Marek Benda

Proslov z workshopu “Právní problémy dnešní rodiny – Povinnosti v rodině” konaného 6. dubna 2017 v rámci projektu Pražské právnické jaro 2017

Často se dovoláváme kořenů naší křesťanské civilizace a tvrzení, že by nám v právu stačilo křesťanské desatero. Ale přiznejme si upřímně, že z desatera jako společnost nedržíme už skoro žádné přikázání. První tři jsou už zcela mimo, páté neplatí do narození a začíná se zpochybňovat ve stáří. A závist je dnes pro některé společenský program, ne zakázaná nectnost.

Čtvrté přikázání: „Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.“ Všimněme si, že se jedná o přikázání ve vztahu k tomuto světu – abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi – a ne k Bohu a světu po smrti, či o spáse duše.

Proto se od počátku, kdy jsem získal možnost zasahovat do rodinného práva, snažím, aby právě povinnosti dětí vůči rodičům byly v zákoně zakotveny. A tak se do nového občanského zákoníku dostal § 857: Dítě je povinno dbát svých rodičů. A opravuji dnes různé rodináře, kteří mi říkají: Je tam chyba, mělo by tam být nezletilé dítě.

Ne, to není chyba, každé dítě je povinno dbát svých rodičů, i já mám tento úkol vůči svým, kdyby byl táta ještě naživu. Je to samozřejmě ne úplně vynutitelná povinnost, ale právě občanské právo by mělo obsahovat spíše zásady dobrého života, než detailní popisy, zákazy a příkazy. Já stále tlačil profesora Eliáše: “Úvodních 14 paragrafů je mnohem důležitějších než celých zbylých 3050.”

Chci zdůraznit povinnosti dětí a právo rodičů děti vychovávat a moci je i mocenskými prostředky donutit k plnění těchto povinností. Dítě je povinno se těmto opatřením podřídit. Někdy bývají lehce extrémně vykládány naše mezinárodní závazky, že dítě není možné vůbec fyzicky (a snad ani jinak) potrestat. Já jsem opačného názoru. V určitém věku dětí nefunguje a ani nemůže fungovat k výchově nic jiného než pohlavek nebo plácnutí přes zadek. Povinnostem a jejich vynucení musí odpovídat i realita sankce či trestu.

Mluvilo-li se tu hodně o svobodě a respektu ke svobodě druhých, pak nesmíme zapomínat, že zejména malé děti žádnou skutečnou svobodu fakt nemají. Soudkyně Šimáčková zde mluvila o těch rodičích, kteří dětem škodí nebo jsou mu nebezpeční, a o jejich izolování od dětí v té či oné podobě. Musím tento názor samozřejmě respektovat, ale současně říkám, že máme být enormně opatrní, kdo už „škodí nebo je nebezpečný“. Čím více budeme toto extenzivně rozšiřovat, tím více jako stát či moc do rodiny zasahujeme a předepisujeme ten jediný správný způsob výchovy.

Na závěr bych chtěl zdůraznit:

1/ Děti musí dbát svých rodičů a poslouchat je.

2/ Rodiče mohou tuto povinnost rozumně vynucovat.

3/ Excesy musí být posuzovány velmi neinvazivně, nebo rodinu ohrožujeme.