Ing. Aleš Hodina

K rozhovoru s Ing. Janou Bobošíkovou, předsedkyní strany Suverenita (SBB), jsme se sešli těsně po tiskové konferenci k její prezidentské kandidatuře.

Paní Bobošíková, jako jeden ze tří hlavních cílů vás jako prezidentské kandidátky, i vaší strany Suverenita, jste jmenovala prosazování důležitých hodnot. Mezi nimi jste vysloveně zdůraznila hodnoty rodinné. To je téma, kterému se náš portál Střídavka.cz věnuje z podstaty věci. Máme 50 % rozvodovost, rodiče se rozvádějí a rozcházejí a bohužel to pak dopadá v naprosté většině případů tak, že děti přicházejí o výchovu a péči jednoho z rodičů. Máte nějaké konkrétnější představy, v první řadě jak se postavit k 50 % rozvodovosti, která od padesátých let za půl století vzrostla v podstatě na pětinásobek?

Otázka je velmi obtížná, protože oba víme, že prezident žádnou takovou pravomoc, danou legislativou, nemá. Co ale má, je veřejný prostor, ve kterém může říkat své názory. Takže pokud se posuneme do této roviny, potom už se o tom bavme. Chci zdůrazňovat význam rodiny a podporu rodiny. Pokud jde o 50 % rozvodovost, já si myslím, že příčiny jsou v tom, že došlo k rozostření funkce rodiny jako takové, a to ze dvou hledisek. Jednak na nás útočí úplně jiné hodnotové vzory z nejrůznějších světových stran, které s sebou nesou i jiné vnímání rodiny nebo jiné vnímání soužití muže a ženy a výchovy dětí, a jednak je tady, a na tom trvám, sociální systém, který nezdůrazňuje rodinu. My dnes máme sociální systém, který zvýhodňuje ty, kteří manželské svazky neuzavírají a přitom vychovávají děti, anebo potom ty, kterým se manželský svazek rozpadl a děti u nich zůstaly. Neboli stát prostřednictvím svého sociálního systému nebrání rozpadu rodiny, ale v podstatě podporuje a nabádá k rozpadu rodiny. To jsou dvě věci, o kterých je podle mého názoru nutné mluvit. Nevím, zda se podaří zastavit rozvodovost, ale myslím si, že cesta vede zdůrazňováním významu rodiny. A to zejména nyní, v oněch časech, do kterých jdeme, to znamená v době ekonomické recese, kdy bude nutné, aby se rodiny a lidé příbuzní nebo sobě blízcí více semkli, aby podporovali jeden druhého, aby mladí podporovali staré a obráceně staří, pokud jim to zdraví dovolí, podporovali mladé. Tak to je období, do kterého jdeme a které paradoxně, přes to všechno, jak se lidé bojí budoucnosti, může i určitému semknutí rodin přát.

Když jste začala mluvit o tom, že se na nás valí z různých směrů různé jiné vzory než rodinné, čekal jsem spíše, že začnete mluvit o médiích. Protože když se dnes podíváme do bulváru, jsou tam všude pseudovzory mnohonásobně rozvedených popových hvězdiček. Jak v tomto vnímáte roli médií?

To, že bulvár bude vyzdvihovat pikantnosti ze soukromého života lidí proto, aby si zvyšoval čtenost, to je mimo jiné jeho úloha a je to normální. Co já považuji za horší, že ti, kteří o sobě říkají, že jsou společenskou elitou, a to jsou bezesporu ti, kteří jsou hodně na očích, což jsou významní politici, významní představitelé veřejného a společenského života (nyní se nebavím o hvězdách bulváru) – ne vždy tito lidé žijí v souladu s tím, co hlásají. A to já považuji za horší problém než to, že bulvár píše o tom, kdy se kdo s kým rozvedl nebo kdo s kým kde strávil noc. Kontinuálním propadem mezi slovy a činy těchto společenských elit trpíme mnohem víc, protože člověk si pak snadněji řekne: Tak co, když máme rozvedeného premiéra s nemanželským dítětem, tak proč já bych taky… Tam vidím jeden z důvodů. A druhý důvod, myslím si, že na poli tradičních hodnot, a rodinu chápu jako tradiční hodnotu, velmi mnoho zanedbala po roce 1989 církev. Já vím, že Česká republika je ateistickým státem, převážně ateistickým prostorem, ale pokud si vzpomenete na atmosféru roku 1989, tak církev dostala obrovskou příležitost. A já si nejsem jistá, zda této příležitosti jako šiřitelka těchto hodnot plně využila.

S tím se nedá než souhlasit. Navíc církev dnes často hovoří jazykem, kterému lidé nerozumí. Nedokáže tradiční hodnoty, prověřené staletími nebo i tisíciletími, takříkajíc dobře prodat. Neumí je prezentovat tak, aby lidé pochopili, že i dnes jsou dobré a mají smysl.

Ano. A jestli ještě mohu ke společenským vzorům. Považuji za naprosto otřesné, že primátor hlavního města Prahy dá svou záštitu na akci Gay Pride, ale nedá svou záštitu na akci Pochod pro rodinu. To je úloha elit, o kterých jsem hovořila. Jestliže máme ve svém čele lidi, kteří upřednostňují 4 % menšinu, proti které já vůbec nic nemám, ale upřednostňují ji před Pochodem pro rodinu, tak to o něčem vypovídá. Já bych právě chtěla působit tím směrem, neformálním způsobem, z hlediska váhy funkce i z hlediska svého vlastního života, kdy já sama žiju 26 let v manželství, máme s manželem dvě děti a jsem za to velmi vděčná, že nám to tímto způsobem vyšlo. Působit na to, že rodina má opravdu minimálně stejné místo jako ona 4 % menšina. A ne, že se 4 % menšina bude vyvyšovat a na rodinu nezbude v záštitách pana primátora prostor. To já považuji za velmi pochybné.

Rád bych se ještě vrátil k otázce rozvodů. Zmínila jste, a já s vámi naprosto souhlasím, že asi nepůjde tak snadno vysokou rozvodovost zvrátit a snížit. Je to dlouhodobější proces. Takže asi pořád tu budeme mít děti a budou se stále objevovat další, jejichž rodiče se rozvádějí nebo rozcházejí. Jak se stavíte k řešení této situace pro děti, pokud se rodiče rozejdou?

Na prvním místě si myslím, že by nemělo být tak snadné se rozejít nebo rozvést. Je to velmi individuální, v podstatě velmi křehká problematika. Myslím si, že by měl být mnohem větší celospolečenský tlak na to, že pokud z toho svazku, ať už je to svazek manželský, nebo jenom partnerský, vzniknou děti, tak by rozchod nebo rozvod neměl být tak snadný. Měl by být ekonomicky méně výhodný. Zatím je ekonomicky výhodnější než žití v úplné rodině. To je podstatný aspekt, nebudeme si říkat, že ne. Takže vytvářet tlak na to, zůstat v úplné rodině, a třeba i leccos překousnout. Protože vztah dvou lidí je na houpačce, musí být plný tolerance, v zájmu dítěte. Neříkám překousnout všechno, jsou patologické jevy jako alkoholismus a domácí násilí a nevím co všechno. Ale leccos lze překousnout v zájmu dítěte. Myslím tedy, že by nemělo být tak snadné se rozvést. A když už se potom rodiče rozvedou, tak by se měli snažit jednat v první řadě v zájmu dětí. Měli by vědět, že narozením dítěte se stávají rodičem a teprve potom jsou partnerem. Mně je to velmi líto, ale mnoho lidí je v tomto ohledu sobeckých, že nejprve myslí na sebe, a teď nerozlišuji muže a ženy, a teprve potom na dítě. Myslím si, že zodpovědnost k dítěti by měla v tu chvíli převážit nad osobními pocity toho člověka.

Oba rodiče by měli stále cítit odpovědnost vůči dítěti?

Jednoznačně. A udělat všechno pro to, aby dítě bylo šťastné.

Zodpovědnost vůči dítěti ale někteří rodiče chápou tak, že chtějí, aby dítě bylo jen s ním, aby druhý rodič nehrál v jeho životě roli plnohodnotného rodiče. Já osobně to nevnímám jako zodpovědnost, ale jako opak zodpovědnosti, tuto snahu připravit dítě o druhého rodiče. Bohužel, náš soudní systém tomu v současné době nahrává tím, že staví rodiče proti sobě. Tím, že preferuje výlučnou péči jen jednoho z nich, je to buď anebo. Buď vyhraje ten, nebo vyhraje ten. Není to tak, že by soud nějakým způsobem garantoval, že pokud oba rodiče budou chtít vychovávat (což ne každý chce) a budou toho schopni (ne každý je toho schopen), oba budou skutečně moci. Vidíte tam nějaké řešení?

Nejsem hluboce znalá zákonů, které se týkají péče po rozpadu manželství nebo vztahu, což vy evidentně jste, protože jste něčím takovým prošel. Já si myslím, že nadále by měl být vytvářen tlak na to, u čeho jsme začali. Řekněme, že tradiční rodina, a my se hlásíme k tradiční rodině, je máma, táta a dítě. Může se stát, že z nějakého důvodu táta s mámou nemohou být spolu, ale nadále by měli jednat ve prospěch dítěte. A to pro mne znamená, že jestli přijmu axiom, a já ho přijímám, že rodina je táta, máma a dítě, takže i po rozpadu toho svazku by měl dítěti zůstat jak táta, tak máma, pokud tam nejsou patologické jevy, o kterých jsme hovořili. Ovšem, jak to zařídit a jak přemoci zlou vůli, kdy si někdy prostřednictvím odnímání dětí partneři mezi sebou vyřizují nevyřízené účty, to je jednak na každém z nich, ale jednak i na tvůrci zákona. Neznám jeho záměry, ale myslím si, že by měl prvotně myslet na zájmy dítěte, které se narodilo do rodiny. Dítě, ať chceme nebo nechceme, se vždycky narodí dvěma lidem. Tak je to přirozeně biologicky dáno, že zatím se vždy dítě narodí, a doufám, že to tak zůstane, ženě a muži, sezdaným nebo nesezdaným. Mělo by být v zájmu dítěte, že oba dva tito lidé, kteří se podíleli na jeho zplození, mají se podílet i na jeho výchově.

Když se lidé rozcházejí, obvykle ne proto, že by byli úplně v souladu, ale právě proto, že v souladu nejsou. Jejich dohoda je pak o hodně obtížnější. Právě stát prostřednictvím legislativy a soudů má řešit ne ty situace, kdy lidé jsou schopni se dohodnout, ale kdy toho schopni nejsou. Od toho stát máme. Jenže on potom působí tak, že rodiče ještě víc staví proti sobě onou volbou: buď táta, nebo máma. Někdo to přirovnává k tomu, že si má dítě vybrat, jestli přijde o levou ruku nebo pravou nohu. To je špatný výběr. Já si přitom vybavuji slova stávajícího prezidenta Klause o soudcokracii, kdy za nezávislostí soudců se často schovává nezávislost na zákonu nebo na normální zdravé lidské úvaze. A tady by byl snad prostor pro vás jako možnou budoucí prezidentku, v tomto směru něco iniciovat, nasměrovat k řešení…

Ano, ale prezident opravdu pouze může iniciovat nebo směrovat debatu, ale nemůže přijmout žádné opatření nebo rozhodnutí, kterým by toto změnil. A implantovat do společnosti, kde léta byla rodina upozaďována, implantovat do ní, že rodina je priorita a že dítě má mít jak otce, tak matku, byť třeba daleko od sebe, ale vůči němu v přátelském vztahu, to je nesmírně složité. Já se o to samozřejmě budu pokoušet, ale je to opravdu nesmírně složité. A když hovoříte o soudcokracii, nemyslím si, že tato nesmírně bolestná problematika je jedinou, která podléhá soudcokracii a kde bychom mohli hovořit o tom, že u nás není precedens zdroj práva, že soudci rozhodují někdy podle toho, jak se vyspí, že někdy ani nevědí, co rozhodují. To bychom se dostali ale do úplně jiné debaty, kam bohužel patří i problematika, o které se bavíme teď. Ale nadále trvám na tom, že instituce, které mohly udělat pro to, aby se rodina zakotvovala po roce 1989 pevněji v celospolečenském vnímání, tak ty selhaly, prostě to nedělají. Neočekávejte proto raději všechno od soudů. Myslím, že naprosto zásadní je, že by si ti lidé, kteří spolu mají dítě, měli uvědomit, že okamžikem rodičovství je jejich prvotní zodpovědnost ta k dítěti.

Já s tím naprosto souhlasím. Problém nastává tehdy, když si to jeden rodič uvědomuje a druhý rodič to nějakým způsobem bortí. Pak si to můžete uvědomovat dokonale, ale stejně vám to není nic platné.

Ano, ale to už se dostáváme do oblasti mezilidských vztahů, a sám víte, že nelze všechno sešněrovat do škatulky zákona nebo vyhlášky. Někdy je nutná dohoda, ústupky, někdy je fakt nutné říci: tak, a teď to skousnu, ale chci, aby Hanička, mé dítě, mělo tohle a tohle, myslím tím city, nikoliv nové auto. Toto je opravdu velmi obtížné, ale znovu říkám, potlačit své emoce, a uvědomit si, že jsem tady zodpovědný ještě za někoho jiného než sám za sebe. To považuji za naprosto prvotní.

Děkuji vám za rozhovor.