Hynek Rajchenberk
–
V této stati se podíváme na islámské rodinné právo a na to jak moc se toto právo podobá anebo nepodobá naší dnešní západní civilizační skutečnosti. Nejprve se ovšem ještě zastavíme u práva ve většinově muslimských zemích jako takového a podíváme se na to jaké jsou zdroje tohoto práva.
Islámské právo
“Ve většině muslimských zemí je již vydána celá řada právních předpisů, které upravují různé oblasti právních vztahů. Je-li to možné, recipují [tj. přejímají, pozn. autora] normy šaríi s tím, že mohou přihlédnout k učení některé z právních škol, pokud se jejich interpretace či názory liší…. Pokud není právního předpisu, který by se vztahoval na danou situaci, aplikuje se podpůrně šaría představující ve většině muslimských států hlavní pramen práva či zdroj zákonodárství, resp. Subsidiárně se použije figh [tj. právní věda, pozn. autora] příslušného madhabu. Jakého, může být přímo uvedeno v právním předpise.“ (1). Madhabem jsou myšleny právní školy, z nichž nejznámější jsou v sunnitském islámu hanafíovská, malíkovská, šáfiovská a hanbálovská. Z uvedeného je patrné, že islám hraje v právním systému států s převážně muslimskými obyvateli většinou rozhodující roli. Právní předpisy přejímají šaríu a v případě toho, co tyto předpisy nepokrývají jsou rozhodující islámské právní školy. Islámská sunnitská právní věda (figh) vychází ze čtyř pramenů práva: Koránu; sunny (tradice proroka Mohameda uchovaná v hadísech); analogie (hledání principů, jež lze analogicky vztáhnout na další „analogické“ situace neuvedené v Koránu a hadísech) a konsesu (konsensus muslimských věřících či přesněji obvykle teologů). Existují, jak již bylo zmíněno, čtyři hlavní školy této vědy: Hanafiovská (vedle čtyř pramenů přidává i ještě osobní úvahu a ohled na blaho společnosti), Málikovská (vedle čtyř pramenů přidává už jen veřejný zájem), Šáfiovská (uznává jen čtyři uvedené prameny práva) a konečně Hanbalovská škola, která uznává v podstatě jen Korán a hadísy a důrazně se staví proti lidskému úsudku. (2). Kdybych to měl s malou dávkou deformace shrnout: pokud není nějaký na učení islámu založený předpis, je možné se obrátit na učení islámu. Zdrojem práva ve většinově muslimských zemí je tedy v podstatě jen učení islámu.
O islámu se hovoří často i přímo v ústavě: „V ústavách bývá islám označován jako pramen zákonodárství (masdar li-t-ta-šrí). Islám, šariá, její principy nebo figh je někdy označen za jeden z pramenů či dokonce hlavní pramen zákonodárství – Bahrajn (čl. (ústavy) 2), Kuvajt (čl. 2), Sýrie (čl. 3), Egypt (čl. 2), Katar (čl. 1), Jemen (čl. 3) atd. Jiné ústavy takový článek neobsahují – např. alžírská, libanonská či marocká. Islám, resp. islámské právo je pak zdrojem, inspirací pro zákony. Nutno však říci, že nelze posuzovat situaci ve státě a vliv islámu na politickou situaci jen z odkazů v ústavě na islám, stejně jako nelze usuzovat, že ústava neobsahující ustanovení o roli islámu ve společnosti je liberální. Šaría je tedy (hlavním) pramenem zákonodárství, zdrojem legislativy a právní předpisy by s ním měly být v souladu.“ (3). Pro příklad „liberálního“ Maroka Abdel-Samad uvádí, že v Maroku je hodně ateistů, ale většina z nich se pohybuje téměř výlučně ve virtuálním světě, kdo se projeví v tom reálném, toho hned začnou pronásledovat (4). V západním světě není běžně náboženství zdrojem práva a i dokonce v „temném“ středověku tomu mnohdy tak nebylo. Viz třeba zrovna instituce manželství (5).
Manželství – práva a povinnosti
Podle Koránu (4:34) mají muži postavení nad ženami. „Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majetků svých (ženám). A cnostné ženy jsou pokorně oddány a střeží skryté kvůli tomu, co Bůh nařídil střežit.“ Na to můžeme hned navázat: žena nesmí podle Koránu a sunny (hadísů) svévolně odepírat svému manželovi sexuální styk. V Koránu (2:223) stojí: „Ženy vaše jsou pro vás polem; vcházejte tedy na pole své, odkud chcete…“ (6). K tomu existují i hadísy, třeba tento: „Od Abú Hurajry, kéž je s ním Alláh spokojen, že řekl: Pravil Posel boží, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír: ‚Zavolá-li si muž svou ženu do lůžka, a ona k němu nepřijde a on se na ni bude zlobit, až do rána ji andělé proklínají.‘ Podle jiného hadísu: ‚Kdykoliv chce mít muž se svou ženou pohlavní styk, nesmí mu ho odmítnout, i když sedí na hřbetu velblouda.‘.“ Existují zde jisté výjimky: menstruace, v ramadánu během dne, 40 dnů po porodu a nemoc (7). I žena má právo na pohlavní styk, tedy pravidelně jen podle hanbálovské a málikovské právní školy, nemá však stejnou pozici. Může jen v případě, že se jí muž dlouhodobě nevěnuje, zažalovat u soudu a pokud je muž impotentní požádat o rozvod (8). Mimochodem, ale její svědectví může míti v některých zemích poloviční váhu než svědectví mužovo. Jak se pak toto řeší? Těžko říci. Dodejme, že v poměrech relativně svobodné západní společnosti je sex mezi manžely otázkou vzájemné dobrovolné dohody.
Jak je to dle islámského práva s péčí o dítě? Podle islámského práva sice může být v prvních letech dítěte matka zodpovědná za péči, otec nicméně zůstává i nadále zákonným zástupcem dítěte, což odpovídá „ideálnímu“ rozdělení rolí při péči a výchově dětí. Je na matce, aby se o dítě starala, například ho ráno poslala do školy a zajistila základní lékařskou péči, otec ale rozhoduje, do jaké školy dítě bude chodit a zda půjde na operaci, či nikoliv (9). Podle klasického islámského práva musí matka pro péči o dítě splňovat několik podmínek vedle třeba zdraví platí, že: „Má-li být zajištěn správný mravní vývoj dítěte, nemělo by být vychováváno osobou, která spáchala nejtěžší trestné činy (hudúd) či je příliš laxní při výkonu náboženských povinností. V islámském právu je kladen zvláštní důraz na to, aby z dítěte vyrostl charakterní člověk, dobrý muslim. Proto je nevhodné, aby ho vychovávala osoba, jež by mu mohla být špatným příkladem. To souvisí i s otázkou, zda i nemuslimka má mít právo vychovávat dítě, které je po otci muslimem.“ (10). „Část islámských učenců se staví k tomuto odmítavě (hanbálovská a šáfiovská právní škola), poukazují na verš Koránu, popírající moc nevěřících nad věřícími a jeden hadís podporující jejich názor. Ostatní sunnitské školy to sice většinou připouštějí, ale jen za předpokladu, že jsou splněny následující podmínky: matka je křesťanka nebo židovka, dítě bude vychováváno ve víře svého otce a není riziko jeho ovlivňování. To se odráží i v současných právních úpravách, jež dovolují až na výjimky ženě nemuslimce vychovávat díte, ale jen do věku, než si je schopno uvědomovat rozdíly v náboženství a kdy by se měla upevňovat jeho víra. Věkovou hranicí je zpravidla 5 až 7 let.“ (11). Riziko ovlivňování zde představuje třeba toto: žena by dítě učila základům své víry, dítě by ji vidělo se modlit, doprovázelo by ji do kostela nebo synagogy (12). Všimněme si, že ruka má být v rukávu pokud možno předtím, než dítě začne samo kriticky myslet. Mezi státy s uvedenou výjimkou patří: Bahrajn, kde je stanovena podmínka pro výkon péče o nezletilé v podobě příslušnosti k islámu. Dále Spojené arabské emiráty, kde může být matce křesťance a židovce svěřeno dítě do péče jen na základě soudního rozhodnutí, a to nejdéle do věku pěti let. V Kuvajtu to jde do sedmi let věku dítěte. Za velkou pozornost k tématu stojí tato citace: „Celá řada arabských států sice přistoupila k Úmluvě o právech dítěte, vznesla nicméně výhrady (mj.) ke čl. 14 Úmluvy, který garantuje dítěti svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto není v souladu s šariíou.“ (13). Takovéto promítání náboženství do rodinných záležitostí je nám v západní společnosti dnes již cizí. Pokud už jde pro někoho o důležitou věc, tak si vybírá podobně nábožensky založeného partnera. Soudy spíše svěřují děti do péče matky s tím, že otec si je může jednou za 14 dní půjčovat anebo se volí střídavá péče. Lze tedy říci, že pozice matky je v západní společnosti silnější než pozice otce, a to bez ohledu na její náboženské (ne)přesvědčení. V islámské společnosti je to přesně naopak a na náboženském přesvědčení zde velmi záleží. Mimochodem jak je to pak třeba s matkou hinduistkou?
K otázce islámského práva a vycházení žen ven stačí v podstatě tato citace: „Otázka vycházení ženy z domu, resp. pobyt mimo něj je dalším ožehavým tématem. Obecně platí, že by se žena měla zdržovat především doma a vycházet jen v případě nutnosti, a to se svolením manžela. To souvisí s představou, že žena by mohla být pokušením pro muže a aby k takovému pokušení nedošlo, měl by se pohyb ženy mimo dům minimalizovat. Pokud žena opouští dům, měla by být v doprovodu tzv. mahrama, tj. blízkého příbuzného mužského pohlaví, ten má zajistit její bezpečí a na druhou stranu je i ‚zárukou‘, že se žena chovala ctnostně. Dále má žena právo navštěvovat příbuzné – zpravidla jedenkrát za měsíc. Muž má právo omezit pohyb ženy a mít povědomí o jejím pohybu mimo dům. Opustí-li žena dům navzdory zákazu, považuje se za ‚rebelku‘ (nášiza) a muž má právo jí pozastavit plnění výživného. Jsou však případy, kdy žena může odejít z domu a neplatí o ní, že je neposlušná. Záleží na právní úpravě dané země, ale je to například: nastěhuje-li si muž bez jejího souhlasu do bytu další ženu, nastěhuje-li si muž své příbuzné do domu bez jejího souhlasu, je-li manželem silně mlácena, požaduje-li muž od ženy něco, co je v rozporu s islámským právem, když neobdržela již splatné věno. Výše uvedená omezení mají být vyvážena povinnostmi manžela vůči ní a jejich společné rodině. Muž má vůči ženě i dětem vyživovací povinnost (nafaqa), povinnost zajisti bydlení (byt či dům, minimálně však samotný pokoj), explicitně se věnuje islámské právo i povinnosti zajistit ženě zdravotní péči v případě nemoci (alespoň podle málikovců; nikoli podle hanafijců; podle šíitů muž hradí jen drobné výdaje) či uhradit náklady spojené s těhotenstvím.“ (14). Zde není třeba komentáře. Jen poznámky – v případě slabého mlácení má tedy žena zřejmě smůlu.
Výdělečná činnost žen je v západní společnosti zcela běžná ba i žádaná, byť i zde je nějaké procento žen trvale v domácnosti. Jak je to ve společnosti islámu? „Se souhlasem manžela žena může být výdělečně činná. Mělo by se však jednat o povolání, které je pro ženu ‚vhodné‘ z hlediska islámu. Vyloučeno je tak pro ctnostnou ženu, aby byla tanečnicí (vystavování těla), servírkou (styk s alkoholem), turistickou průvodkyní (styk s muži) atd. Obecně jsou doporučována povolání, kde je ve styku převážně se ženami, tj. povolání učitelky či lékařky. Dnešní legislativa v některých státech (Jordánsko, Kuvajt) umožňuje ženě, aby i bez manželova souhlasu byla výdělečně činná, nesmí však být ve smlouvě sjednán opak. Egyptský ústavní soud dokonce roku 1997 judikoval, že žena smí chodit do zaměstnání i proti vůli manžela a není považována za ‚rebelku‘, jež ztrácí nárok na výživné.“ (15). V roce 2000 dle statistiky své rodiny podporovalo na 22 % egyptských žen (16). Nicméně Egypt je přece jen poněkud vyspělejší muslimskou zemí.
Závěr
Tolik tedy další střípek do složité mosaiky islámu a islámské společnosti. Asi většina čtenářů bude souhlasit s tím, že rodinné islámské právo je poměrně dost odlišné od rodinného práva v západní společnosti. Mimochodem malé procento zaměstnaných žen znamená chudší společnost, protože určitá část pracovní síly se neúčastní pracovního procesu. To znamená méně výrobků a služeb na trhu a tedy i větší chudobu takovéto společnosti. Ale v případě muslimských imigrantů na Západě také to, že muslimské rodiny budou pravděpodobněji čerpat sociální dávky. Čili tyto rodiny mohou přenést náklady na toto své chování na rodiny původních Evropanů jejichž ženy pracují. Vzniká tak opravdu zvláštní motivace.
Poznámky:
(1) Bezoušková, L. Islámské rodinné právo se zaměřením na právo manželské. Praha: Leges 2013, str. 52.
(2) Islám a západní společnost aneb jak si stojíme II.ODKAZ: http://www.bawerk.eu/clanky/libertarianstvi-a-jine/islam-a-zapadni-spolecnost-aneb-jak-si-stojime-ii.html.
(3) Bezoušková, L. Islámské rodinné právo se zaměřením na právo manželské. Praha: Leges 2013, str. 58.
(4) Abdel-Samad, H. Islámský fašismus: Analýza. Praha: Euromedia Group a. s. – Knižní klub 2016, s. 139.
(5) NODL, M. Středověk v nás. Praha: Argo 2015, str. 86-95.
(6) Bezoušková, L. Islámské rodinné právo se zaměřením na právo manželské. Praha: Leges 2013, str. 147.
(7) Tamtéž, str. 148.
(8) Tamtéž, str. 148.
(9) Tamtéž, str. 148
(10) Tamtéž, str. 149. Mimochodem třeba moderní představitel šáfiovské školy Ahmed ibn Naqib Al-Misri by odebral dítě z péče ženy, která nedodržuje povinných pět modliteb denně.
(11) Tamtéž, str. 150.
(12) Tamtéž, str. 150.
(13) Tamtéž, str. 150.
(14) Tamtéž, str. 152.
(15) Tamtéž, str. 154.
(16) Tamtéž, str. 154
Převzato z webu Libertariánského institutu Eugena von Böhm-Bawerka
Okomentovat