Mgr. Tomáš Jadlovský, Ph.D.

Plynule jsme měli pokračovat opatrovnickým procesem, kdy pozitivně-diskriminační soud rozhodne o manželčině návrhu, aby byl syn svěřen do její péče, aby bylo zakázáno ho odvézt do ČR a aby mi byla uložena povinnost měsíčně jí přispívat na výživu částkou 400 eur. O přestávce mezi jednáními se naši advokáti snažili o domluvu. Manželčin advokát mi navrhoval, abych nedělal problémy a souhlasil s podmínkami, že to stejně vyhrají. Můj nesouhlas mne stojí jen peníze navíc. Zeptal jsem se ho, zdali ví, že můj syn je český občan, a že navrátit se do své vlasti je základní lidské právo, které platí univerzálně, tj. i pro španělský pozitivně-diskriminační soud. Řekl jsem mu, že manželčino podání je založeno na lžích, které brzy prokáží, že španělská justice nemá co věcně rozhodovat o mém synovi, maximálně vysloví svou místní nepříslušnost a nařídí jeho návrat domů do Čech.

Tak se i stalo. Soudkyně Maria Gracia Parerová de Cáceresová se probírala horami papírů, kterými jsme ji s advokátem zavalili. Jen překlady stály tisíce korun. Synovy české lékařské zprávy, zpáteční nevyužitá letenka na trase Praha – Madrid – Praha, manželčino povolení k trvalému pobytu v ČR, manželčina přihláška k veřejnému zdravotnímu pojištění v ČR, rodičovské dávky pobírané v ČR, vše hovořilo jasně. Mezinárodní dohody a unijní legislativu jsme pro jistotu dodali také. Soudkyně se mne zeptala, kdo se o syna staral více. Odpověděl jsem, že do únosu oba a po únosu, logicky, pouze manželka. Dále, jaká je má pracovní doba. Dále, jestli jsem žádal o synovu repatriaci. Přisvědčil jsem. Dodal jsem, že se případ navíc už projednává u pražského soudu. Soudkyně se ptala, jestli se chci o syna starat a dokážu to. Opět jsem přisvědčil. Bylo pro ni dost nepředstavitelné, že se otec dožaduje svého dítěte, na to španělské soudkyně nejsou zvyklé, obzvláště ne ty z pozitivně-diskriminačních soudů. Chvíli se ošívala, listovala papíry a jednání ukončila. Poslala nás domů s tím, že si to ještě musí rozmyslet a rozsudek přijde písemně. Zhruba po dvou měsících jsem se v rozsudku dočetl, že španělská justice se podle mého návrhu prohlašuje za místně nepříslušnou a případ se má řešit v ČR. Ovšem, aby muž neodešel od soudu pro násilí na ženách jako příliš velký vítěz, do doby, než česká justice rozhodne, má syn zůstat ve Španělsku s manželkou a já mám na jeho výživu přispívat podle přání manželky 400 eur měsíčně, což tehdy byla polovina mého platu. Odůvodnění nikde. Za to smím jednou měsíčně syna vidět o víkendu a dokonce si ten víkend můžu sám vybrat podle toho, jak budou dostupné letenky. Já se odvolal proti 400 eurům, protože soud ani k tomu nebyl příslušný, manželka se odvolala proti místní nepříslušnosti a převedení případu do Prahy. Pro úplnost dodávám, že kontakty se synem mi ve Španělsku ani nadále neumožnila, přestože jsem mnoho termínů navrhl.

Rozsudek byl doručen koncem března a ÚMPOD a paralelně s ním i můj španělský advokát znovu oslovili španělské Ministerstvo spravedlnosti se skromným dotazem, co navrhuje konat v situaci, když už jeden španělský soud vyslovil nepříslušnost španělské justice k malému Mirkovi, já jsem byl osvobozen ze všech manželčiných obvinění, a syn se přesto stále nachází proti mé vůli v Madridu. Všechno šlo jako po másle. Španělské ministerstvo s vědomím, že jeho ignorantský přístup nyní nastolil právní vakuum, kdy malé dítě patří do ČR, ale nachází se ve Španělsku, si konečně uvědomilo, jaká ostuda se rýsuje. Manželka na první jednání pražského soudu samozřejmě nepřišla, protože ji nikdo nenutil opustit Španělsko, a případ se nehýbal z místa. A tak najednou, aniž by ode mne španělské Ministerstvo spravedlnosti dostalo byť jen jediný důkaz navíc, uznalo, že syn byl opravdu v létě 2010 manželkou unesen. Po mnoha měsících nečinnosti najednou španělský státní advokát podal vůči mé manželce žalobu podle Haagské úmluvy a na 10. května 2011 byla manželka předvolána k madridskému Soudu první instance č. 93. Zde jí soudní úředník navrhl, aby dobrovolně vrátila syna do ČR a případ bude pro Španělsko vyřešen. Manželka odmítla s tím, že již má ve Španělsku pro sebe i syna vybudovanou novou existenci u své matky a s návratem do ČR nepočítá. Soudní úředník se nepouštěl s manželkou do dlouhých diskusí a rovnou na místě jí dal předvolání, aby se 17. května 2011 znovu dostavila k soudnímu jednání. Předvoláni na stejný den byli rovněž státní advokát a španělský kolizní opatrovník. Zprostředkovaně přes ÚMPOD byla účast na jednání nabídnuta i mně, ale při úvaze, že mám na přípravu i cestu jen 4 dny, jsem se rozhodl, že nepojedu. Vše, co jsem k věci říci mohl, jsem už řekl, a z dokumentů, které jsem do Španělska dodal, by se dal postavit sloup.

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST