PhDr. Tomáš Novák

JUDr. Oldřišce Luňáčkové, autorce článku „MUŽI VERSUS ŽENY – PRÁVNÍ ÚPRAVA STŘÍDAVÉ VÝCHOVY“ v Právu a rodině č. 10/2011, patří dík za to, že v dostupné české odborné literatuře, zabývající se střídavou péčí o dítě po rozvodu, byl jasně uveden jeden z opomíjených důvodů působících při řešení situace kontraproduktivně.

Ve zmíněném sdělení o různých, ne vždy povznášejících motivech, proč o „střídavku“ častěji usilují muži a výhrady k ní mají ženy, byl jasně formulován motiv široce pojaté odvety: „Možná, že jde o jakousi odvetu žen vůči mužům v obecné rovině za ty nižší výdělky a za neutěšený stav společnosti řízené muži, když jsou záležitosti související s výchovou nezletilých dětí v podstatě tím jediným, co mají možnost bezprostředně reálně ovlivnit…“ Maminkám, jejichž profesionální kariéra bývá drasticky a dlouhodobě ovlivněna tzv. mateřskou dovolenou, ženám, jež jsou dlouhodobě a finančně diskriminovány, ať již nízkými platy v tzv. ženských oborech nebo na své výplatní pásce v rámci uplatnění ve světě mužů, tedy osobám, na něž proto čekají i menší důchody, se nelze divit, pokud třeba i formou určitých racionalizací lpí na jednom z mála zvýhodnění: „Dítě zůstane v mé péči“ je imperativem, který mohou využít v čase, kdy o mnohé přišly a mnohé se jim rozpadlo.

Pochopit a souhlasit jsou však dvě odlišné věci. Kdysi býval často prezentován popis jisté nespravedlnosti vyplývající z rozdělení rolí: Přes týden není na nic moc čas. O víkendu přijede tatínek, děti ohromí atraktivním programem, já mezitím uklízím, peru a žehlím, což nikdo neocení. Reálně to tak, s výjimkou střídavé péče, bývá dodnes. Je to patně, leč změna musí být systémová.

Stejně, jako předchozí povzdech, je reálné konstatování typu „… pro dítě je přece lepší, pokud má jen jeden domov. Mnohde to stěhování po týdnu – dvou funguje jen s obtížemi. A ať mi nikdo neříká, že tak odlišní lidé jako jsem já a on (ona – což může být i nová partnerka otce) mohou zajistit jednotnou výchovu.“

Stejně jako sebedokonalejší protéza nemůže být lepší než zdravá, optimálně fungující část lidského těla, tak také žádné porozvodové řešení situace dětí nemůže nahradit optimální fungování harmonické rodiny. I po všech demografických změnách je a bude rozvod či rozchod nesezdaných rodičů pro dítě něčím nepřirozeným, s řadou záporných dopadů.

V současné době je poněkud módní konstatování, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Tato nadsázka vystihuje rozdíly mezi pohlavími – k domyšlení všech souvislostí je však třeba lidské zralosti, zkušenosti i vzdělání. Pro začátek stačí respektovat fakt dvou podskupin jednoho společného světa. Nebo ještě jednodušeji, citovat slova sociologa I. A. Bláhy: „Partnerský vztah muže a ženy tvoří dvě půlky jablka. Matka a samozřejmě ani otec nemohou být dostačujícím modelem jablka celého.“

V poněkud zjemnělých, ba poněkud virtuálních podmínkách moderní doby mohou žena i muž zastávat takřka shodné modely chování, zájmy, postoje, jenomže cesta ke štěstí a rovnoprávnosti tudy nevede. Pouhý sváteční styk typu polovina víkendů a školních prázdnin u otce nestačí k prožitku polarity mužského a ženského světa, plnohodnotný prožitek tohoto typu vyžaduje víc než sváteční či jinak situačně omezený kontakt. Týden „tam“ a týden „jinde“ není optimální, ale je to kus života, omezeného jen časem a ne mimořádností situace. Není zde rozdělení na „všední“ a „sváteční“.

Výrok „malé dítě potřebuje matku“ je s upřesněním matka=osoba, jež se mateřsky chová, pravdivý. Vztah k matce jako specifické osobě se začne vytvářet zhruba v sedmi měsících věku. Jeho formování je velmi brzy poté doprovázeno vytvářením vztahu k dalším osobám, nejčastěji k otci. Vědomí rodinné příslušnosti je dalším z nejpodstatnějších mezníků vývoje. Jeho čas přichází ve druhém, někdy až ve třetím roce a lze jej nazvat i dosažením stupně rodinné identity. Jde o pocit, že do této rodiny patřím, mám v ní své místo, svoji ostatními přijímanou hodnotu. Tito „moji“ lidé tvoří můj domov. Pozor, zmíněný domov tvoří „moji lidé“, ne moje hračky, můj pokoj, nábytek a stejné prostředí. V tomto věku již dítko diferencuje.

Matka bývá zdrojem primární ochrany, otec zase přináší prvek větší aktivity. Mnohokráte citovaný postřeh profesora Matějčka zní: „Matka vede k člověku a otec k lidem.“ Oba rodiče mají rozdílné úlohy, což ovšem neznamená nedostatečnost u jednoho z nich. Opět citujme Z. Matějčka: „Není nejmenší pochyby, že instinktivní chování k lidskému mláděti není v lidském rodě dáno jen jeho ženské polovině. Takřka stejně jsou jím vybaveni i muži. Není biologický ani psychologický důvod, proč by nebyli schopni postarat se i o velmi malé dítě. Ženy to zpravidla umějí lépe, ale tady nejde o soutěž, ale o něco, co může prospět dítěti…“

Již před dosažením prvního roku vývoje dítěte se vytvářejí předpoklady pro pozdější identifikaci s pohlavní rolí. Je to důsledek poněkud odlišného chování rodičů k synům a k dcerám. Tato odlišnost přístupu je výraznější u otců. Syn se může v projevech identifikovat s otcem překvapivě brzy. Přes mnohdy až nechtěně komické prvky této prezentace jde o vážnou a důležitou věc.

Ve druhém a třetím roce vzniká pohlavní identita – jsem chlapec, jsem děvče. Ve třetím, čtvrtém roce se za předpokladu harmonického vývoje a dobrých podmínek objevují tender preference. Okolnostmi vynucená identifikace chlapců s matkou v tomto období je z hlediska dalšího vývoje velkým problémem. S chybějícím otcem souvisí i tendence hledat náhradní vzor. Takto postižené děti často volí nevhodný socializační model.

Otec je důležitý samozřejmě i pro děvče. V jeho osobě poznává odlišné tender specifiky. V jednání s ním se učí nejen to, co lze od mužů očekávat, ale i taktice a strategii mezilidských vztahů. Chybění otce může vyvolat v dospělosti jak strach z mužů, tak i jejich nadměrnou přitažlivost s omezenou schopností výběru. Jestliže si sotva zletilá dívka bere pětapadesátníka, rozhodně nemusí jít o tzv. zlatokopku. Spíše si neužila tatínka.

Pro člověka je optimálním východiskem třístranný socializační model, tj. vztah dítka k matce, k otci a také možnost sledovat a participovat na vztahu táty a mámy. Posledně zmíněný třetí pilíř je rozvodem narušován. Zjednodušeně pro názornost řečeno čísly: 1 + 1 + 1 = 3 (vztah k otci, k matce a pozitivní zážitek vztahu dospělých tvoří vysokou socializační hodnotu).

Při obvyklém svěření dítěte matce a s rozsáhlým stykem s otcem vzniká s velkým zjednodušením něco za způsob rovnice: 1 + 0,3 + 0 = 1,3, tj. vztah k matce, vztah k otci realizovaný svátečním kontaktem a nulový vztah dospělých.

Střídavá péče po rozvodu dává šanci na plnohodnotný, ne pouze „sváteční“ kontakt s oběma rodiči. To je tedy 1 + 1. Oba rodiče ale musí přece jen komunikovat, domlouvat se o dítěti, předávat si informace. Není to samozřejmě model na jedničku, ale pokud dobře funguje, můžeme mu dát například index 0,2. V součtu pak jsme u hodnoty 2,2. Jistěže je to jen hra s čísly a 2,2 má k harmonické trojce daleko, ale přece jen…

Z poradenské praxe vím, že i předškolní dítě dokáže pochopit teorii o dělení pomeranče. Porozumí, že pokud dvě děti dostanou jeden pomeranč a obě ho mají rády, pak nezbude než ovoce rozdělit na dvě poloviny – pro každého jednu. Podobně mohou mít otec i máma rádi své dítě, ale to rozdělit na poloviny nejde, tak se jen rozdělí čas na polovinu u táty a polovinu u mámy.

Povšimněme si doby zhruba mezi 8 až 11 lety, tedy doby ještě před plným nástupem puberty. To je čas pro vytváření základu v budoucnu rozvíjené mužské či ženské role. V této době se začínají tvořit nenápadně, skrytě, leč o to intenzivnější budoucí rodičovské postoje. Kolem desátého roku věku a zvláště pak poté, co dítě již nějakou dobu zažilo střídání v péči rodičů, můžeme dítěti kultivovat pomerančové vyprávění v povídání o zodpovědnosti za svou růži. Dítko, „kvítek, který vykvet nám“, prostě není vhodné opustit…

Například B. H. Biller správně tvrdí, že „dítě může mít otce a dokonce s ním být i v jedné domácnosti, ale to samo o sobě nestačí. Pokud spolu v bezprostředním, osobním kontaktu tráví méně než dvě hodny týdně, otcovská deprivace vzniká.“ Důvodem může být například nezájem otce, neschopnost otce vytvořit si k dítěti citový vztah, jiné preference, než je kontakt s potomkem, pasivní přístup otce zatlačeného do pozadí hyperdominantní matkou atd. za bezprostřední kontakt nelze považovat např. společné sledování televize, není to pouhé hlídání, musí jít o aktivní společnou činnost. Je zřejmé, že dosáhnout toho být více než dvě hodiny s otcem v ráci střídavé péče lze. Dále je evidentní, že jak „králové“, tak i „královny“, bývají při řešení oprávněných potřeb dítěte v kontextu s vlastním majestátem někdy nazí. Není to pak pěkný pohled. Tak se cudně zahalí do frází třeba o tom, že domov je jen jeden. To, že mnozí v dětství považovali za svůj domov prostředí u rodičů i u prarodičů, je nenapadne.

Článek byl publikován v časopise PRÁVO A RODINA č. 5/2012.