David Hosier MSc

Do jaké míry se dědičnost a prostředí podílejí na vzniku homosexuality?

To je politicky citlivá debata, ale ve světle seriózních vědeckých poznatků je nezbytné najít odvahu vyslovit se k těmto záležitostem. V několika vědeckých studiích byla prokázána souvislost mezi dětským traumatem a sexuální adikcí a kompulzivitou (viz ZDE) kvůli disociativním stavům, které při traumatu vznikají (viz ZDE), sadomasochismem, prostitucí a homosexualitou.

Mnozí gayové jsou těmito poznatky rozlobeni (je to pochopitelné) a obávají se, že to povzbudí pravicové náboženské fundamentalisty v absurdním tvrzení, že homosexualita je „nemoc“, kterou je třeba „léčit“.

Pokud však předpokládáme, že vědecké studie mají pravdu, musíme upadat do hluboké propasti zoufalství, ze kterého se již nikdy nedostaneme? Myslím si, že ne.

Podívejme se na analogii, kterou nemyslím ani lehkovážně, ani posměšně: Předpokládejme, že jdu po ulici a kdosi mě udeří velmi tvrdě do hlavy kladivem. Já upadnu do kómatu a odvezou mě do nemocnice. Když se proberu z kómatu tak zjistím, že jsem se plně zotavil a ačkoliv jsem před úrazem nebyl schopný namalovat jednoduchou kresbičku člověka, nyní je ze mě umělecký génius schopný malovat obrazy, které se prodávají za miliony liber (podobné případy se následkem poranění mozku skutečně stávají – avšak extrémně zřídka). Měl bych být zahanben svým uměleckým talentem?

Jasně, že ne. A proč? Nebylo to mojí vinou, že jsem utrpěl zranění hlavy. Ani následek (moje schopnost malovat) není tím, co by mi vadilo. Nebral bych to jako příznak mého zranění, který by bylo třeba léčit. Právě naopak.

Podobně v případě, když prožiji dětské trauma, které přispěje k tomu, že se stanu gayem, platí stejné argumenty.

Příklady studií, které prokázaly souvislost s dětským traumatem:

Ve studii provedené na Otago univerzitě na Novém Zélandu s 13.000 účastníky (98,3 % heterosexuálů, 0,8 % homosexuálů, 0,6 % bisexuálů a 0,3 % ostatních) z roku 1992 bylo zjištěno, že ti kteří prožili dětské trauma, jako je násilí a sexuální útok, byli statisticky významně více zastoupeni v neheterosexuální skupině.

Také Schwartzova akademická studie nazvaná “Hypersexualita je sekundární vůči dětskému traumatu a disociaci“ a další studie Collina Rosse nazvaná „Psychologický konflikt kvůli sexuální orientaci a disociativní porucha“ podrobně dokazují, že dětské trauma se vyskytuje mnohem častěji u gayů, než u jejich heterosexuálních vrstevníků.

Varování: Nepokoušejte se prosím udeřit do hlavy kladivem v naději, že se stanete slavnými umělci.

Přeložil Pavel Čermák, převzato z webu HOMOSEXUALITA.EU

Poznámka překladatele: K článku Davida Hosiera bych chtěl poznamenat, že je důležitý zejména v jasném popisu jednoho ze způsobů, jak se člověk může stát gayem, a vyvrací tak ideologicky motivovaná a vědecky nepodložená tvrzení, že homosexualita je dědičná nebo vrozená. (Tím nepopírám, že na vznik homosexuality má určitý vliv, zřejmě menší než 50%, i dědičnost a události v období prenatálního vývoje.) Článek je dosti stručný a pro pochopení širších souvislostí je třeba podívat se na navazující články na Hosierově webové stránce. Časem se snad dostanu k tomu, abych ještě některý z nich přeložil.

Informace o tom, že homosexuálem se lze stát v důsledku traumatu v dětství, například sexuálního zneužívání, je nesmírně důležitá, a proto Davidu Hosierovi vůbec nezazlívám jeho následnou analogii s poraněním mozku. Už to, že si troufl o této problematice veřejně napsat ukazuje, že má profesionální čest, a je klidně možné, že následné úvahy rozvíjí hlavně proto, aby jeho profesní kariéru nezničila homosexuální lobby.

Přitom sama popisovaná analogie, ve které se člověk s poraněním mozku stane geniálním umělcem dává poněkud jiné poselství, které docela dobře vystihuje situaci gayů. Hosier sám uvádí, že případy, kdy poranění mozku změní člověka v génia, jsou extrémně vzácné. Většina lidí si z takového těžkého poranění odnese trvalé následky, kterých by se jistě rádi zbavili, kdyby mohli. Některým se po rehabilitaci podaří jakžtakž navrátit do původního stavu. Phineas Gage, jehož lebku proraženou kovovou tyčí vidíme na následujícím obrázku, si ze svého úrazu odnesl zpočátku výrazné zhoršení, byť je možné, že v pozdějších letech se z následků zranění relativně zotavil.

Pokud se tedy vrátíme k otázce z názvu článku „So what“, (No a co? Co vyplývá z příčinné souvislosti mezi traumatem v dětství a homosexualitou?), tak vidíme, hned celou řadu důsledků, které Hosier opomíjí.

Především je nutné zranění dětské psychiky předcházet, podobně jako například zranění mozku při autohavárii se snažíme předcházet airbagy. Sám Hosier hned v úvodu píše, že byla prokázána souvislost nejen s homosexualitou, ale také se sexuální adikcí/kompulzivitou, sadomasochismem a prostitucí. Všechny tyto jevy jsou tedy v lidské psychice nějakým způsobem provázané. To znamená, že nejen k prevenci, ale i k léčbě je důvodů více než dost a to zde nechci zabíhat do spousty dalších problémů, které se se u homosexuálů často vyskytují, jako jsou pohlavní nemoci, užívání drog, hypersexualita, anonymní sex, zoofilie nebo sebevražednost.

Pokud by v důsledku traumatu nedošlo k rozvoji homosexuality, ale například depresí a drogové závislosti, tak by nikdo nepochyboval o tom, že takový člověk se má léčit a že takové lidi je v principu možné s určitou úspěšností léčit. Pokud předpokládáme, že lékařská věda dosahuje v některých typech případů i poměrně vysoké úspěšnosti při léčbě depresí, závislostí, sebepoškozování, sebevražedných sklonů, hraniční poruchy osobnosti a dalších poruch, potom není v principu žádný důvod předpokládat, že homosexualitu, která souvisí s některými psychickými poruchami, léčit nejde. Léčit je samozřejmě třeba celý komplex poruch, které v důsledku traumatu vznikly. Často používaná námitka, vycházející z údajné dědičnosti homosexuality, že je možné homosexualitu pouze dočasně léčit, ale nelze ji vyléčit, je bezpředmětná, protože léčení pacienta bez možnosti definitivního vyléčení ve smyslu uvedení do plně funkčního stavu jako u zdravého člověka, provádí medicína zcela běžně. Cukrovka, astma, hemofilie, lupénka, revmatické klouby, epilepsie, některé srdeční arytmie, to je jen několik ze spousty onemocnění, které neumíme trvale vyléčit, přesto je léčíme a nikdo o smysluplnosti takové léčby nepochybuje.

...

Facebook

Twitter

VK

email

Print