asi po Ústavním soudu chtěli moc.

Ještě připomenu, jak Ústavní soud reagoval na mou ústavní stížnost ve věci zamítnutí mého návrhu na zákaz vycestování dětí do ciziny za účelem jejich trvalého přemístění: Po roce a půl, kdy tam moje stížnost ležela, Ústavní soud vydal rozhodnutí, že moje ústavní práva nebyla porušena, protože se jednalo jen o předběžné opatření. Když jsem podal ústavní stížnost proti předběžnému opatření, které ex-post legalizovalo únos dětí a zastavilo návrat dětí domů a celé návratové řízení ve Švédsku, ÚS ji opět odmítnul se zdůvodněním, že se jednalo jen o předběžné opatření. V obou případech bylo rozhodnutí napsáno tak, že byl použit jen předpřipravený text a ÚS se mými stížnostmi ani nezabýval. A nakonec zamítnutí mé ústavní stížnosti ve věci samé bylo pak zdůvodněno, že děti jsou již čtyři roky v cizině (nelegálně), naučily se trochu tamní jazyk, tak je v jejich zájmu v té cizině zůstat. ÚS má zřejmě smysl pro černý humor.

A závěr: Občané, nijak nespoléhejte na to, že soudy budou hájit právo a spravedlnost, když je o to požádáte. Otcové, pokud vám na vašich dětech skutečně záleží, berte osud vašich dětí do svých rukou. Neblahý osud mých dětí vám buď ponaučením a jednání Mgr. Tomáše Jadlovského vám buď následováníhodným příkladem. A co mi dala celá kauza? Dala mi poznání, že ČR rozhodně není právním státem. Je zde systémová diskriminace otců na všech úrovních justice, je zde nízká profesní úroveň soudců, neznalost mezinárodních úmluv. Není zde mechanismus, který by soudy donutil rozhodovat podle platných právních norem a který by hájil právo. Ústavní soud sice napíše, že pobyt dětí v zahraničí, na který se nevztahoval souhlas otce, je třeba považovat za nelegální, ale jinak se nic neděje a celý obludný a diskriminační systém jede dál… a tak stále platí název původního článku Tomáše Jadlovského, že Česko je ráj pro únoskyně dětí.