PhDr. Jozef Tinka, PhD.

–

Zůstat bez svého dítěte je pro mnohé jako ochrnout. Člověk vnímá svět kolem sebe, ale nedokáže se ho dotknout. Nedokáže zavolat, usmát se, pohladit … nic. Pouze se dívat. Vím přesně, o čem mluvím. Sám jsem si prošel peklem zavržení a mnoho let jsem se nedokázal dostat ke své dceři. Nyní je už jedno, jak a proč k tomu vůbec došlo, postačí jen podotknout, že nešlo o žádné domácí násilí. Prostě jako rodiče jsme vztah neustáli. Bojoval jsem o dceru a dlouho jsem zažíval všechno, co tzv. „vymazaní rodiče“ důvěrně znají. Jako člověk s humanitním vzděláním jsem se však snažil pochopit, v jakém světě jsem se najednou vyskytl. Ve světě, kde stát ničí děti, kde odborníci velebí předsudky a spravedlnost začíná hodnocením vypasenosti peněženky. Zůstal jsem sám. Poradit jsem si musel sám. A tak jsem začal problém rozpitvávat, hledal jsem rozumy a zkušenosti, učil se a doufal, že mé otcovství nezůstane mrtvé.

Po letech vyšlo opět slunce. Zlomil jsem neschopnost státu, zboural jsem zeď nenávisti, za kterou vyrůstala moje dcera, a vrátil jsem se do života svého dítěte.

Porazil jsem syndrom zavrženého rodiče, vymazal jsem vymazání otce. Neříkám, že sám. Na cestě jsem potkal mnoho moudrých, empatických lidi, kteří měli možná podobný osud, ale zejména takových, kteří prostě věděli, chápali a pomáhali. Dnes tedy opět mohu objímat své ztracené dítě…

Svůj příběh připomínám z jediného důvodu – nikdo mi nemůže říci, že nevím, co takový vymazaný rodič prožívá. Velmi dobře vím. A právě proto mám jakousi nepsanou povinnost postavit se a říct všem těm, které dusí syndrom zavržení, že vakcína proti vymazání existuje. Že existuje cesta, jak vyléčit bolest a znovu obejmout své dítě. Důkazem je moje osobní zkušenost, i zkušenost z pomáhání jiným.

Prvním krokem je sebeuvědomění. Je třeba pochopit, že cesta ke štěstí nevede přes vlastní dítě, ono samo štěstí dát neumí. Štěstí musíte hledat v sobě a otevřít mu cestu, aby zazářilo na vlastní tváři. Dítě se pak k vám otočí jako slunečnice ke slunci.

O čem to mluvím?

Že dítě není právo, dítě je povinnost! Povinnost milovat ho, chránit ho, starat se o něj, vychovávat ho a naučit ho chápat svět a jak se v něm pohybovat.

Že dítě neuvažuje racionálně, ale emocionálně. Svůj vnitřní svět si vytváří pozorováním – zážitky a pocity z nich. Dítě si nezapamatuje význam a smysl slov, ale to, jak se v dané situaci cítilo.

Pokud se chce rodič dostat k „unesenému“ dítěti, musí přestat bojovat! Ne boj, ale hledání řešení je způsob. Aktuálně se v poměrně velké komunikační bublině na sociálních sítích odehrává silná emoce, kterou bych parafrázoval popěvkem ze známé nacionalistické písně „… řež a rubej do krve… do té státní palice…“! A tak, jak je zvrácená zmiňovaná píseň, tak je zvrácená i komunikační atmosféra v té bublině. Rozumím, že rozbolavělý rodič bere tuto komunitu jako balzám na svou utrápenou duši a bezmoc. Položte si však otázku – když zavřou soudce, že vzal úplatek, nebo vyhodí někoho z úřadu, že nedělal, co měl, nebo vezmou licenci advokátovi, změní se vaše situace? Ne, přijdou noví úředníci. A vše se roztočí znovu, leda… ale to prozatím nechme stranou. Řeknu vám tajemství, které visí ve vzduchu. Málokdo je ochoten ho poznat – zmiňovaná bublina dodává energii pouze jedním směrem, jednomu člověku. Ne, aby se něco ve vaší věci vyřešilo, ale abyste věnovali pozornost někomu, kdo s vaším problémem vůbec nijak nepohne. Spočítejte si, co se za poslední měsíce změnilo. Mezi vámi a vašim dítětem. Zřejmě nic. A určitě nic v důsledku toho křiku na sociální síti.

Ztišit se je třeba. A hledat řešení. Tam, kde jsou očividné výsledky. Tam, kde vás nikdo nevyzývá skandovat, ale nabízí pomocnou ruku. Ne k pomstě, ale k řešení.

Velmi dobře vím, že ten druhý rodič je manipulátor, možná psychicky nemocný, má známosti, podplácí celý systém a mnoho jiného. Namítnete, nestačí ztišit se a hledat řešení, když ten druhý nemá žádný zájem…

Každý případ je individuální, neexistuje univerzální recept. Pouze jedno určitě zafunguje: vystoupit z konfliktu! Teprve tehdy dokáže člověk na problém hledět bez hněvu a zoufalství a je připraven hledat řešení. Jde to! Vím to. Zažil jsem to, věci jsem změnil; a přivedl jsem k podobným řešením nemálo jiných.

Základní schéma zní: postav se mimo konflikt → vymez hranice → stanov si efektivní strategii. Někdy je účelné i nic neudělat, „pouze“ hledat štěstí v sobě, osvobodit se a otevřít cestu, aby radost ve vás vystoupila ven – do vaší tváře. Přinese to zázraky. Ačkoli ne okamžitě, ale je to spolehlivé.

Nejde o rezignaci, je to o tom, jak najít řešení bez potřeby mstít se a eskalovat napětí. A je třeba najít spojence – ne takové, o jakých jsem psal výše, ale lidi, kteří mají něco za sebou. Vzdělání, praxi, výsledky, empatii a zejména… mají zájem nacházet řešení. Pokud vás někdo povzbuzuje k boji, nemá zájem na výsledku, ale na tom, aby odčerpával energii (nebo peníze). Pokud někdo řekne, že řešení je ve vás, pak důvěřujte. Skutečný odborník je jako trenér – umí identifikovat problém, umí připravit, umí určit strategii, umí vymezit hranice, podpořit, ale na trati či na hřišti je už každý sám za sebe.

Nikdo nedokáže žít cizí život.

Zastavte se, a ohlédněte se…

Převzato ze stránek Rady pre práva dieťaťa Slovenská republika. Přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.