PhDr. Jana Šilhavá
Hra je vážná věc a hračky jsou tak důležité, že stojí za chvíli zamyšlení. Možná se ještě rozhodneme nějakou sami vyrobit a nebo budeme letos při výběru vánočních dárků rozumnější. Poukázka na několik hodin času, který věnujeme společné hře, by rozhodně neměla chybět.
Hraček je na našem trhu záplava – a jsou pěkně drahé. V západních zemích jsou na tom po této stránce ještě hůř. Přitom donedávna si děti hrávaly s věcmi, které našly ve svém okolí, s předměty denní potřeby v domácnosti a s tím, co jim příležitostně a vzácně vyrobil dovedný tatínek, dědeček, ale i maminka nebo babička. K hračce, tj. k věci na hraní, pomáhala dětem především jejich tvořivá fantazie. O příležitost k jejímu uplatnění jsou naše děti často ochuzené. Bývají hračkami až přesycené. Přitom hračky samy se staly předmětem průmyslu, byznysu a reklamy, která bývá víc zaměřena na nás dospělé než na děti.
Na druhé straně, i v zemích civilizovaných, jsou hračky luxusním zbožím, které není všem dostupné. Vidět děti, které si nemají s čím hrát, je deprimující zážitek, proto se pořádají sbírky hraček pro děti.
Zkouška rozumnosti
Od dětí nemůžeme očekávat, že se budou samy odpovědně rozhodovat o tom, s čím si budou hrát a s čím ne. Co je jim výchovně k užitku, čím se rozvíjejí jejich schopnosti, vědomosti a dovednosti. Dětem se líbí kdeco, a kdyby mohly, skoupily by celý hračkářský krám. Rozum za ně musejí mít dospělí, kteří mají odpovědnost za jejich výchovu a vzdělávání.
Pro nás dospělé, ať už jsme rodiči, prarodiči, tetičkami a strýčky nebo rodinnými přáteli, jsou přání, touhy a žadonění dětí převelikou zkouškou naší rozumnosti a odpovědnosti. Každá radost našich dětí je totiž pro nás povznášejícím zážitkem. A je-li radost, kterou jsme jim právě my svým přičiněním „udělali“, pak je to dvojnásobně příjemné. Dávat dárky je prastarý a nad jiné účinný prostředek jak vyjadřovat někomu milému svou sympatii. Dárek totiž není jenom to, co se dává, ale je to především osobní poselství: „Zajímáš mě, mám tě rád“. Kdo by nechtěl něco takového zažívat vždy znovu a znovu ve vztahu ke svým dětem. Této naší přirozené, dokonce životně nutné slabosti, využívá zákonitě a nevybíravě dnešní komerční reklama a ponižuje nás často na pouhé prostředníky mezi hračkářským krámem a dítětem.
Dětem je zpravidla milejší a vzácnější hračka, kterou jsme pro ně sami vymysleli a udělali, nebo kterou si pod naším vedením udělaly ony samy. Pomůcky a součástky k tomu můžeme koupit, ale iniciativa a kus práce by přece jen měly být na straně naší a našeho dítěte.
Častým prohřeškem nás dospělých bývá, že kupujeme dětem především to, co se nám samotným líbí nebo s čím bychom si sami rádi hráli, kdybychom byli dětmi. To platí zvláště o technicky nadaných otcích. Stává se pak běžně, že vývojovou vyspělost svých dětí spíše přeceňujeme, než podceňujeme. A tak tříletý chlapec, který by měl největší potěšení z malé stavebnice, dostane autíčko na dálkové ovládání.
Hra v ohrožení
O významu hry pro děti toho bylo napsáno mnoho, jedná se o nejdůležitější činnost v dětství. Proto je alarmující skutečnost, že dnešní děti si už tolik nehrají. „Dívají se“, nebo se na židli nechávají pohltit počítačovými hrami, které však nároky skutečné hry splňují jen částečně. Přitom nejdůležitější lekcí, která plyne ze hry, je snad to, že i když se prohraje, svět se nezboří. Prohrajeme-li zápas, můžeme vyhrát další a další. I přes dočasné neúspěchy můžeme v životě něco dokázat. Aby se tuto základní věc děti naučily, ani my dospělí nesmíme připisovat důležitost vítězství, ale radosti ze hry. Nejlépe tuto radost dětem ukážeme, když si budeme hrát s nimi. Při hře se děti ukazují takové, jaké jsou. Podle her, které se dítěti líbí, si můžeme udělat obrázek o tom, jakým způsobem interpretuje svět, jaký svět by chtělo, co ho zajímá, jaké problémy ho trápí. Způsobem, jakým si hraje vyjadřuje věci, které by nebylo schopno převést do slov. Sdílená hra je pramenem velké radosti – potěšení z dobrých vztahů s druhými.
Převzato z webu MANZELSTVI.CZ
29. 12. 2016 at 23:47
Chybí mi táta! D