JUDr. Oldřiška Luňáčková
Příspěvek přednesený v Senátu Parlamentu České republiky na veřejném slyšení „Porozvodová péče o děti: právo dětí na oba rodiče“ dne 20. května 2013.
Ač profesí právník, nebudu se zde věnovat jednotlivým zákonným ustanovením, jež se týkají rodinného práva. Zaměřím se na širší kontext problematiky výchovy a výživy nezletilých dětí, a to v souvislosti s tím, jak jsou některá zákonná ustanovení aplikována v rozhodovací praxi soudů.
Podle mých zkušeností narůstá počet občanů, jichž se rozhodování soudů v těchto případech dotýká, ať již v roli rodičů, prarodičů či dalších blízkých osob, majících s dětmi, o kterých soudy rozhodují, citové vazby.
A pro účastníky opatrovnických řízení mnohdy větší dopad než aktuální právní úprava mají zažité modely chování jednotlivých soudců, pracovníků orgánů sociálně-právní ochrany dětí, znalců, právních zástupců rodičů či rodičů samých.
V souladu s civilizační tradicí ochranu nezletilého dítěte, jeho výchovu a výživu mají v prvé řadě poskytovat jeho rodiče. K zajištění ochrany nezletilých dětí se však, jak vyplývá z vnitrostátních předpisů i z mezinárodních závazků České republiky, zavázal také stát.
Ten, dle mého názoru, tuto svou úlohu plní velmi rozdílně. A to zejména s ohledem na osobnost toho, kdo za stát naplňuje jeho příslušné zákonné kompetence. Tedy zejména na osobnost konkrétních soudců, sociálních pracovníků, znalců a dalších.
Velmi také záleží na pracovních podmínkách, jež jim stát k plnění zákonných kompetencí vytváří, jako jsou rozsah a množství svěřené agendy, kvalifikační předpoklady, společenské a finanční ohodnocení jejich práce. Významný je samozřejmě i právní rámec, ve kterém se pohybují.
Dle mého názoru sama právní úprava, kde je hlavním kritériem při rozhodování o výchově a výživě nezletilého zájem dítěte, je téměř ideální za předpokladu, že by o tom, co je v nejlepším zájmu dítěte rozhodovali pouze moudří Šalamounové. Takový stav však není, alespoň v dohledné době, reálně dosažitelný, a na to, co je nejlepším zájmem dítěte bývají velmi rozdílné názory.
Rozhodování je pak nejednotné, pro účastníky nepředvídatelné a princip právní jistoty je velmi oslaben.
Mnohdy je pouze pod záminkou zájmu dítěte pomíjeno jeho ústavou zaručené právo na to, být vychováno oběma rodiči.
Opatrovnická řízení jsou mnohem více než jiná soudní řízení ovlivněna subjektivním názorem soudců, znalců i sociálních pracovníků na účastníky řízení – tedy zejména na rodiče, na výchovu dětí obecně, a také v nemalé míře jejich dosavadními životními zkušenostmi a postoji. Přitom i od těchto jejich názorů a postojů je odvislá budoucnost dětí, o kterých je rozhodováno. A praxe je zavedena tak, že o takovéto důležité záležitosti v životě dítěte rozhoduje soudce, který se, troufám si říci ve většině případů, s tímto dítětem nikdy nesetkal.
Velmi často pak vychází z názoru sociálních pracovníků, kteří jsou sice s nezletilými dětmi v osobním kontaktu (často je vidí či s nimi hovoří alespoň jednou), ale ani oni nemívají potřebný individuální přístup k posuzovanému případu. A to ať již z důvodu širokého rozsahu působnosti a velkého množství přidělené agendy nebo z důvodu nedostatečné kvality a profesionality jejich činnosti. Po pravdě řečeno, jejich práce není společností příliš ceněna finančně i společensky, a velmi často si nedokáží vytvořit u rodičů nezletilých jakýkoli respekt.
Opatrovničtí soudci si zase stěžují na podceňování úlohy rodinného práva v rámci justice samé, když např. při hodnocení výkonnosti soudce se při skončení věci civilní či trestní započítává jedna celá věc, kdežto ve věci rodinněprávní se započítává pouze indexem 0,7. Z toho mi vyplývá, že rodinných věcí musí soudci, aby byli považováni za stejně výkonné, projednat a rozhodnout cca o třetinu případů více. Nejde zde potom spíše o kvantitu než o kvalitu rozhodování? A je ještě možné při nadměrném objemu vyřizovaných kauz posoudit jednotlivé případy bez průtahů, pečlivě, spravedlivě, v nejlepším zájmů dětí, a dostát i zákonným právům jejich rodičů?
Setkávám se v rámci soudních řízení se soudci, kteří se o to skutečně snaží, věnují opatrovnickým řízením odpovídající čas a pozornost se snahou zjistit nejlepší zájem konkrétního dítěte v jeho specifické situaci.
Setkávám se ale i s těmi, kteří dle mého názoru již rezignovali na snahu o rozhodování o skutečném zájmu dítěte a z jejich činnosti je patrné upřednostnění formální a kvantitativní stránky věci. Jak jinak hodnotit situaci, kdy kupř. dle rozvrhu nařízených opatrovnických jednání jedním soudcem je na ten samý den v době od 9 do 15 hodin nařízeno po půlhodině 10 ústních jednání? Za tu půlhodinu pak soud, kromě identifikace účastníků a nezbytných formalit, sotvaže začne věc projednávat, již s omluvou na nedostatek času jednání odročí o dalších několik týdnů nebo spíše měsíců.
Rozvodovost je v naší zemi dlouhodobě vysoká a obdobné je to i u nesezdaných párů, kterým nebrání v rozchodu nejen skutečnost, že mají společné děti, ale ani žádné formální překážky.
A dítě jako osobnost je jedno, kdežto rodiče jsou obvykle dva a stále častěji si každý z nich přeje i nadále dítě vychovávat.
Rozpůlit dítě možné není a mnoho rodičů není schopno se dohodnout na tom, že budou v zájmu dítěte o něj pečovat nadále oba, např. formou střídavé, případně společné péče.
Dle mých poznatků je možnost pečovat o vlastní dítě pro stále více rodičů životní prioritou, jejíž dosažení nebo nedosažení významně ovlivňuje jejich budoucnost. Rozhodnutí soudů v opatrovnických věcech tak nabývají pro účastníky řízení stále významnějšího rozměru, a to jak pro jejich pocit životní spokojenosti s ohledem na výsledek řízení a jeho dlouhodobé a často nevratné důsledky, tak pro jejich vnímání, jak fungují státní instituce s ohledem na řízení, která rozhodnutí soudu předcházejí.
Jsem přesvědčena, že veřejnost přikládá tomuto tématu mnohem větší váhu, než stát prostřednictvím svých institucí.
Předpokládám, že pokud by stát věnoval větší pozornost prevenci a osvětě tam, kde ještě nejsou vztahy zcela rozvrácené, ubylo by problematických případů.
Mnozí rodiče – kteří kromě toho, že jsou rodiči, jsou také daňovými poplatníky – však předpokládají, že jim stát v případě jejich naléhavé potřeby poskytne účinnější a rychlejší pomoc, než se jim ve skutečnosti obvykle dostává.
Často jsou velmi rozčarováni z toho, jak stát v této oblasti funguje. A pokud se stát svými mezinárodními závazky i vnitrostátní legislativou zavázal k podpoře rodiny a ochraně zájmů nezletilých dětí, jsou jejich očekávání celkem oprávněná.
I když nelze spoléhat, tak jako i v jiných záležitostech, pouze na stát a jeho instituce, přesto by i stát měl mít rozhodně větší zájem na výchově budoucích generací. Jak velká pozornost totiž ze strany rodičů, společnosti a státu bude věnována zodpovědné výchově dnešních nezletilých dětí, tak kvalitní přístup lze od nich očekávat při výchově jejich dětí a od nich zase dalších budoucích generací. Stát nám občanům zasahuje do kdečeho, tak ho nesmí nezajímat jak a kým jsou nezletilé děti vychovávány, jak funguje rodina, o které se stále ještě říká, že je základem státu.
Jelikož nelze důvodně předpokládat, že bude významně ubývat rozvodů a partnerských rozchodů rodičů nezletilých dětí, dovolím si předjímat, že opatrovnických řízení bude spíše přibývat.
Bude tedy pravděpodobně i větší zájem o střídavou výchovu, která jistě není zázračným vyřešením rozchodu rodičů, mezi její nesporné výhody však patří především to, že se vytváří a rozvíjí citové pouto k matce i k otci, že dítě má ženský i mužský vzor chování, a v neposlední řadě i to, že v případě nemoci či úmrtí jednoho z rodičů (i to život přináší), zůstane dítěti zázemí rodiče druhého. Dovolím si proto požádat, abyste této problematice věnovali svou pozornost. Už proto, že se může osobně dotknout každého z nás.
Považuji za nedobré, že v naší zemi chybí ze strany státu skutečná snaha o vytvoření podmínek pro mateřství a výchovu dětí, o podporu funkčního rodinného modelu harmonického soužití, ve kterém by podstatně ubylo rozvodů a rozchodů rodičů nezletilých dětí, i snaha o předcházení vzájemným konfliktům. A pokud k nim již dojde, tak k účinné a rychlé pomoci při jejich řešení.
Přitom zájem na větší spokojenosti občanů v oblasti rodinného života by měl mít i stát, neboť spokojený občan se obecně přívětivěji chová ke svým spoluobčanům, obecně přívětivěji nazírá na dění kolem sebe, tedy i na fungování státu, což by snad mohlo a mělo být i prioritním zájmem každého jeho představitele, tedy i zákonodárců.
22. 5. 2013 at 11:14
ok, ok, ok, ale vždyt 90% z těch v opatrovnictví zůčastněných dam ani NECHCE hledat ten „nejlepší zájem dítěte“ neb jim je jasné že by musely svěřit dítě otci.
Tak to je milé dámy nedámy,všechno jsou jen prázdná slova která slyšíme my otcové již 10 let.
22. 5. 2013 at 12:08
krásný příspěvek, leč realita je zcela otřesná
22. 5. 2013 at 18:55
bla, bla, bla,…..
Potřebny jepřesný opak: zásadně omezit zasahování státu do rodiny!!!
A tozavedením střídavé péče ze zákona (pokud se rodiče nedohodnou jinak), stanovením přesných pravidel pro výpočet výživného (pokud nebude praktikována střídavá péče, u které se samozřejmě žádné výživné k rukám druhého rodiče zásadně nebude platit), zrušením feminacistických zákonů o domácím násilí (násilí je jen jedno a k jeho řešení zde máme trestní zákoník),
okamžité zastavení financování feminacistických sdružení, rodný list vystavovat pouze na základě testů DNA, atd……
22. 5. 2013 at 22:18
„Feministka“: Správné a pregnantní postoje. Sama však jistě dobře víte, že v této sociální realitě je toto bohužel nerealizovatelné. Momentálně není toho, kdo by tyto pozitivní změny prosadil. Principiálně ale zcela správně.
22. 5. 2013 at 22:35
To co napsal „feministka“ na naprosto rozumné a správně, ale bohužel nerealizovatelné. Bohužel
22. 5. 2013 at 22:37
Docela by mně zajímalo,jestli Automaty na autokratickou výchovu v předškolním věku vbíhaly z velmi prudkého svahu tátovi do náručí.K tomu je potřeba totiž důvěra k rodiči.A ta se jentak nezískává ve stykovém režimu.Dítě ví,že když tam dole táta nebude,tak si nabije čumák.Jestliže je důvěra taková,že se odhodlá ke seběhnutí,je zaručené i vzájemné sdílení.Dnes jsou na rozhodujících postech oběti svých rodičů.Nemůžu si totiž představit,že nenarušená osobnost s důvěrou k tátovi rozhoduje s nedůvěrou k tátům.Sami své dobré táty neměly,tak jim připadá přijatelné,žeostatní děti své táty mít taky nebudou.Individuálně rozhodnouve 100% záporně k vyváženému rodičovství při zlovůli matky.To je individualita přímo učebnicová!Sami se usvědčují.
23. 5. 2013 at 11:10
Re: THX a LUKÁŠ. Jestli tady budete jen naříkat na inernetu, tak se to opravdu nezmění.
23. 5. 2013 at 14:40
Ty normy a zákony (namátkou nebezpečné vyhrožování, „domácí násilí“) jsou fakticky nastaveny proti mužům, to je zřejmé. Je faktem, že naprosté většině mužů zde žijících je zřejmě lhostejné jejich ubohé a nedůstojné postavení, které v České republice nyní mají.
28. 5. 2013 at 18:00
Každý normální chlap, kterých tady moc není na této web. stránce, shromažďují se tu chlapi nevyrovaní a neschopní přijmout to, že od nich partnerka nebo žena odešla nebo, že to společně nezvládli, tak jsou rozhodnuti té matce ubližovat skrz děti a v podstatě jim ani o ty děti tolik nejde. Rozumný otec, bude respektovat ženu – matku, myslím, že hodně žen nemá problém s návštěvami otce, ale bojí se, že chlapi jim ty děti seberou. Chlapi neví co je to mateřská láska, čím si žena prošla, nerozumí tomu, ale oni chtějí to dítě, jako nástroj pomsty. Doufám, že se to tady jednou obrátí a žena bude skutečně matka a bude za to respektována a otec bude navštěvovat dítě jak bude chtít, ale hlavně aby to dítě chtělo! A né že soudy vrhají malé děti do náručí otcům, jak to ty děti prožívají, to chlapi nezajímá, jen jejich práva. Skutečný tatínek je něco jiného než to co tady …