Martin Petiška

–

Byl to nenápadný den.
Nebezpečně nenápadný den, jako už ony dny, které přinášejí tragédie, bývají.
V poslední době si s manželkou nerozuměli, nechtěla hovořit, stále stavěla mezi nimi zeď, vysokou zeď mlčení.
Zeď, kterou nedokázal přelézt.
I když se o to snažil sebevíc, snažil se o to tím, že ji zval do divadla, na ples, že ji zval do restaurace, aby změnila prostředí, snažil se dělat žerty, odjel na víkend se synem na hory, jenom aby měla klid a mohla se „dát dohromady“, občas jej o to dříve žádala, že se potřebuje „dát dohromady“, stačilo, aby se synem na pár dní odejeli a manželka se „zase našla“ a přivítala je skvělým koláčem a úsměvem.
Jenomže teď vystavěla velikou zeď.
„Chceš se rozvést?“ zeptal se jí jednou.
„Já nevím,“ vykřikla a utekla do svého pokoje.
Jak to bylo dříve jednoduché, uvažoval, rozvod nebyl možný, a tak lidé se museli smířit s tím, že jim nezbývá v těžkých chvílích než zatnout zuby a použít trpělivost, gigantickou trpělivost.
Teď to bylo všechno jiné a o tolik záludnější.
Když měla svatbu jeho sestra, přála jí všechno nejlepší jejich babička, přála nevěstě v drahých bělostných šatech s vydutým bříškem, zakrývaným bělostným krajkovým kabátkem, protože sestra byla už v pokročilém těhotenství.
„Tak ať jste spolu hodně spokojení, děvečko,“ řekla babička a plakala, ona prožila s dědečkem pětapadesát let a oplakávala ho i léta po jeho smrti.
„Když nebudu spokojená, frnknu, babi,“ rozesmála se sestra.
A už se věnovala dalším gratulantům.
Jak to vlastně bylo dobrodružnější, když se nedalo jednoduše frnknout, uvažoval, jak člověk musel hledat nové a nové cesty k tomu druhému, jak napínavé musely být dřív vztahy.
Člověk si uvědomoval, že je na krok od propasti, a že se té propasti musí za každou cenu vyhnout.
Nejsme všichni stále krok od propasti, uvažovával otec?
Napadlo ho to už jednou, jako devatenáctiletého mladíka, který se koupal na břehu řeky.
Připadal si v bezpečí –
V takovém bezpečí, jako ještě nikdy v životě.
Měl před sebou měsíce prázdna před nastoupením na vysokou školu a všechno se mu zdálo jasné a rovné, všechno svítící –
Koupal se u řeky s přáteli, se kterými si výborně rozuměl, byla mezi nimi dívka, kterou miloval a o které doufal, že bude brzy milovat i ona jeho.
A právě ta krásná dívka došla na plovárenský stánek pro zmrzliny–
Otec vstal, aby jí pomohl přinést oplatkové stonky s ledovými květy, kterých tolik nabrala a kterými balancovala, jenomže jak vstal, ucítil prudkou bolest…
Stoupl si na střep láhve.
A střep mu rozřízl nohu.
Došlápl na něj sice ze strany, jenomže i tak mu sklo prorazilo kůži a krev tryskala z nohy proudem…
Přátelé se seběhli a zděšeně se dívali, jak rychle jsou smaragdová stébla kolem červená.
Až pak přivolali studenta medicíny, který ležel na břehu za ohybem řeky a ten utáhl ránu obinadlem z kusu látky a krev přestala téct. Otec se pamatoval na dlouhé minuty, neskutečně dlouhé minuty, kdy si uvědomoval, že brzy mu odteče krev nejenom z rány, brzy mu odteče krev z celého těla, zemře, vykrvácí, zůstane tu ležet na tomhle břehu, v tomhle nádherném rozsvíceném dni –
Stačil krok.
Jeden jediný krok.
A jeho život, celý život, který se mu ještě před chvílí zdál tak bezpečný, by náhle skončil.
Někdy stačí jediný neopatrný krok a skončí kvůli němu celá cesta…
Stále jsme u nějakého střepu.
Můžeme na něj došlápnout, nebo když máme dost fantazie a když máme dost pozornosti, nemusíme.
Stále jsme kousek od propasti –
Propast se dlouží podél naší cesty, propast se táhne podél našich kroků a stačí udělat jeden z nich neuváženě, neopatrně, křivě –
A propast, propast, která čeká, se dočká.
Kolik už viděl otec pádů do propastí.
Do tak nenápadných archetypických propastí, do kterých klesali jeho blízcí, do kterých propadaly jejich vztahy –
Snažil se unikat.
Nechtěl se rozvádět.
On ne.
Nejenom kvůli dítěti.
Měl stále manželku rád, i když už důvodem lásky, jak si někdy přiznával, byly spíš vzpomínky na starou lásku.
A pak také nechuť něco zásadně měnit. Jeho přítel se před nedávnem rozváděl, a když se po několikaletých tahanicích – to už byl rozvedený – o majetek konečně od bývalé lásky odpoutal, stěžoval si:
„Člověče, moje stará mi nechybí vůbec. Ale v tom novém bytě je to něco hrozného. Musíš si pořád zvykat. Uvykat, že dveře do kuchyně jsou jinde. Že nemáš popelník, na který jsi byl zvyklý.“
Chápal, že onen přítelův popelník je velká metafora.
Všechno je náhle jiné.
Právě proto se on snažil, aby nedopadl jako jeho přítel, a každý den už od rána se snažil přelézat zeď, kterou vystavěla manželka.
Moc se mu to nedařilo.
Když se mu někdy podařilo zeď trochu pobořit, manželka ji rychle dostavěla.
V poslední době proti němu popouzela syna.
Žárlí na mne?
Když už bylo doma příliš dusno, odcházel ke kolegyni z práce, které utekl manžel, nic k ní necítil, nepřitahovala ho, jenom chtěl sedět v bytě, kde ví, že může mluvit, a kde necítí tu všudypřítomnou zeď, která ho obrůstá.
Člověk prý potřebuje, dočetl se v jednom magazínu, vyslovit denně několik tisíc slov, jinak začne upadat do depresí.
Potřeboval mluvit. A tak mluvil s kolegyní z práce. Rozvedená, osamělá, hubená a ironická.
Zvykla si na něho, už měl své trepky připravené u dveří, nikdo jiný je nepoužíval, vešel a povídali si, dívali se na televizi, smáli se, jedli slané oříšky.
A pak se vrátil.
Možná se manželka o tom dozvěděla, a proto se tak chová, uvažoval. Kdybych mohl přelézt tu zeď a být zase s ní, mluvit s ní jako dřív, smát se s ní jako dřív, nikdy bych nikam neodcházel.
Měli dítě pozdě, manželka byla už čtyřicetiletá a těhotenství, rizikové, strávila v nemocnici.
Co se naplakala, že dítě nedonosí, že potratí, jak nechápavě se dívala na mladé dívky, které přicházely po dlouhé měsíce, které trávila v nemocnici, sevřená úzkostí, jak dopadne příští den, mladé dívky přicházely na gynekologii, zdravé a někdy naprosto bezstarostné, přicházely, aby se jim „udělal zákrok“, aby o dítě přišly, nepřicházely s vědomím, že dojde k nějaké ztrátě, velké, nenahraditelné ztrátě, přicházely proto, aby, jak jim tvrdily po léta ženské časopisy, naplnily své právo ženy rozhodovat si o vlastním osudu.
O vlastním?
Manželka dítě donosila, třikrát se jí to předtím nepodařilo, třikrát nastal samovolný potrat, nakonec se vše podařilo.
Vzpomínal, jak tehdy koupil kolébku a sám ji pomaloval květy, jak celý byt vyzdobil květinami a girlandami, jako by pořádal večírek…
„Tak vás vítám,“ políbil manželku ve dveřích bytu, a pak se schýlil nad syna, neměl s malými dětmi zkušenost a nějak cítil ostych přitisknout rty na ten nepatrný obličejíček.
Tehdy by ho nenapadlo, že jednou mezi ním a manželkou vyroste zeď.
Že vyroste zeď mezi ním a synem na jedné straně a mezi manželkou na druhé straně.
Kdysi, když ještě byla manželka zaměstnaná a veselá a jejich domov byl takový, že se domů těšíval, začali psát zvláštní spis. Přinesl veliký, tlustý notes, jaký měl po dědečkovi – ten jej jednou před mnoha lety koupil, jenomže nic do něj nezapisoval. Našel ten notes a nadepsal ho
Kniha radosti
a zapisovali si do něj krásné chvíle, jaké spolu zažili, půjčovali si ho, někdy se o něj dokonce přetahovali, kolik těch krásných chvil bylo, vepisovali je na jeho stránky v obavě, že na ně zapomenou, že ony chvíle vejdou do nepaměti, že zapadnou do tmy… Syn tehdy ještě neuměl písmenka, a tak se účastnil téhle hry aspoň tím, že to, co rodiče zapisovali, ilustroval, pečlivě doprovázel obrázky příhody, jaké s nimi prožil. Jak rychle by se na tolik hezkých chvíli zapomnělo, na to, jak se s nimi v jednom letním odpoledni převrhl nafukovací člun a jak se syn tolik smál… Až budeme staří, opuštění, až syn bude žít jinde, řekl otec jednou manželce, vezmeme si tuhle knihu, budeme si v ní číst a ty dávné krásné chvíle k nám připlují. Opět připlují… Sbírali do Knihy radosti hezké okamžiky, tak jako někdo sbírá motýly nebo někdo jiný poštovní známky, a když v ní někdy listovali, uvědomovali si, kolik krásných chvil by se bez tohoto nápadu, bez starého dědečkova notesu, navždy pro ně rozplynulo. Každý by si měl pořídit takovou knihu radosti, říkala jednou manželka, ještě v těch dobách, kdy jejich domov byl jeden velký úsměv, každá rodina by si měla psát svou knihu radosti, protože je to právě radost, společně sdílená radost, jaká umí pevně pojit společenství, a jaká dokáže je upevňovat i pro zlé doby.
Otec se chtěl vzpamatovat a potěšit, hledal knihu radosti, nebyla na obvyklém místě, nebyla dokonce ani na těch místech, jaká byla sice neobvyklá, jenomže připadala by v úvahu, zeptal se manželky, kde je kniha radosti – už tak dlouho v ní nepřibyl ani jeden jediný zápis – odpověděla mu, že neví – jenomže měla tak zvláštní přízvuk, až jej napadlo, jestli tu knihu nevyhodila, jako zálibně vyhazovala věci, o kterých prohlašovala, že to jsou zbytečnosti.
Možná nežárlí na Janu, napadlo ho, možná žárlí na to, že si syn chce hrát se mnou a ne s ní.
Jenomže tak už to bývá, desetiletí synové si moc nehrají s matkami.
Jednou je dokonce, to byl syn ještě menší, přinutila, aby šli k rodinnému psychologovi, už tehdy pozorovala, jak tomu říkala, chorobnou závislost dítěte na otci.
Syn měl namalovat jejich rodinu v podobě zvířat.
Sebe, svého otce a svou matku, jako by nebyli lidé, jako by byli obyvatelé zoologické zahrady.
Tatínka namaloval jako hada.
Jak to tehdy manželka uviděla, rozsvítily se jí oči, čekala, že nyní psycholog odhalí jejího muže jako úlisného podvodníka.
Jako slizké individuum…
„Proč jsi namaloval tatínka jako hada?“ psal se psycholog.
„Protože se mnou pořád leze po zemi,“ řekl syn, „my si s tatínkem hrajeme pořád na vojáčky.“
Ano, lezli s vojáčky po zemi.
Pořádali velké bitvy, vojáčci se skrývali za židlemi.
Pod skříní.
Jaké to bylo nádherné dobrodružství plížit se po koberci a jak syn prožíval boj jako opravdový vojevůdce.
Manželka si také jednou chtěla hrát se synem na vojáčky.
Požádala manžela, aby ji nechal se synem o samotě.
Syn musel přinést vojáčky.
Až do druhého pokoje slyšel otec zavřenými dveřmi podivný rozhovor matky se synem.
„No tak si hraj.“
„Dobře, mami.“
„Tak ty dáš vojáčky pod skříň?“
„To není pod skříň, tam je velká jeskyně.“
„Cože?“
„Jeskyně.“
„Pod skříní je jeskyně?“
„Ano, maminko.“
„Tak dobře, pod skříní je jeskyně a co mám dělat s těmahle panáčky, co jsi mi sem dal, já?“
„Válku.“
„No tak je vytáhni spod skříně a já budu hrát s těmahle panáčky pod židlí?“
„To není pod židlí, maminko, to je cesta kolem hory… „
„Židle je hora?“
„Ano, maminko.“
„Hm.“
„Tak já půjdu po prérii… „
„Po jaký zase prérii?“
„Po tomhle koberečku.“
„Pro mě za mě.“
„Tak já postupuju k moři.“
„Proč se na mne tak díváš?“
„Já se na tebe tak nedívám, mami.“
„No tak si hraj.“
Pak nastala chvíle ticha.
A manželka se po ní vyřítila z pokoje, cestou porazila horu židli a vztekle odkopla prérii, kobereček.
„Hele, běž k němu ty, já na ty jeho kravinky nejsem.“
A tak šel k synovi a hrál si s ním.
Byl to krásný večer.
Manželka se dívala vedle na televizi a pak si vyluštila křížovku.
To bylo kdysi.
Ted už mne nenávidí, uvědomoval si, jenomže proč, nudí se? Ztratila zaměstnání. Ale já ji uživím. Nemusí mít žádné starosti, jenom ty s těmi svými věčnými křížovkami, hledat malajské zvíře na pět.
Já mám v práci starostí od rána, a když přijdu domů, místo abych vešel domů, narazím na zeď.
V poslední době začala manželka docházet k psychiatrovi, prý je to moderní a prý se dá depresí zbavit stejně snadno jako chřipky.
Stačí pár pilulek.
Manželka věřila, že moderní čas je zázračným časem, ve kterém všemu vládnou pilulky.
Když se hádávala se synem, a to bylo každý den, volávala na něj často, že ho odvede k psychiatrovi a ten mu dá pilulky.
„Dostaneš pilulky, abys miloval matku.“
„Dostaneš pilulky, abys poslouchal.“
Sama jedla mnoho pilulek – i když jich jedla tolik, nepřijímala s nimi spokojenost.
Snažil se nacházet vyrovnanost v četbě moudrých knih, zapaloval si dýmku a vcházel do světa poklidu a harmonie, jaký se v oněch knihách rozkládal.
Jednou si četl Senecu a manželka k němu přišla a začala ho bušit do zad.
„Dej pokoj s těmi pitomými knížkami,“ volala.
Jako by tím, že vejde do říše slov, se jaksi vzdaloval jejímu světu, jako by tím, že jí unikne do jiného světa, ji činil bezmocnou.
Manželka na něj křičívala pro každou maličkost.
A snažila se na něj křičet před dítětem, jako by věděla, jak mu to vadí a jak nesnáší, aby ho ponižovala.
„Tvůj otec je debil, debil,“ řekla jednou synovi, když se mu nedařilo spravit kapající kohoutek.
„Tvůj otec je blbec, miláčku,“ řekla, když jednou nesl nádobí ze stolu a upustil talíř. Talíř se nerozbil, jenomže on cítil, že se něco rozbilo.
Něco mnohem dražšího.
„Tvůj otec je lhář, lhář,“ řekla jednou synovi, když popletl účet z nákupu a zapomněl jí vrátit patnáct korun.
Tehdy to už nevydržel.
„Půjdeme na procházku, necháme maminku, aby měla chvíli klidu,“ řekl měkce a syn radostně poskočil, vyšli z domu a vydali se šerým předměstím sem a tam.
Ucítil synovu malou tlapku ve své ruce.
Šli po setmělém sídlišti, nikde nikdo nebyl, jenom poblikávající okna svědčila o tom, že všichni sledují televizní seriál, sledují cizí životy, vypojují se, s vděčností se vypojují ze svých vlastních životů.
Syn mu tiskl dlaň, pevně, křečovitě, zoufale.
„Já vím, tatínku, že nelžeš,“ zašeptal pak.
„Nelžu.“
A šli a šli mezi vysokými domy a cítili tu podivuhodnou jednotu, jakou asi na tomto zmateném světě může cítit jenom otec se synem.
Druhý den se s manželkou nepohodl o peníze.
Chtěla víc peněz, než měl, a on jí trpělivě vysvětloval, že jí víc dát nemůže, protože nemá, přátelé, od kterých si vypůjčil, mu už nepůjčí, také nemají.
A pak –
Bylo by mu hloupé zase k nim jít a půjčovat si, když jim peníze nevrací.
Manželka odběhla do kuchyně a slyšel, jak tluče nádobím, chystala večeři.
Zapálil si dýmku a snažil se uklidnit.
Syn si maloval u stolku proti němu.
„Říkala mi o tobě, že tě nenávidí,“ řeklo dítě.
Pozvedlo hlavu od pastelek.
„Maminka je unavená,“ řekl.
„Vzala mě do kuchyně a tam na mě křičela: nenávidím tvého otce, nenávidím tvého otce, nenávidím tvého otce,“ říkalo dítě a dál si malovalo obrázek, říkalo to jako by mimochodem, rozeznával na něm, že se naschvál dívá na obrázek, aby nemuselo pozvednout pohled a dívat se při svém vyprávění tatínkovi do očí.
„Ona to tak nemyslela.“
„Myslela.“
„Nemyslela.“
„Myslela.“
Vzal si noviny, aby se začetl do zpráv z jiného světa, z toho, ve kterém jsou jiné katastrofy než jeho manželka.
Nejhorší katastrofy na tomto světě bývají manželky, napadlo ho a uvažoval, že tuhle větu musí poradit příteli, spisovateli, který ji jistě někde může umístit…
„To nevadí,“ řekl synovi, „že je manželka přepracovaná, my dva si uděláme dneska a zítra nejhezčí den v životě, viď.“
„Tak jo,“ řekl syn, pozvedl hlavu od papíru, usmál se.
Usmál se na něj.
Občas si takhle hrávali.
Dnes bude náš nejkrásnější den –
Nejhezčí den našeho života.
A snažili se dělat všechno tak, aby ten den mohl být opravdu považován oběma za nejkrásnější den v životě.
I knihu radosti si psali.
Jednou, to ještě manželka byla zaměstnaná a veselá, je napadlo, kolik krásných chvil se rozplývá.
Mizejí. Navěky.
Kdo z nich si bude pamatovat třeba to dnešní báječné odpoledne u řeky, kdy se s námi překotil člun a všichni jsme se tomu tak dlouho smáli…?
A tehdy přinesl ten sešit.
Vlastně pořádně tlustý sešit. Tehdy byl prázdný.
A zapisovali do něj všichni tři své radosti, chvíle, jaké se jim líbily, chvíle, o kterých věděli, že když si je nepoznamenají, zapomenou je. Kolik radosti v lidském životě mizí, propadá se do nepaměti.
Pak sešel dolu k manželce.
„Prý jsi mu říkala, že mne nenávidíš,“ řekl manželce, která seděla na kuchyňské židli a dívala se nehybně před sebe.
„Nenávidím tě,“ řekla.
„Proč?“
„Co je ti do toho?“
„Když někdo někoho nenávidí, je dobré, aby ten člověk věděl, proč je nenáviděný, aby s tím mohl něco dělat,“ řekl.
„Nenávidím tě,“ vykřikla manželka, „stačí?“
Zapálil si vyhaslou dýmku a chystal se, že se půjde před spaním projít.
Manželka vyšla nahoru do dětského pokoje.
Zaslechl výkřik.
Děsivý výkřik, takový, jaký by ani nepředpokládal, že by jeho manželka byla schopná vyrazit.
A pak úprk, běh, cval po schodišti.
„On, on,“ mávala manželka nějakými papírky, „on snědl moje prášky… „
„Jaký prášky?“
„Na nervy.“
„Který?“
„Nevím.“
„Jak to, že nevíš?“
„No nevím.“
„A kolik?“
„Moc.“
Rozhodl se, že musí syna dovést do nemocnice, naštěstí byla kousek od domu, vypumpují mu žaludek a bude dobře.
„Dej mi ty obaly od léků, které snědl,“ řekl manželce, „tolik toho snad nesnědl?“
Zděšeně se zadíval na prázdné místo po pilulkách.
Musel to zobat, zobat jako ptáček.
Vyběhl se synem k nemocnici.
Nad hlavami jim svítily tak jasné a veliké hvězdy, jaké už dlouho nepamatoval.
„Podívej, tatínku, hvězdy,“ ukázal syn do výšky, „podívej na ty hvězdy, to je kráááása.“
Kolikrát si otec později tuto větu přehrával –
Jako starou desku, na které se porušila drážka.
„Dneska máme už ten nejkrásnější den v životě?“ zeptal se syn.
Otec mlčel.
„Už začal?“
„Začal,“ řekl otec ztěžka.
A pospíchali nocí mezi hotovými i rozestavenými domy, mezi starými zahradami i blátivými plácky.
„To je krása,“ zastavil se syn ještě na okamžik před nemocnicí – a díval se na oblohu…
Když na pohotovosti vypověděl, co se stalo, prohlédl lékař krabičky od léků a otec četl na jeho tváři zděšení.
Sestra strnula.
Postavila se za syna a upozornila otce, že brzy syn začne křičet a blouznit.
„Připravte se u něj na zrakové i sluchové halucinace,“ řekl lékař.
Vedli syna nahoru na pokoj. Už cestou začal syn naříkat, naříkat tenkým, tenoučkým hláskem, pak sebou začal zmítat, třást se. Svíjet v prapodivném třasu…
Primář a dvě sestry se jej pokoušeli přivázat k lůžku, lehaly si na něj, aby jej přitiskly, aby řemeny u lůžka mohly upevnit, jenomže dítě vládlo náhle neskutečnou silou, odstrkovalo je, odhazovalo, syn křičel, naříkal, úpěl.
„Tatínku, prosím.“
Hlas se nesl chodbou jako výkřik ze staré báje –
Stvořené prosí stvořitele –
„Tatínku, prosíííííííííííím.“
„Tatínku, prosííííííííííííííííííííííííííím.“
„Tady nám nejste nic platný a jemu teprv,“ řekla otci sestra, když se syna podařilo přivázat silnými řemeny k posteli a vystrčila otce ze dveří pokoje…
Otec seběhl se schodiště.
Za chvíli syna odvážela sanitka do velké nemocnice a otec seděl v taxíku a jel za ní a mlčel, i když taxikář se ho snažil zapojovat do hovoru.
Stále viděl syna, jak vyjíždí na lůžku z vrat nemocnice.
Napojený na různé lahvičky a trubičky.
Ve velké nemocnici byli už ohlášeni, vjeli rovnou na příjem, syna odvezli do temné dlouhé chodby.
Syn procitl, jeho hrůzný křik, nedětský, nelidský křik prolétal chodbami nemocnice, vylétal z oken a otec jej slyšel až k nemocniční bráně.
Ten výkřik plápolal ve tmě…
„Tatíííííííínku…“
Do rána chodil otec kolem nemocnice.
Jsou noci dlouhé jako život, jako celý život.
Do rána chodil ulicemi kolem nemocnice a díval se na její rozložité, zavalité tělo…
Ráno mu malá sestřička s unavenýma očima podala balíček.
Rozbalil ho.
Bylo v něm synovo tričko, kalhoty, ponožky…
Pár věcí…
Dědictví…

Převzato z autorovy knihy povídek “Tatínku, má ďábel oči jako maminka?”