Jürgen Rudolph
–
Během své profesní činnosti jsem se setkal s mnoha dětmi, které v důsledku rozdělení rodičů a jejich vysoce konfliktního rozchodu žily vnitřně v úplně jiném světě, než ve kterém se skutečně nacházely. Tuto jejich situaci měli vnímat jejich rodiče. V takovém spektru rodinného násilí, i v každém jiném, jsou děti bezmocné a téměř vždy bezbranné.
Zatímco dospělí se mohou tomuto násilí v nejrůznějších formách od psychického až po fyzické v zásadě vyhnout, děti, které jsou na rodičích dalekosáhle závislé, tuto možnost nemají.
Platí to i v případech, když se rodiče rozdělí i proti vůli a přání dětí – a jako by toho ještě nebylo dost, jeden z rodičů zmizí z jejich života. Když je tato událost spojena nejen s rodičovským konfliktem, ale také se z něj pramenícím konfliktem loajality dětí, které nechtějí ztratit ani jednoho z rodičů, tak je objektivně naplněna skutková podstata zneužívání dětí, jakkoli to žádný z rodičů subjektivně nechce. Vnímání dětí se zde prostě ignoruje.
Často se zaměňuje pohled dětí na situaci s jejich strategií přežití, kterou si děti v takových případech sami vytvářejí. V rámci strategie přežití dítě často přebírá pozici jednoho z rodičů, aby neztratilo jeho náklonnost. Pokud se konflikt rodičů vyhrotí, seznámí se děti s mnoha dospělými, které do té doby nikdy neviděly: advokátky, pracovnice odborů péče o dítě, soudce, soudní znalci a mediátoři. Časem se k tomu přidá orgán dozoru nad soudním procesem a po dalších vypjatých sporech rodičů se děti seznámí i s dalšími třemi soudci v senátu, kteří místo rodičů vyhrožují vlastním rozhodnutím, pokud se děti nedokážou samostatně rozhodnout. Někdy se přidají další soudem povolaní znalci, kteří s dětmi provádějí podobně nesrozumitelné testy, jaké dělali už znalci před nimi, na něž si už děti chtěly pomalu zvyknout.
Dětem je divné, že jsou najednou důležité jako nikdy předtím – a jak zjistí později – ani nikdy potom. Často slýchávají pojem „dobro dítěte“, který se pro ně pojmově spojuje nanejvýš se srozumitelností pohádek bratří Grimmů, pokud je ale vůbec mohly poznat. Tyto pohádky dobře znal jeden čtrnáctiletý chlapec, který se po rozchodu rodičů cítil více poután k otci, ale na druhou stranu nechtěl opustit svou matku, závislou na alkoholu; při rozhovoru se mnou použil právě větu skřítka Rumpelstilze: „Jak nepopsatelně dutý je na světě ten pojem „dobro dítěte“.“
Ukázka (předmluva) z knihy německého opatrovnického soudce Jürgena Rudolpha „Jsi moje dítě“ („Du bist mein Kind“)
18. 11. 2015 at 13:06
Take mam dite ve stridavce proti vuli matky. Vymysli neuveritelne podrazy. Je to tezke, ale lepsi nez vylucna pece psychomatky. Syndrom zavrzeneho rodice se ji stale nedari nastolit. Tragedii neni stridavka, ale zla matka. S tim se neda nic delat. Vylucnou ziskat je nerealne. Nebere drogy. Takze nezbyva nez vydrzet. Predstava, ze narcistni a sobecka matka oddeli zcela normalniho fotra od ditete je nejhorsi. Horsi nez jaka koliv stridavka. Dite ve stridavce muze porovnavat dva svety, dvoje hodnoty, dva zivotni principy. V pripade vylucne pece silene matky nedostane zadnou sanci.
18. 11. 2015 at 14:29
Ano,je lepsi jakakoliv stridavka, i proti vůli matky.Jinak by v jeji vyhradni peci dite trpelo ještě víc.
Samo dítě si svuj vztah s obema rodici utvoří samo, věrme jim, mají v tom jasno.
18. 11. 2015 at 15:25
Rád bych tomu věřil, že je lepší jakákoliv SP než žádná. V okamžiku, kdy matka je velice inteligentní, ale manipulativní psychopatka si děti ve věku do cca18-ti?těžko udělají názor alespoň trochu objektivní. Matka se stará, nefetuje neholduje alkoholu,ve svém oboru je úspěšná a uznávaná. Jen má „malou“ chybu na kráse: setrvale před dětmi velice rafinovaně otce dehonestuje. Proto se již postupně kloním k názoru děti ponechat svému osudu a doufat že v dospělosti si opět cestu najdou
18. 11. 2015 at 15:59
Je to zajímavé čtení. Cituji:“Nechat děti svému osudu.“ Jenomže až jim bude 18, a budou z nich budiž k ničemové tak už s tím nic neuděláte. To by bylo docela pohodlné, kdyby se matka starala. Z jedniček jsoučtyřky ve škole. Děcka bezprizorní, znuděný. Otčím opilec. To co otec dokázal, matka ani náhodou. Budou krýt svinstvo, za něž jsou všechny ty dámy zodpovědné. Za to, že se otec nedá, už ani pí. učitelka na poz-drav neodpoví. Nikde jinde nejsou ženy tak soudržné.
18. 11. 2015 at 19:34
To Petr: Žít ve střídavce pokud je matka narcistní, inteligentní, manipulativní, zlá, zákeřná – je těžký. Je to život v neustálé ostražitosti, v ponížení, je to život, kdy střídavka se stává vedlejším pracovním poměrem… Ale je to stále lepší, než hrdě vyklidit pole. Pokud otec ustoupí a pro dítě „umře“ /viz. známá teorie úchyla Klimeše/, hrozí, že už nikdy vztah neožije a dítě bude kretén.
19. 11. 2015 at 7:28
Rodiče – vetšinou otcové. hledejte jakoukoliv strategii být s dětmi co nejvíce času
19. 11. 2015 at 8:33
Včetně paní učitelky, jsou to samý rozvedený kunhůty, co rozhodují o dětech. (synové -12) Pak to nemá tak vypadat. Muž je teprve u KS.
19. 11. 2015 at 8:44
Kdyby aspoň v těch svých koninách rozhodovaly pružně.
19. 11. 2015 at 10:00
O to jim právě jde, protahovat dětem, co nejvíce nejistotu.
Navíc každý advokát je nastaven, že hájí svého klienta, ať se děje, co se děje.O Úmluvě o právech dítěte, apod. musí mluvit rodiče. Tato mezinárodní norma je nadřazena všem našim zákonům a nesmyslným paragrafům,zeptejte se učitelek, na ospodu, ať vám k ní něco řeknou.Garantuji, že některé budou slyšet poprvé o něcem takovém, že vůbec existuje.
20. 11. 2015 at 7:29
Cochemská praxe zavede dětem do života pořádeka to včas po rozvodu