Vlasta Hurtová
„Nic v mém životě není pravidelné, čtrnáct dnů jsem máma, čtrnáct dnů zase nejsem.“
Toto je pátý z devíti výroků nominovaných do soutěže ŽBLEBT ROKU 2013. Herečka se stále nesmířila s tím, že se o výchovu dcery musí dělit s druhým rodičem, a tak i pravidelné střídání v péči jí nepřipadá pravidelné… Má také zvláštní pojetí mateřství, podle kterého přestává být mámou v okamžiku, kdy je dcera u táty.
Ivana Jirešová bodovala také v předminulém ročníku oblíbené ankety Žblebt roku – tehdy prý měla každých čtrnáct dnů „hrozný trauma“. Později však prozradila v jednom z rozhovorů, že se se střídavou péčí smířila a už jí to srdce tolik nedrásá. Podle všeho ne tak docela, když zde znova hledá nepravidelnost v pravidelnosti a hloubá nad tím, kdy je a kdy není mámou…
Herci prý mívají mimo jiné vlastnosti výbornou schopnost empatie. Je to důležité pro studium scénářů, přípravu rolí a především podávaní perfektních výkonů na jevišti. Empatie je ale přínosem i pro všední dny každého z nás – především pro naplnění té nejdůležitější úlohy, role rodiče. A i zde platí zlaté pravidlo, kdy nečiníme jiným, co by nám samotným vadilo. Takže pokud jako rodiče máme problém zvládnout odloučení od dítěte, můžeme empaticky předpokládat, že i druhý rodič bude odloučení nést těžce. A především bude tato situace odloučení náročná pro dítě, protože každé dítě potřebuje mámu i tátu.
Očekávala bych od herečky Jirešové, že se dokáže ponořit nejen do svého nitra, ale i do prožívání jiných lidí. Jak se například musí cítit rodič, který pochopí, že bude ze života svého dítěte zcela vymazán a nahrazen někým jiným? Jaké to je, čekat na výsledky testů DNA? Jak si asi připadá ten, kdo má své děti u sebe pravidelně pouze o sudých víkendech? Nebo je třeba nemůže vídat vůbec, protože je mu v tom různě bráněno? A jak všechny ty neskutečně zbytečné porozvodové tahanice prožívají děti?
Možná, že tato herečka žije natolik hektický život, že na podobné otázky a nějaké pocity druhých prostě nemá čas. Je na volné noze, hraje hned v několika různých divadlech a i před kamerou, stará se o domácnost, vede čilý společenský život, k tomu má samozřejmě ještě i své koníčky a partnera, se kterým to také nemá zrovna jednoduché. Sama o sobě říká: „Pořád odněkud někam jedu a běžím.“
Přála bych jí, aby se už konečně jednou zastavila. Aby se ohlédla zpět a mohla vidět reálně své úspěchy, ale i životní prohry a pochybení. Aby dokázala říct „prosím, promiň“ všem, kterých se to týká – i sobě. Pak snad pochopí, že jakákoliv pravidelnost vychází především z dodržování pravidel…
Jistě přijde čas, kdy nejen ona, ale i spousta jí podobných žen bude spokojená a vděčná, že má dítě alespoň ve střídavé péči, když už mu nemohou dát to nejlepší – úplnou funkční rodinu. Naučí se brát věci tak, jaké jsou, nepřidělávat sobě i svému okolí problémy a říkat si s čistým svědomím: „Vše v mém životě je celkem pravidelné. Čtrnáct dní jsem pečující máma a čtrnáct dní zase máma, která dopřává dítěti to, co ke svému zdravému vývoji nutně potřebuje a co mu sama nikdy nemůžu dát – lásku a péči druhého rodiče.“
Další výroky nominované do soutěže Žblebt roku si můžete přečíst a hlasovat o nich ZDE.
25. 2. 2014 at 8:55
Hezký článek. Děkuji za něj.
25. 2. 2014 at 9:41
Jirešová především musí mentálně dospět.
25. 2. 2014 at 10:07
Vlasta to opět moc hezky napsala.
Paní Ivana Jirešová se proslavila svou roli v seriálu Ordinace v růžové zahradě, kde hrála nevyrovnanou, labilní, nedozrálou, psychicky nedospělou ženu – tedy vlastně sama sebe. Takže v této roli byla opravdu přesvědčivá.
A ona empatie je asi důležitá pro špičkové herce, ale pro průměrného herce nezbytná není. Zahraje svou rolitak, že se vcítit
nemusí – prostě jen HRAJE nějakou roli, tak jako tzv. psychopaté hrají své role v životě – bez jakéhokoli vcítění.
Tzv. psychopaté jsou v psychologické literatuře popsáni jako lidé, kteří mají poruchu cítění – nedokáží cítit nikoho kromě sebe, ale v životě hrají přesvědčivě různé role – “milující” partnerka, “milující” matka a pod.
Skutečně empatická, milující matka cítí, že dítě potřebuje svého tátu a že táta potřebuje své děti.
Osoba s poruchou cítění a empatie vnímá jen a jen sebe, takže si uvědomuje jen SVOU potřebu vlastnit děti. Taková matka klidně odvleče děti do ciziny a ještě se cítí ukřivděná, když se jejich táta o ně soudí a vůbec nechápe, proč se soudí.
25. 2. 2014 at 22:20
V anketě nějak podezřele naskakují hlasy pro Fischerovou. Že by soudcovská lobby nechtěla být na medailových pozicích? Nebo se dokonce snad Alenka snaží, aby nevyhrála?