Jan Mařenka

–

Otřesný případ údajného domácího násilí probíhá v těchto dnech u Okresního soudu Praha – východ v Praze na Poříčí. Paní Vlčková obvinila svého manžela Petra Vlčka z toho, že jí předávání synů vykroutil klíče z ruky. To už spolu tři roky nežili.

Pan Petr Vlček byl uznávaný manažer, počítačový odborník, řídil firmu se stovkou zaměstnanců a prováděl zakázky pro velké podniky. Kvůli sporu s manželkou a následným pomluvám přišel o práci, o děti a nyní čelí hrozbě až osmi let vězení.

Ze strany paní Vlčkové je proti panu Vlčkovi ještě několik dalších obvinění, která však mají všechna jedno společné – není pro ně jediný důkaz. Pan Vlček je tak postaven do situace, kdy chytá hejno jedovatých much – a jeho život se mu hroutí pod rukama.

Soudkyně Dana Haňková má k dispozici pouze tvrzení paní Vlčkové, která mohou, ale nemusí být smyšlená. Četné důkazy dodávané panem Vlčkem, který stanoviska své ženy zcela vyvrací, soudkyně odmítá.

Pan Vlček nabízí soudu k dispozici stovky videí, datovaných fotografií a svědeckých výpovědí (i ze strany příbuzných manželky. Soudkyně se však soustředí se spíše na hledání podpory stanovisek paní Vlčkové.

Případ, který by mohl být uzavřen za pět minut (nejsou důkazy, rozejděte se), se tak vleče, hrotí, větví, rozpíná a vytěžuje desítky lidí, štědře placených z kapes daňových poplatníků. Jeho průvodním jevem je vliv neziskových organizací (Profem), jejichž cílem není najít smír, ale zřejmě naopak obě strany rozeštvat a to především s cílem zlikvidovat pana Vlčka.

Soudní jednání 19. února 2019 tak připomínalo spíše inkvizici. Proti panu Vlčkovi seděl tříčlenný senát složený výhradně z žen (s praxí před rokem 89), vyzáblý státní zástupce, který dal vzpomenout na film Jméno růže a advokát „neziskové“ feministické organizace Profem, který byl naopak až hrozivě milý. Všichni v talárech s fialovými či brčálově zelenými lemy. Nestranná se zdála být jen zapisovatelka, sedící opodál, ale kdo ví. Na straně pana Vlčka snad byla jen jeho mladá obhájkyně ex offo.

Pan Vlček je již dnes, v předvečer rozsudku, který ho může poslat na osm let do basy a završit na děsivý řetězec událostí, zcela bez peněz. Na advokáta nemá peníze, všechny odvolání, přepisy a další dokumenty si píše sám.

Atmosféra u soudu se mohla jevit nezúčastněnému pozorovateli tak, že je pan Vlček trestán za svou pouhou existenci. Za to, že je muž a otec.

S životním příběhem pana Vlčka to zamířilo prudce dolů poté, co se paní Vlčková obrátila na Profem (červenec 2017). Učinila tak v reakci na fakt, že pan Vlček získal od odvolacího soudu právo na styk s dětmi závratných osm dní v měsíci. To si dovolil moc.

Ono vlastně není jisté, kdo se na koho obrátil. Proti paní Vlčkové se totiž v tu dobu objevil znalecký posudek PhDr. Ludmily Čírtkové (oslovenou soudem), který vyvracel verzi o domácím násilí a dalších jevech.

Kromě organizace Profem se paní Vlčková propojila i s dalšími „neziskovkami“, kterých je v Praze jako benzínových pump a jsou napojeny na jedno velké vemeno fondů a dotací: Acorus, Locika, Bílý kruh bezpečí a další. Tato uskupení bojují proti domácímu násilí, jehož výskyt je sice pravidelně a hojně inzerován na billboardech podélů dálnic a plakátcích s Odborech sociální péče, ale nikdy nebyl dostatečně prokázán a pohybuje se o okruhu dohadů.

Tam jí (podle pana Vlčka) vysvětlili, jak má vlastně taková správná oběť domácího násilí vypadat, kdy má plakat a jak se tvářit.

Jako ochutnávku své hořké budoucnosti dostal pak Vlček v srpnu 2017 v podobě obvinění, že děti „nafetoval“ pervitinem. Co na tom, že se později ukázalo jako falešné, urážlivé a jeho původce by měl zcela ztratit na důvěryhodnosti, nebo by měl být dokonce potrestán?

Co na tom, že (jak tvrdí pan Vlček) mu žena vyhrožovala, že pokud „nezaleze do díry“, obviní ho ze sexuálního zneužívání synů (dnes 5 a 7)?

Soudkyně Haňková po nepodloženém obvinění paní Vlčkové zakázala panu Vlčkovi předběžným opatřením styk s dětmi úplně. Když se odvolal, jeho podněty (čtyři stížnosti) pokaždé „uvízly“ na soudu na devět měsíců. Proč tak dlouho, ptal se. Prý proto, že se „pořád odvolává“.

Není sporu o tom, že manželství Vlčkových nebyla žádná idyla, a že šlo spíše o „italskou“ domácnost. Na čí straně je vina, vědí jen oni dva. Pokud jde o trest – měli by ho dostat oba, nebo nikdo. V ideálním světě by soud svěřil děti do střídavé péče – pokud budou rodiče schopni komunikovat. Pokud ne, svěří je do péče toho, kdo komunikaci a rozsudek maří.

Za současného stavu kauza směřuje k totálnímu vítězství ženy – matky, k devastaci života muže – otce a k tomu, že budou děti (synové) vyrůstat bez táty. Kdo přišel podobným způsobem o děti (které mají právo na oba rodiče), zná ten pocit.

Pan Vlček, bývalý manažer a počítačový odborník, pojal případ velmi důkladně, a to i za cenu úplného zničení osobního a profesního života. Veškerý čas věnuje boji o své dva syny, bitvě za prokázání své neviny, shromažďuje důkazy, živoří a navštěvuje odborníky.

Spojil se s organizacemi sdružující otce, kterým jejich partnerky zničily život. Tato uskupení jsou však ve srovnání s těmi, které údajně bojují proti údajnému domácímu násilí a jsou štědře dotovány různými (norskými) fondy, jako plívy proti baobabu.

Synové po devíti měsících beze otce spontánně říkají, že maminka jim pořád říká, že tatínek je zlý a ubližoval jim, proto s nimi nemohl být.

Podle statistik je domácí násilí pácháno stejně ženami i muži, přičemž ženy používají především psychický nátlak (výčitky, zákazy, děti) a muži se více uchylují k fyzickému násilí. Jak říká psycholog Vladimír Fiedler: „Z praxe vím, že 90 procent žen si domácí násilí vymyslelo.“

Případ údajného domácího násilí páchaného na paní Vlčkové přistál na stole soudkyni Haňkové už podruhé. V prvním kole pana Vlčka odsoudila na čtyři roky vězení, ale odvolací soud jí kauzu moudře vrátil s vážnými výhradami – především s odkazem na jasnou důkazní nouzi.

Kauza vykazuje rysy postupného vrstvení virtuální reality, kdy se z ničeho stává něco a důsledek je zaměňován za příčinu.

Soudkyně Haňková už dříve pana Vlčka za domácí násilí odsoudila. Dostal podmínku – na základě neprůkazného tvrzení protistrany, prchavých dojmů a vratkého řetězce nepřímých důkazů. Od té doby má pan Vlček problémy sehnat práci, ač vyhrál několik konkurzů. Důvodem je záznam v trestním rejstříku (podmínka za údajné domácí násilí).

Oba synové svěřeni do péče matky a otec se s nimi neviděl ani na minutu osm měsíců (od srpna 2017 do března 2018) – navzdory tomu, že zákon jasně stanoví, že dítě má právo na oba rodiče. Také pod tímto rozhodnutím je podepsána soudkyně Haňková, která se stala neomezeným vládcem osudu pana Vlčka, když o něm rozhoduje v trestním a opatrovnickém sporu.

Nutno dodat, že z některých bitev se svou osobní Nemesis vyšel pan Vlček vítězně, což se ovšem dělo jen tehdy, když měl tak pevné a jasné důkazy své neviny, že se s nimi nedalo hnout, ať páčily, jak páčily.

Například při již zmíněném nařčení ze strany paní, že „fetuje a nafetoval i děti“. Tuto lež se podařilo panu Vlčkovi snadno vyvrátit, když nechal udělat testy (z vlasů). Než však vyšla pravda najevo, pan Vlček přišel o děti, které si (podle soudu a díky stavu soudem vyvolaným) „u matky zvykly“ a „otce se bojí“.

Případ domácího násilí mezi manžely Vlčkovými se tak vzhledem k absenci důkazů dostal zákonitě do fáze, kdy mají klíčové slovo soudní znalci různých a nečekaně pestrých zaměření.

Tato potřeba nabyla jasných obrysů při jednání 19. února 2019, kdy se celý senát (včele se soudkyní Haňkovou a dalšími dvěma soudkyněmi – vrstevnicemi) bezradně shlukl u obrazovky počítače a snažil se (vzhledem k problému s jednou větví kauzy) přímo v soudní síni odhalit mechanismus, jak vlastně fungují sociální sítě.

Šlo o symbolický moment, kdy za oknem ulice Na Poříčí došlo k přesunutí těžiště z „jasné absence důkazů tvrzení žalující strany“ na „tekuté písky říše jedniček a nul, zákeřných chobotniček, matrixu a červených a modrých pilulek“.

Problém, který řešily, byl přitom stejně nepodstatný, jako jednoduchý – lze si na sociální síti založit účet pod cizím jménem? Dnes už i malé dítě ví, že není nic snazšího. Soudkyně se sice naučila vyslovit název Viber (vajbr), ale na další už kapacita nebyla. Proto povolala do případu dalšího znalce (experta přes IT).

V kauze již figuruje několik znaleckých posudků, které co do počtu jasně vyznívají ve prospěch tvrzení pana Vlčka. Mnohé však nasvědčuje tomu, že soudkyni Haňkovou zajímá jen jediný, a to ten poslední. V něm soudní znalkyně Hübnerová (která také vypovídala u soudu 19. února 2019), uvádí, že podle ní paní Vlčková trpí posttraumatickou poruchou.

Tento zdánlivě zásadní fakt má slabinu nejen v tom, že byl posudek vypracován až v roce 2018, tedy šest poté, co mezi manžely Vlčkovými došlo k nejprudším sporům. Navíc mu předcházel znalecký posudek (z podnětu soudu) forenzní psycholožky Čírtkové z roku 2016.

Dle posudku znalkyně Čírtkové paní Vlčková žádnou posttraumatickou poruchou netrpí, natož v důsledku domácího násilí. Takže: Dva neomylní znalci a každý tvrdí něco jiného. Co s tím?

V novém posudku znalkyně Hübnerové navíc není jasná vazba mezi údajným traumatem a zpackaným manželstvím. Paní Vlčková má (podle pana Vlčka) prokazatelnou drogovou minulost (pervitin), takže nelze říct, zda bylo trauma způsobené manželskou krizí, nebo manželská krize drogami.

Případ Vlčková – Vlček patří mezi ty nejdrsnější z celkového počtu asi 30 tisíc opatrovnických sporů rodičů probíhají v ČR každoročně.

„Manželka mi předávala děti do chvíle, než se do našeho případu vložil Profem. Do té doby měli synové možnost vídat nejen s mámou, ale i s tátou, tedy se mnou. Po invazi Profemu se situace prudce zhoršila a trpěly tím především děti,“ říká pan Vlček.

Sdružení Profem je „nezisková“ organizace, štědře placená z různých grantů. Spolky otců tvrdí, že používá praktiky za hranicí zákona (využívajících jeho mezer a nedůslednosti soudů). Podle nich slouží ony „neziskové“ organizace k tomu, aby vytvořily půdu pro rozhodnutí soudů: „Dítě patří matce, otec ať platí a je rád, se se s dětmi smí občas vidět.“

Tyto případy se podobají jako vejce vejci a organizace radící matkám, které chtějí vystrnadit otce ze života dětí, používají stejný, opakující se model.

V kauze Vlčkových sehrála podle pana Vlčka významnou roli JUDr. Vodičková a její Sdružení na ochranu ohrožených dětí. Když byl panu Vlčkovi v březnu 2018 na základě falešného obvinění určen styk v rozsahu jedné hodiny za dva týdny, toto sdružení udávalo podle pana Vlčka nepravdivé a negativní zprávy z jeho setkání pana Vlčka se syny.

Kdyby si otec synů nenahrával na kameru setkání, které bylo ze strany dětí spontánní a plné radosti, byl by soud stále názoru, že se ho synové bojí – jak tvrdila JUDr. Vodičková ve svých zprávách soudu.

JUDr. Vodičková, aby asistovaný styk otce s dětmi co nejvíce ztížila, podle pana Vlčka na něj zavolala při třetím styku policii, aby otce legitimovali (zatím co si hrál ve Sdružení na ochranu ohrožených dětí se syny).

Ze statistik vyplývá, že je prostředí českých soudů až na výjimky zcela nakloněno ženám – matkám, které získávají v opatrovnických sporech v 90 procentech případů děti do své péče. Ročně tak přijde o výchovnou roli otce cca 100 dětí denně.

Jde o zásadní a hluboký celospolečenský problém, ve kterém se v rámci tzv. „opatrovnického průmyslu“ otáčejí ročně stovky milionů korun. Situace začíná být celospolečensky hrozivá – muži se nežení a nechtějí děti – v obavě, že si tím zničí život. Rodí se čím dál méně dětí.

Každé druhé manželství se rozpadá (z více než dvou třetin podávají žádost o rozvod ženy). Děti z rozpadlých manželství se dostávají pod kontrolu matek.

Spirála, ze které již zřejmě není návratu, se točí čím dál rychleji.

Převzato ze SECURITY magazínu