Ing. Ivo Patta

–

Solidarita. Slovo, které jsme slyšeli tolikrát. Slovo, na které pomalu ale jistě stále více lidí přestává slyšet. Slovo, ke kterému jsou hluší neoliberálové, což v praxi minulých vlád znamenalo plíživou likvidaci sociálního státu. Likvidaci prováděnou salámovou metodou, kolečko po kolečku u průběžně financovaných systémů sociálního státu, jakým je náš I. důchodový pilíř. Jen namátkou dva příklady, dvě odkrojená kolečka salámu: – První příklad je náhradový poměr mezi průměrnou mzdou a průměrným důchodem (nůžky se rozevírají průběžně, v r. 1991 byl náhradový poměr 58 %, v r. 2009 již jen 46 % a rychle se přibližuje ke hranici 40 %). Druhý příklad je zastropování odvodu sociálního pojištění u platů přesahujících 48násobek průměrné mzdy, což je sociálně nesolidární. Co je ale horší, zastropování odvodů sociálního pojištění bylo provedeno pod záminkou spoření na vlastní důchod z odvodů sociálního pojištění, což je, jak jsme si již vysvětlili v článku „Ekonomové a dítě“, záminka zcela a naprosto falešná.

Generační solidarita je: mezigenerační, intragenerační (uvnitř jedné generace) a bohužel v současné praxi tzv. sociálně vyspělého státu také solidarita falešná a to ve velkém a navíc se stále zvětšujícím rozsahu (jako důsledek nízké až katastrofálně nízké porodnosti).

Mezigenerační solidarita se projevuje tím, že dobře vychované, pracovité děti financují ze svých odvodů sociálního pojištění stáří svých rodičů a bohužel plně také stáří bezdětných. Právě u bezdětných a rodičů jednoho dítěte je zakopaný onen příslovečný pes. V druhém článku „Ekonomové a dítě“, jsem v tabulce vyčíslil investice občanů do I. důchodového pilíře v absolutních číslech podle počtu vychovaných dětí. Na tabulku navážu použitím čísel relativních, tj. procent. Na těch lze názorně demonstrovat poměr mezi investicí do výchovy dítěte a výnosem v podobě starobního důchodu (netýká se sociálně vyloučených).

Tabulka: Relativní výnos z I. důchodového pilíře podle počtu vychovaných dětí

Výše investice do výchovy dítěte v rodině s příjmem na úrovni mediánu a 1 – 3 dětmi je 80 000,-Kč ročně, tj. 1 440 000,- Kč do plnoletosti dítěte. Vklad bezdětných do výchovy dětí těch druhých je 400 000,- Kč. Výnos z I. důchodového pilíře je v průměru dva miliony korun na jednoho starobního důchodce.

Poznámky k tabulce:

1. Druhý řádek tabulky vypovídá zcela jasně: V současné době praktikovaná zásluhovost, posuzovaná pouze na základě pracovní aktivity, v I. důchodovém pilíři vynáší bezdětným 500 % z vkladu.
2. Rodiče jednoho dítěte obdrží jako důchodci téměř trojnásobek vkladu, 278 %.
3. Naopak rodičům tří dětí se již investice do jejich výchovy v době stáří vrátí jen částečně.
4. Investice do výchovy čtyř a více dětí jsou pro rodiče z hlediska zajištění na stáří finanční katastrofou.

Proto dnes již nelze mluvit o solidaritě mezigenerační, navíc praktikované jako bezbřehé, protože má v souladu s výsledky stávající praxe negativní dopady demografické i mnohočetné negativní dopady ekonomické (Ekonomika rodin a její makroekonomické dopady, Patta 2009). A nejen to. Takto zdeformovaná mezigenerační solidarita má i dopady psychologické. Lze to doložit zvyšujícím se odporem mladé generace platit na důchody svým rodičům a prarodičům. Odporem, který ovšem nevznikl sám od sebe, ale v důsledku naprosto zvrácené dlouhodobé dehonestace přirozené mezigenerační solidarity. Skoro se stydím za nás všechny, když pokládám za potřebné napsat, co to je přirozená mezigenerační solidarita: Přirozená mezigenerační solidarita je pevně zakotvena v třígenerační rodině mezi rodiči na jedné straně a prarodiči a dětmi na zbylých koncích generační posloupnosti a tedy mezigenerační solidarity.

K objasnění problému si dovolím citovat z článku Jürgena Borcherta, Odpovědnost místo almužny (zkráceno): V nově vytvořené „generační smlouvě“ byli rodiče přinuceni převzít odpovědnost za důchodové zabezpečení bezdětných vrstevníků prostřednictvím výchovy svých dětí. Bezdětní byli naproti tomu zbaveni odpovědnosti za své budoucí zajištění a mohli „stavět na dětech cizích lidí“. Touto reformou (pozn.: německý zákon o důchodovém pojištění z r. 1957), byl umožněn ohromný posun směrem k individualismu posledních desetiletí, jímž trpí právě zase rodiny, neboť ve společnosti, kde se individualismus stává měřítkem jednání, stává se i osobní svoboda důležitější než tradiční společenské vazby. Tím je před-programována krize myšlení i orientace a zároveň je v důsledku toho stále těžší vychovávat děti. V politice ještě nedošlo k porozumění tomu, co umožnil moderní systém sociálního zajištění – oddělení svobody a odpovědnosti. Všechny regulace totiž zatěžují nestejnou měrou rodiče i bezdětné, mají následky v deformacích struktury obyvatelstva a neberou ohled na různou míru odpovědnosti obou skupin za tento vývoj.

Zde je potřeba učinit další myšlenkový krok, krok, bez kterého je správné provedení reforem sociálního státu neuskutečnitelné. Takovým myšlenkovým krokem je převzetí zodpovědnosti občany, kteří nevychovali děti, za tento vývoj. Pokud se tak nestane, bude se dále prohlubovat demografická deprese, tj. deformace struktury obyvatelstva. Ta ve svých důsledcích povede opět k nárůstu počtu občanů, kteří děti nevychovali. Očekávaným výsledkem takového vývoje je konec solidarity mezi občany a tím i konec sociálního státu. Demontáž sociálního státu již dlouhodobě probíhá. Vládní reformy, které ve své podstatě vedou ke komercializaci systémů sociálního státu, jsou toho důkazem.

Proto se oprávněně ptám: Kdy odborníkům a následně politikům dojde, že přirozená mezigenerační solidarita není slučitelná s naším současným sociálním modelem, který je ve své podstatě identický s evropským sociálním modelem. Evropský sociální model není mezigeneračně solidární!!! V tomto modelu ekonomicky aktivní platí na důchody všem, to znamená nejen svým rodičům, ale také úplně cizím lidem, což křiví a destruuje mezigenerační solidaritu děsivým způsobem.

Jak děsivým, je zřejmé z následujících vět citovaných z knihy Obavy a naděje (Žakowski 2004): … chudnoucí pracující většina, spolu s celou ekonomikou demokratického Západu, se ocitla pod ničivým tlakem nároků prudce rostoucí nové zahálející třídy, penzistů. To je skutečná nová revoluční třída. Naprosto neproduktivní, stále početnější, politicky stále vlivnější a již dnes dostatečně silná a chtivá, aby projedla většinu toho, co by mělo jít na investice, pokud by měla být zachována životní úroveň. Další text je ještě drastičtější, s vizí revoluce starých proti mladým, vydávání peněz na důchody a zdravotní péči a nikoliv na školy, silnice, výzkum. V závěru pak L. C. Thurow říká, že uspokojováním nároků penzistů zmaří západní demokracie svou budoucnost. Brány Západu propadajícího se do chaosu se tak rychle otevřou novým barbarům.

L. C. Thurow tak bez řádné analýzy sesypal důchodce do jednoho pytle, místo toho, aby zkoumal kapitálové vklady jednotlivců. V případě řádně provedené sociálně-ekonomické analýzy (kterou sociologové a ekonomové nejsou dosud schopni udělat), by se zjistilo, že:

POLOVINA LIDÍ V EKONOMICKY AKTIVNÍM STŘEDNÍM VĚKU JE MEZIGENERAČNĚ NESOLIDÁRNÍ.

Jedná se o občany, kteří svůj čas a energii obětují jen sami sobě, to znamená zábavě a konzumu. Jedná se o občany, kteří, ať již z jakéhokoliv důvodu, na sebe nevzali onen druhý úvazek, kterým by každý z nich po dobu nejméně osmnácti let masivně investoval do své důchodové budoucnosti výchovou dětí. L. C. Thurow by pak rychle přišel na to, že skrytý dluh I. důchodového pilíře vytváří bezdětní. L. C. Thurow by následně neurážel rodiče řádně vychovávající své děti tím, že je sesypává do jednoho pytle s bezdětnými a charakterizuje je neprávem jako neproduktivní, stále početnější, politicky stále vlivnější a již dnes dostatečně silnou a chtivou třídu důchodců. S bezdětnými, kteří jsou mezigeneračně nesolidárními egoisty, protože vkládají v době své ekonomické aktivity jen pětinu potřebných investic do průběžně financovaného důchodového a podobně financovaného zdravotního systému. Bezdětnými, kteří následně čerpají obrovský a stále se zvyšující podíl financí určených na důchody a zdravotní ošetření (díky dlouhodobě nízké porodnosti).

Bez jasné životní perspektivy, kterou nám musí v základních mantinelech vytvářet sociální stát, nelze zamezit tomu, aby se život mladého člověka nepropadal do životních epizod postrádajících návaznost, vnitřní jednotu a tím i smysl. K nápravě je potřeba udělat jen maličkost. Maličkost z nejtěžších. Změnit myšlenková klišé lidí, kterým bylo dosud ohavnou formou lživé propagandy doslova vsugerováno přesvědčení, že si odvodem sociálního pojištění spoří na vlastní důchod. Jen na základě překročení vlastního stínu ve svém myšlení je člověk schopen zjistit, že nejde o tragedii neodvratnou, ale snadno napravitelnou smysluplnými systémovými změnami. Změnami, které budou respektovat skutečnou mezigenerační solidaritu, tj. investice pracujících rodičů do budoucnosti. Investice do výchovy dětí.

Článek z roku 2013 byl převzat z webových stránek Iva Patty