PhDr. Eduard Bakalář, CSc.

C. Riziko nepříznivého vývoje dítěte − s konkrétními, ověřitelnými ukazateli

U syndromu zavržení rodiče jsme uváděli postižení dítěte ve třech rovinách, a to na obecnější úrovni. V tomto třetím okruhu uvedeme výsledky širšího výzkumného šetření britské badatelky Rebeccy O’Neillové a jejího týmu (2002), zaměřeného na nepřítomnost otců. Uvedená vyšší pravděpodobnost je na hladině statistické významnosti, běžně užívané ve vědeckých pracích.

1. Děti, žijící bez svého biologického otce, s vyšší pravděpodobností žijí v chudobě a deprivaci, mají problémy ve škole, mají potíže vyjít s druhými, mají zdravotní obtíže, jsou tělesně, citově či sexuálně zneužívány.

2. Mládež v období puberty a po ní, žijící bez svého biologického otce, s vyšší pravděpodobností zakusí problémy se sexuálním zdravím, stává se neplnoletými rodiči, dopouští se přestupků, přečinů, kouří, konzumuje alkohol, užívá drogy, chodí za školu, bývá vyloučena ze školy, skončí školní docházku v šestnácti letech, má potíže s přizpůsobením.

3. Mladí dospělí, kteří vyrostli bez svého biologického otce, s vyšší pravděpodobností nezískají zamýšlenou či přiměřenou kvalifikaci, budou nezaměstnaní, budou mít nižší příjem, budou závislí na sociální podpoře, budou bezdomovci, budou přistiženi při trestné činnosti a vězněni, budou trpět dlouholetými emočními a psychologickými problémy, budou mít zdravotní problémy, navážou partnerské vztahy dříve a spíše ve formě spolužití, budou rozvedeni nebo ukončí své soužití, budou mít děti mimo manželství nebo mimo jakýkoliv partnerský vztah.

Riziko negativních dopadů nepřítomnosti biologického otce − ale samozřejmě i matky − v prostředí, v němž dítě vyrůstá, se sníží, udržuje-li dítě k oběma rodičům láskyplný, smysluplný a samozřejmě pravidelně kultivovaný vztah. Opět doporučujeme podrobnější studii původního pramene (O’Neill, R., 2002), jejíž závěry zde uvádíme v nejkratší možné podobě.

D. Další rizika

Existují i další rizika, tentokrát různorodá, takže je nelze jednoduše zařadit pod jedno záhlaví. U prvních dvou – týkajících se spíše jedinců – budeme velice struční. Třetí riziko se týká poměrů ve společnosti, čtvrté riziko se týká zavrženého rodiče a přes něj vlastně celé společnosti. Třetí a čtvrté riziko blíže rozvedeme.

1. Triangulace

Různé studie z vývojové psychologie i psychoanalyticky orientované poukazují na důležitý proces tzv. triangulace v rodině. Vztah matka – dítě je zprvu dyádou. Aby dítě nastoupilo cestu k samostatnosti a k dospělosti, je žádoucí přítomnost třetí blízké osoby, nejlépe biologického otce (blíže o tom např. Matějček, 1994).

Riziko: není-li biologický otec nablízku, proces triangulace vázne nebo se neuskuteční vůbec a dítě se ze symbiózy s matkou neosvobodí. Ve společnosti se bohužel často setkáváme s jedinci sice věkově dospělými, ale z hlediska citové zralosti stále ještě dětmi.

2. Pokrevní příbuzenství

Dospělí lidé jsou ke prospěchu svého pokrevního příbuzného (zejména jeho reprodukčního úspěchu) motivováni složitým předivem genetických a sociálních tlaků. Záleží ovšem také na stupni příbuznosti: jeden ze dvou nejvyšších je rodič – dítě (mají 50 % genů společných). Tak např. analýza posledních vůlí ukázala, že jejich pisatelé odkazují pravidelně svým pokrevním příbuzným (dětem častěji či více než sourozencům) více majetku než jiným osobám. Existují určité výjimky, ale zmíněným principem vysvětlitelné (Buss, 1999, str. 233–236).

Rodič se pravidelně příliš nerozpakuje stát se dárcem i části svého těla, zachrání- li se tím život jeho dítěte. Tak např. onemocní-li dítě ledvinovou chorobou a bude-li potřebovat alespoň jednu ledvinu zdravou, pak nejochotnějšími potenciálními dárci budou jeho rodiče, případně sourozenci, ostatní lidé svolí k takové transplantaci spíše výjimečně.

Riziko: Kde nikdo není (je neznámo kde, silně znepřátelen apod.), není ani co brát.

3. Korupce

Korupce je všudypřítomná a má mnoho tváří. Kvete nejen na vyšších a vysokých úřadech, kde jde o značné finanční částky, ale i v záležitostech nejmladších, sotva narozených občánků – v případech, kdy se rozhoduje, zda dítě přijde do osvojení, do pěstounské péče nebo zda zůstane u svých (byť „nedostatečných“) rodičů.

Samozřejmě, že i v dobře fungujících rodinách jednomu rodiči zalichotí, když dítě postavené před dvě či tři alternativy dá přednost právě jeho návrhu na budoucí činnost před návrhem druhého rodiče nebo tchyně. Horší situace je při rozchodu rodičů a zvláště špatná je tehdy, když soudem není vymezen rozsah styku rodiče s dítětem a když maření styku není stíháno. V průběhu dlouhých období rodičovského dohadování o tom, zda se styk s dítětem má nebo nemá uskutečňovat (a jak vlastně dlouhý), se do citového života dítěte vštípí mechanismy korupce. Dítě si uvědomí, že je výhodné, když rodiči manipuluje a nechává se korumpovat – tu dražším dárkem, tu prominutím nepříjemné povinnosti, jindy tolerováním nezodpovědnosti, lajdáctví či výzvou ke lživým výmluvám apod.

Nejen od naší současné vlády, ale i od předchozích byly průběžně slyšet výzvy k boji proti korupci, která je u nás údajně vysoká (asi na úrovni zemí bývalého Sovětského svazu). Domníváme se, že v zemích, kde je korupce nízká, lidé lépe žijí. Máme své pochybnosti o tom, že vládní výzvy a agenti provokatéři něco podstatného změní. Prevence je lepší než stálý (a nejspíše marný) boj, ale zdá se, že dobrá vůle k prevenci chybí.

4. Zavržený rodič, jeho situace, jeho vnitřní stav, dopad na společnost

Zmíníme se o jednom dalším reálném negativu, operujícímu proti zájmům dětí, byť zprostředkovaně a s určitou latencí, a také proti zájmům společnosti. Rodič, který má rád své děti, chce jim pomáhat, vychovávat je a vzdělávat, zjistí, že po rozchodu s druhým rodičem vše vázne, případně vůbec nejde. Snaží se, radí se, obrací se na nižší i vyšší úřady, avšak s nicotným výsledkem. Často se dozvídá, že sám musí být závadný, že má poruchy, že by dítě bylo stresováno, že by trpělo, že by bylo lepší, kdyby úplně zmizel ze scény. Takový rodič je připraven o všechny radosti, které by prožíval, když by viděl, že dítě prospívá, že mu může pomoci v těžkostech, že je dítě nadané určitým směrem, že má dobrý prospěch ve škole, že mu předá dárek k maturitě, že se zúčastní promoce, svatby, křtin, popřípadě že má komu odkázat svůj majetek, že mu děti při případných starostech ve stáří pomohou. O to vše je rodič připraven a ještě s nádavkem, že dítě (děti) jej nejen ignorují, nýbrž mu připisují chyby, které nikdy neměl, a vlastně jej nenávidí. Rodič se v podobné situaci dostává do stresu, objevuje se u něj zatrpklost a hlubší nedůvěra vůči lidem a institucím. Dochází i ke zhoršení úrovně mezilidských vztahů, produktivity práce, někdy i společenského postavení a zdravotního stavu. Pravidelně se objevuje pocit ztráty životního smyslu, depresivita, někdy i zvýšená konzumace alkoholických nápojů a farmak a agresivita nepřiměřená dané konkrétní situaci. Odhadujeme, že se to stává třem čtvrtinám rozvedených rodičů, otcům i matkám. Každým rokem přibývá v naší společnosti asi 15 000 takto postižených rodičů. Mnozí z nich působí ve svém občanském povolání na děti přímo – např. učitelé, zdravotníci, poradci, sportovní trenéři, vedoucí organizací pro děti či mládež. Na ty ovšem působí i další lidé, např. příbuzní či sousedé.

Jiní pak působí na atmosféru společnosti zprostředkovaně, např. jako úředníci rozhodující o žádostech a povolující je, poslanci, politici apod. Obecně platí, že trvale ponížení lidé s pocitem neúspěchu v osobním životě – zejména s pocitem okradenosti – se nemohou těšit ze štěstí jiných (to by museli být andělé) a přispívají tak k nedobré atmosféře ve společnosti. Většina z nás tuto atmosféru zakusila, víme o ní své.

Zdá se tedy, že důvody pro láskyplný, smysluplný a pravidelně kultivovaný vztah k druhému rodiči existují. Autor tohoto textu o tom nepochybuje. Ty byly nejspíše záměrem odborníků, kteří k formulaci zákona o rodině podávali svá dobrozdání, a poslanců, kteří jej schválili. I ti, kteří přišli později s uzákoněním možnosti střídavé nebo společné výchovy, měli na mysli redukci těchto negativ. Avšak smutnou skutečností je, že mnohý rodič, jemuž dítě nebylo svěřeno do výchovy, jen obtížně vymáhá kontakt s vlastním dítětem nejen na prvním rodiči, nýbrž i na institucích (správní orgány péče o rodinu, soudy apod.). Mnozí jsou i přes značné úsilí v tomto směru naprosto neúspěšní, třebaže z odborného pohledu jde o kvalitní osobnosti.

Literatura
Bakalář, E.: Průvodce otcovstvím. Praha, Vyšehrad 2002.
Bakalář, E.: Rozvodová tematika a moderní psychologie. Praha, Karolinum 2006.

PŘEDCHOZÍ ČÁST