Reverzní výživné

Přijdou-li k soudu rodiče kojence, batolete nebo dítěte mladšího 5 let, je v drtivé většině případů jasné, jak to skončí. Svěření dítěte do péče matky, omezený styk s otcem, občas i bez přespání, zafixování stavu z věku malého dítěte na dlouhou dobu. Jde to udělat jinak?

Samozřejmě, že jde. Právě u malého dítěte, kdy ještě není žádná deformace vztahů mezi dítětem a rodičem zapříčiněná sporem nebo dokonce ovlivňováním, by soudy měly provést úpravu při zájmu obou rodičů o péči poměrně rychle – vyslechnout si možnosti a přání rodičů, jak by o dítě chtěli pečovat v současnosti a v budoucnosti a rozhodnout o úpravě péče s proměňujícím se poměrem péče obou rodičů v průběhu následujících let.

Je logické, že u kojeného dítěte bude potřeba, aby o dítě pečovala více matka, zejména právě kvůli kojení. Biologii prostě nejde pominout a domáhání se 50:50 i ve věku kojence není úplně nejšťastnější řešení. Na druhou stranu není možné směšovat biologicky podmíněnou nerovnost rodičů s nerovností právní. Soudy by právě ve vývojové fázi dítěte, která zakládá tu biologickou nerovnost rodičů, o to důsledněji měly chránit právní rovnost rodičů, tedy zachování rovných práv a povinností. A zejména práva dítěte na péči nejen matky, ale i otce.

Pro takový postup je opora i ve vývojové psychologii, kdy dítě si v nejútlejším věku do cca půl roku, vytváří primární vazbu (nebo vazby při srovnatelné péči obou rodičů), od půl roku do zhruba třech let probíhá fáze ukotvování dítěte v rodinných vztazích, po třetím roce se dítě již bezpečně zakotvené v rodině vydává do širší společnosti lidí. A zde je zásadní chyba rozhodování soudů, kdy nerespektují právě potřebu malých dětí ve věku od půl roku do třech let zajistit si bezpečné vztahy v rodině, tedy v prvé řadě s otcem (je-li primárním pečovatelem matka). Pominutí této vývojové fáze, absence navázání bezpečného vztahu s otcem do třech let věku, může být zásadním handicapem dítěte pro další vývojovou fázi, adaptaci na širší vnější vztahy. S rizikem regrese ve vývoji, pokud je dítě nepřipravené a neukotvené v rodinných vztazích zatíženo adaptací na školku apod.

Soudy mají podle nového občanského zákoníku rozhodovat o tom, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat. Podstatné je slovo „napříště“. Znamená, že by úprava měla být nařízena tak, aby pokrývala příští dobu, pokud možno tak, aby do úpravy nebylo nutné v budoucnu zasahovat, pouze s výhradou závažné změny poměrů v rodině. Tento přístup podpořil i Ústavní soud, když uložil soudům rozhodovat v určité perspektivě.

Jako inspiraci odkazuji na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor (15 Co 565/2015-160 ve věci 6 Nc 781/2015 okresního soudu v Pelhřimově), který byl vydán u dítěte za trvání rodičovské dovolené matky, úprava byla provedena ve čtyřech různě upravených obdobích, kdy poslední začínalo 4 roky po vynesení rozsudku. Důvodem pro tuto úpravu byl překotný vývoj dítěte v předškolním období, kdy je potřeba pružně a předvídatelně (a pozvolně) reagovat na jeho měnící se potřeby.

Pokud ale soud udělá rigidní úpravu k aktuálnímu věku a vývojové fázi dítěte, rozhodne nikoliv o péči „napříště“, ale „pro nyní“. Fakt, že dítě je malé, kojené, útlého či batolecího věku apod., je skutkovou okolností, která by měla být klíčovým východiskem pro rozhodování. Ale nikoliv pro rozhodnutí, jako by dítě mělo v této vývojové fázi ustrnout, ale právě s respektem k nevyhnutelnosti dalšího vývoje a sociálních a vývojových potřeb.

Pokud je ale součástí skutkového stavu nevyhnutelný vývoj dítěte, pak součástí rozhodnutí o „napříště“ musí být i zohlednění této okolnosti. Rozsudek, který tuto okolnost nezohlední, je nesprávný. Bohužel ani psychologové neuvažují v tomto dlouhodobějším horizontu a neumí doporučit soudům vyhovující úpravu proměňující se v čase tak, aby sledovala vývoj dítěte. Tím jsou rodiny zcela zbytečně zatěžovány dalšími a dalšími spory, protože díky vývoji dítěte je další úprava nevyhnutelná. Společně s dobou trvání soudních sporů je tak dítě nepřetržitě středobodem soudního sporu rodičů, což rozhodně není k jeho prospěchu.

Okolnost, že se dítě bude dále vyvíjet, může soud zohlednit nařízením postupně se měnící úpravy v právním režimu střídavé péče podle očekávaného vývoje dítěte, tedy např. v prvním půlroce péči otce 3x týdně ve všední den od 15 do 18 hodin, a o víkendech každý den 2x po třech hodinách, ve druhém půlroce je možné péči rozšířit na 6 hodinové úseky, tedy s příkrmem a jednou přestávkou v kojení, od jednoho roku s dalším rozšíření a postupně péči otce lze rozšiřovat a měnit frekvenci předávání mezi rodiči až k cílovému stavu rovnoměrné nebo přiměřeně vyvážené péče. Samozřejmě i v této proměnlivé úpravě je třeba vyhodnotit možnosti rodičů, plány ohledně nástupu matky do zaměstnání a rozložení rodičovského příspěvku, ohledně plánované délky kojení, vzdálenost bydlišť a další okolnosti. Tedy tyto úpravy mohou být různé, u nekojených dětí je možné v souladu s teorií attachmentu rozvíjet primární vazbu na oba rodiče už od novorozeneckého věku.

Podstatné je, že taková řešení zajišťují poměrně solidně rozvržení péče úměrně věku a očekávaným potřebám, není nutné opětovně chodit k soudu, když úprava pro kojence se stane v roce a půl zcela nevyhovující. Důležitým faktorem je i právní jistota obou rodičů, kdy kupř. otcové by byli vstřícnější k dlouhodobějšímu kojení, pokud by měli zajištěno, že kojení nebude překážou jejich péče v pozdějším věku. Jde o postup, jímž je zohledněna přirozená biologická odlišnost rolí matky a otce při zachování právní rovnosti rodičů a zejména je zajištěno plynulé přizpůsobování rozvržení péče mezi rodiče vývojové fázi a potřebám dítěte.

Změnová řízení by měla být zahajována pouze tehdy, pokud se vývoj a okolnosti významně změní v průběhu péče proti předpokládanému vývoji. Je bohužel rozšířeným klišé, že střídavá péče je nevhodná pro předškolní děti a nemožná pro předškolkové. Přitom podle zkušeností je to přesně naopak, malé děti jsou výrazněji fixovány na pečující osoby (nikoliv nutně jednoho primárního pečovatele), zatímco starší děti jsou již více vázány na okolní prostředí, kamarádky, místo bydliště, svůj soukromý prostor. Malé děti výrazně lépe snášení ono „stěhování“ mezi místy bydlišti rodičů, protože jsou závislé na osobách pečovatelů. Malé dítě lépe zvládne pobyt v jiném prostředí s osobou, na kterou je zvyklé, než pobyt v prostředí, na které je zvyklé, ale bez přítomnosti běžně pečující osoby.

Stejně tak pro budování vztahu rodič-dítě je častý a bezpečný kontakt s oběma rodiči důležitý zejména v útlém věku, ve vyšším věku je již vztah vybudován a není problém delší odloučení. Současná praxe, kdy jsou zejména malé děti zbavovány časté a delší přítomnosti otce, je pro tyto nejmenší děti zhoubná a poškozuje vztah s otcem i do budoucna, včetně rizika obtížné adaptace v následující socializaci dítěte. Soudy by tyto zákonitosti vývoje dětí měly brát v úvahu, nevylučovat otce zejména z péče o nejmenší děti, chránit vztah dítěte a otce a poskytnout otci právní jistotu, že díky nízkému věku dítěte v době rozchodu nebude z péče vyřazen proti své vůli navždy. A tohoto cíle lze dosáhnout právě právní formou asymetrické střídavé péče s proměnlivou úpravou do budoucna s rozšiřující se péčí otce.

Převzato z webu REVERZNÍ VÝŽIVNÉ