Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.

–

První část našeho rozhovoru s Miloslavem Šujanem jsme ukončili v okamžiku, kdy jej jeho partnerka napadla a zavolala policii s tím, že ji napadl on. Jak to dopadlo?

Policie pak situaci vyhodnotila jako vymyšlenou a poradila partnerce, že pokud se přesto cítí být nějakým způsobem napadená, ať jde k lékaři a ať to jde ohlásit na služebnu. A s tím odjeli pryč, situaci dál neřešili.

Po této události jsem řekl partnerce, že toto byla už konečná tečka našeho vztahu a že bych se chtěl s ní rozejít. Že bych se chtěl dohodnout na nějakém vzájemném uspořádání. Ať si to nevykládá špatně, ale že prostě tohle je pro mne totální ztráta důvěry v toho partnera, který toto udělá. Řekl jsem jí, že jsem dokonce ochoten souhlasit s tím, že bude mít dítě v péči, že když jej budu moci jednou za čtrnáct dnů vídat, že budu spokojený. A že dokonce se určitě domluvíme na nějaké finanční podpoře, na nějakém finančním vyrovnání, že jí seženu peníze na bydlení. Měla moje dítě, tak aby bylo v pořádku. Zkrátka rozchod takovou rozumnou dohodou mezi partnery.

Načež mi partnerka všechno odkývala. Já jsem si myslel, že to fakt bude všechno v pohodě, ale už tehdy se asi začal rozvíjet nějaký její plán. Protože už při předchozím rozvodu spolupracovala s proFemem a s advokátkou Spoustovou. A já se teď zpětně domnívám, že ty násilné akce byly účelově vyvolané, že to bylo přesně podle nějakého scénáře. Protože to bylo vyloženě dobře udělané tak, aby byla vyprovokována moje reakce a aby následně moje odezva byla taková, že já jsem násilník.

Přesně za měsíc po tom se situace opakovala. Natálka v noci plakala a já jsem ji šel utišit. Jelikož partnerka dlouho do noci vysedávala u internetu a popíjela u toho víno, chodila spát velmi pozdě. Takže ona v ten okamžik šla před chvilkou spát, když Natálka plakala, takže když jsem ji šel utěšovat, partnerka byla vzhůru. Cítil jsem z ní opět alkohol. A když jsem Natálku vzal do náručí k sobě, že ji utiším, tak mě začala napadat s tím, ať to dítě nechám, že jí ubližuju, že ji akorát zkazím a že ať ji okamžitě vrátím zpátky do postýlky. Já jsem říkal, že ji chci pouze utišit, že jí nechci nic provádět. Partnerka vstala z postele a začala mě opět napadat, kopat.

Já jsem s dítětem v náručí couval, do místností, kam jsem mohl, do chodby a do obýváku, partnerka nepřestávala s útoky, normálně pěstmi do tváře, kopala mě do genitálií. Natálka se mi křečovitě zarývala nehtíčky do ramen a tiskla se ke mně, plakala, ale jí to vůbec nepřekáželo v tom, aby dál útočila. Když ten útok vrcholil, tak se vzbudila i Terezka, vyšla ven a viděla, jak já ustupuju a partnerka na mě útočí. Tak jsem ještě oslovil Terezku, řekl jsem: „Terezko, vidíš, co se děje, nějakým způsobem zkus tu mámu uklidnit, protože já už nevím, já jí nechci ublížit.“ No a desetileté dítě sice řeklo: „Mami, nech toho,“ ale ona vůbec nebrala na to ohled a pořád nás napadala, a když už jsem narážel na záda a neměl kam uhýbat a ty útoky nepřestávaly, tak jsem ji odstrčil rukou a partnerka tou silou, jak jsem ji odstrčil, spadla do pohovky.

Tedy spadla do měkkého, vůbec nic se jí nestalo, až to působilo trošičku komicky, celá ta situace, protože skutečně se tam posadila a vůbec k žádnému zranění nebo k nějaké zdravotní újmě nemohlo dojít. Když jsem toto udělal, hned zavolala telefonem policii, já jsem se opět zamkl v ložnici s Natálkou a když přijela police, to byla myslím už státní policie, tak opět poznala, že výpověď ze strany partnerky je nedůvěryhodná. Jednak byla opilá a jednak bylo vidět na ní, že lže, oni to poznali. Ti tři policisté měli nějaké zkušenosti za sebou, to bylo vidět. A když jsem řekl svoji verzi, tak bylo vidět, že moje verze má nějaké opodstatnění v tom, jak to na místě bylo, jak jsem byl oblečený, jak byla ona oblečená, jak byl postavený nábytek. Já jsem dokázal normálně smysluplně říct, jak situace probíhala, na rozdíl od partnerky, která si vymýšlela jednou to, podruhé to, pak měnila různě výpovědi, takže policie viděla, že mám pravdu. Řekli, že půjdu s nimi k autu, aby mi dali dýchnout, aby mi udělali zkoušku na alkohol, a když jsme vyšli ven, řekli: „Dýchat nebudete, my vás litujeme, běžte do práce.“

To bylo pět ráno, já jsem odešel do práce a myslel jsem si, že hlídka vyhodnotila situaci v můj prospěch. Tak, že je to samozřejmě všechno jasné, že nehrozí nějaké další moje obviňování. No a když jsem se ten den vracel z práce, obdržel jsem telefonát za skrytého čísla, kde se mi představila nějaká příslušnice Policie České republiky a oznámila mi, že jsem byl právě vykázán z bytu a že do bytu už se nesmím vrátit. Já jsem samozřejmě doufal, že došlo k nějakému nedorozumění, že to není možné. Takže jsem jel na služebnu policie na Prahu 13, kde mě posadili v takové předmístnosti, kde byla spousta různých cizinců, nebo nějakých bezdomovců, kteří tam čekali na nějaké vyhodnocení své situace, v zimě, a oznámili mi, že už nesmím domů, že jsem vykázaný z bytu.

Proč?

Když jsem se ptal na důvod, tak mi uvedli, že jsem napadal svoji partnerku, opakovaně, a že nějaká úřednice policie vyhodnotila ten případ jako domácí násilí. A že jediné, co můžu udělat, je sepsat na svoji obhajobu na list formátu A4 nějakou námitku. Což jsem tedy tam udělal, značně rozrušený a v zimě jsem to seškrábal celkem nečitelně. A hlídka policie se mnou jela domů, kde jsem si mohl vzít osobní věci a jelikož bylo auto napsané na mě, nechal jsem si auto a uložil jsem si ty věci do auta. Naposledy jsem tedy viděl svou dceru, kterou jsem políbil, objal a velmi rozrušený a s pláčem jsem opustil domov. A od té doby jsem začal zjišťovat, že v ten den, kdy se to stalo, už v té době existovaly záznamy na sociálce a u praktické lékařky o tom, že jsem ubližoval partnerce, ačkoliv já jsem o tom vůbec nic nevěděl.

Ta policejní úřednice, která rozhodla o domácím násilí, měla už potvrzení ze sociálky a od praktické lékařky o dvou návštěvách. Jediná věc, která v lékařské zprávě naznačovala nějaké násilí, což mi připadalo úplně absurdní, byl červený otlak na levé tváři. Čili žádné známky nějakého násilí, partnerka si stěžovala na nějaké subjektivní potíže s páteří, které měla už i předtím a je to z karty doložitelné, že měla límec předtím, měla velké potíže s páteří. Čili ta lékařská zpráva nevykazovala žádné známky nějakého důkazu, že bych já se na ní dopouštěl nějakého násilí. Zpráva ze sociálky byla jednostranná, neověřená, já jsem na sociálku nebyl nikdy pozvaný, abych mohl na situaci nějakým způsobem reagovat z mé strany. Dokonce ta policejní úřednice, což mi připadá úplně nemístné a skoro zločinecké, vyhodnotila situaci, aniž by se mě zeptala na moji verzi.

Já to vidím jako naprosto svévolné jednání, které za podpory dnešní zákonné úpravy umožňuje poškodit druhou osobu na základě jednostranného tvrzení, bez ověření skutečného stavu a bez ověření výpovědi druhé osoby. To mi přišlo jako popření mých práv, musím říct, že jsem se cítil hrozně poškozený.

To bylo v listopadu 2009. Po této události jsem si našel podnájem, odstěhoval jsem se ke kamarádce, ta mi umožnila pronájem bytu ve svém domě. A od té doby mi začala partnerka cíleně zamezovat ve styku s dcerou. Já jsem byl v tak zoufalé situaci, že jsem vůbec nevěděl, co mám dělat, takže jsem začal hledat nějakou instituci, na kterou bych se mohl obrátit. Ne proto, abych se mohl vrátit k partnerce, po tom jsem vůbec netoužil, ale proto, abych mohl vidět Natálku, protože náš vztah byl velmi intenzivní. V podstatě jsem to byl pouze já, kdo se o ni staral po té stránce, že jsem ji vodil mezi děti, bral jsem ji na dětské hřiště, partnerka vzhledem k těm svým stavům téměř vůbec nevycházela z domova. Takže to byl problém pro Natálku navazovat nějaké sociální vazby. No a při těchto příležitostech jsme s Natálkou navázali velmi niterný vztah.

Já jsem si nedokázal představit, že bych bez Natálky žil a ona žila beze mě. Takže jsem začal hledat nějakou instituci, která by mi pomohla. Navštívil jsem Fond ohrožených dětí na Poříčí. Kde jsem se setkal s paní Jitkou Šatavovou, ke které jsem pocítil důvěru a celý ten příběh jsem jí odvyprávěl od začátku až do konce v naději, že mě pochopí a že iniciativu nějakým způsobem ocení a že mně především uvěří a také že mi pomůže, aby se na půdě Fondu ohrožených dětí se mohlo uskutečnit moje setkání s mojí dcerou bez přítomnosti matky, ke které jsem se jako vykázaný nemohl přiblížit ani 100 metrů k obydlí. Paní Šatavová mi přislíbila pomoc, pozvala si bývalou partnerku a poté, co vyslechla partnerku, z nějakých mně nepochopitelných důvodů naznala nebo vydedukovala, že ta moje verze je nepravdivá a že pravdivá je naopak verze mojí partnerky. Ta samozřejmě působí velmi přesvědčivě, v mluveném styku byste vůbec neřekl, že je to člověk, který je schopen nějakého zla, opravdu ten její projev je velmi kultivovaný, a asi i z tohoto paní Šatavová vyhodnotila situaci totálně opačně, než byla.

Takže záhy potom mi paní Šatavová oznámila, že doporučuje bývalé partnerce, aby mě zažalovala za to, že jsem se e-mailovou korespondencí dožadoval nějaké spolupráce na setkávání s dcerou. Takže nejen, že mi Fond ohrožených dětí nepomohl, nepochopil moji situaci a nedokázal rozpoznat, k čemu tam došlo, ale naopak ještě mi ublížili, ještě mi tu situaci ztížili. Samozřejmě paní Spoustová u soudu tento postoj paní Šatavové neopomněla zdůraznit, což mě ještě v mé situaci znedůvěryhodnilo. A během krátké doby proběhl opatrovnický soud, kdy také byla prodloužena lhůta vykázání o jeden měsíc. Nevím, na základě čeho vyhodnotili, že ještě měsíc jsem nebezpečný, takže mi o měsíc odložili jakoukoliv možnost se dožadovat styku s dcerou. A navíc soud svěřil dítě do péče matce.

Já jsem v té době začal spolupracovat s Unií otců, s panem Nebeským. A když jsem zjistil, že tato služba a tyto konzultace jsou zpoplatněny v podstatě ještě více, než konzultace s právníkem, od té spolupráce jsem rychle upustil. Takže Unie otců mi nepomohla, naopak jsem viděl, že panu Nebeskému jde v podstatě o výdělek. Byl jsem tím značně zklamaný.

U soudu na Praze 5 před tím, než soudkyně rozhodla o tom, že dítě bude svěřeno do péče matky, matka slíbila před soudem, je to zaneseno v protokolu, že mi umožní styk s dcerou. Já jsem k tomu soudu šel s návrhem, že chci dítě do péče, ale když matka slíbila, že mi umožní stýkat se s dcerou, tak jsem v rámci spolupráce souhlasil s tím, že mi to tak stačí, ale skutečně jen na základě tohoto slibu. To jsem ovšem nevěděl, že zůstane pouze u slibu. Už tehdy partnerka spolupracovala s advokátní kanceláří, kde pracuje paní Spoustová, já jsem se zastupoval sám, bez právníka…

Od kdy tedy ona spolupracovala s paní Spoustovou?

Už vlastně při předchozím rozvodu spolupracovala proti manželovi s proFemem a na tu situaci navázala opět zřejmě někdy v období našeho rozchodu.

Já jsem se potom dožadoval nějakého styku s dítětem, ale partnerka se po krátké době od toho soudu odstěhovala z bytu, který jsem pronajal, z Prahy do Děčína. A tím pádem to bylo pro mě velmi obtížné. Byla tam 100 km vzdálenost, kterou jsem musel do Děčína jet, abych Natálku viděl. Vzhledem k tomu, že jsem měl zkušenosti s tím, že jsem byl křivě obviněný z nějakého násilí, tak jsem se rozhodl, že dokud nebudu mít vyloženě dohodu, vymahatelnou, ve formě nějakého e-mailového dobrozdání nebo nějakého slibu, že tam nepojedu, protože se bojím, kdybych tam přijel, že by mě opět nařkla z toho, že jí chci ubližovat a že by opět prodloužila to vykázání na delší lhůtu.

Další žádost o prodloužení vykázání soud zamítl, tu třetí, ta byla už myslím na půl roku, naštěstí to soud zamítl jako neopodstatněné. A i přesto, že protistrana argumentovala tím, že jsem v průběhu toho vykázání kontaktoval partnerku e-mailově. Shledali, že ty e-maily byly mírumilovné, tam jsem se dožadoval pouze spolupráce na setkávání s dcerou, ničeho jiného se ty věci netýkaly, možná nějakých majetkových záležitostí, ohledně věcí, které si partnerka odvezla a patřily mně. Partnerka nejen že si odvezla spoustu mých osobních věcí, které jsem do dneška neviděl, ale nechala byt v dezolátním stavu. Já jsem ho potom musel uklidit do nějakého stavu, abych ho mohl předat, a ještě jsem musel platit doplatky za energii a za nájem.

Nicméně jsem usiloval o nějakou dohodu, abychom se mohli s dcerou vídat a partnerka na moje e-mailové prosby neodpovídala. A když odpovídala, tak velmi zřídka a nepřímo a vyhýbala se záležitosti mého setkání s Natálkou. Argumentovala tím, že Natálka na to není připravená, že počkáme, jak rozhodne soud. Protože já jsem tehdy nepodal – a bohužel ani pan Nebeský v té době mi neřekl, že bych měl podat – s tím návrhem souběžně návrh na úpravu styku. Takže styk nebyl nijak ošetřený. Já jsem pak ten návrh podal, ale tím, že se partnerka odstěhovala do Děčína, soudy si to předávaly a strašně dlouho trvalo, než jednání proběhlo.

Takže v průběhu dalších 9 měsíců od mého vykázání se partnerce systematicky podařilo mě udržovat v dostatečné vzdálenosti od dcery. Neviděl jsem se s ní do září 2010. Každopádně jsem promeškal takové to velmi důležité období, kdy dítě začíná mluvit, začíná komunikovat verbálně s okolím, a to pokládám za velkou újmu, když v tomto období je dítě odstřiženo od rodiče, který na něho nemůže výchovně působit a ten vztah je dost narušený.

Já sám jsem si netroufal ji jakkoliv navštěvovat do Děčína, protože jsem se skutečně bál, že mě obviní z nějakých dalších nesmyslů. Moje obava byla opravdu opodstatněná. Takže jsem bojoval na dálku, psal jsem e-maily a partnerka mě kontaktovala asi dvakrát za tu dobu s tím, že existuje pouze jediná možnost, jak Natálku vidět, a to je, že se k ní vrátím. Čili tam byla nějaká zášť vůči mně, že jsem ji opustil, že jsem se rozhodl ten vztah ukončit a bylo mi nabízeno opakovaně znovunavázání vztahu, pokud já se přestěhuju do Děčína a budu nějakým způsobem fungovat v té rodině. To pro mě bylo nepřijatelné. Já jsem si nedokázal představit, že bych s takovou osobou měl dál sdílet nějakou společnou domácnost nebo mít nějaký partnerský život. Takže jsem všechny tyto snahy odmítal a znovu jsem se dožadoval pouze styku s dcerou.

Asi dvakrát nebo třikrát mi partnerka napsala, že mohu si přijet pro Natálku nebo se vidět s Natálkou, ale vždycky těsně před tím tu nabídku zrušila s tím, že dítě je nemocné. Takže u soudu se potom samozřejmě objevily tyto e-maily, kdy mi nabízela spolupráci, ale už se ze strany paní Spoustové neobjevily e-maily, které následovaly, že dítě je nemocné.

Pojal jsem také podezření, že lékařské zprávy, které matka používá pro svoji argumentaci, nejsou věrohodné. Tudíž jsem se rozhodl na vlastní náklady navštívit doktorku, paní Šumanovou, a zjistil jsem, že její lékařské zprávy o tom, že Natálka je nemocná, nemají žádné opodstatnění ve zdravotní kartě. Nebyla tam ani změřená teplota a veškeré důkazy o tom, že dítě je nemocné, se opíraly pouze o tvrzení matky. Když jsem paní doktorku poté upozornil, že situace je velmi složitá, že v takové situaci, kdy matka mi odpírá styk s dítětem, nemůže rozhodovat a psát tyto zprávy pouze na základě tvrzení matky, aniž by si ověřila zdravotní stav dítěte, tak mi přislíbila, že ten zdravotní stav si tedy ověřovat bude. Načež se ještě jednou tak nedělo. Takže jsem znovu paní doktorku navštívil a řekl jsem jí, že pokud se situace bude opakovat, podám stížnost České lékařské komoře. Od té doby partnerka přestala k té doktorce docházet.

Já jsem v té době navštívil i sociální pracovnici paní, Müllerovou, která měla v Děčíně na starosti náš případ. Načež jsem narazil na velmi rutinní a velmi vyhořelý přístup sociální pracovnice, se kterým jsem se do té doby nesetkal. Na sociální pracovnici, která si vyslechla můj příběh, sice bylo vidět, že si na mě udělala čas, ale bylo také na ní vidět, že mě bere jako jeden z mnoha případů a neskrývala to. Že v podstatě situace je taková těžká a nedá se s tím nic dělat… Asi zřejmě věřila také všem těm věcem kolem toho domácího násilí. Když jsem vyjádřil svoji snahu a svoji ochotu nějakým způsobem spolupracovat na výchově dítěte, tak mi slíbila spolupráci, která byla na formální úrovni.

V té době konečně soud, který se táhl několik měsíců, rozhodl o tom, na základě mého návrhu na předběžné opatření, že Natálku si mohu každých 14 dní vyzvednout v sobotu dopoledne a v neděli večer ji vrátit. Mimochodem, návrh na předběžné opatření by se měl uzavřít během 14 dnů, tady to trvalo několik měsíců. Když jsem posílal na Okresní soud v Děčíně stížnost na průtahy, byla zamítnuta. Stejně tak byla zamítnuta moje stížnost na postup paní Šatavové z Fondu ohrožených dětí, kde moje námitky byly shledány jako neopodstatněné.

Nicméně soud tedy po nějaké době rozhodl na základě předběžného opatření. Paní Müllerová, sociální pracovnice z OSPODu v Děčíně, která měla Natálku na starosti, ovšem u soudu naznala, že dítě není připraveno na to, abych si jej odvážel. Ačkoli jsem měl na to soudní nařízení, které jsem měl v ruce a které mě opravňovalo si dítě odvézt. Přesto jsem přistoupil na návrh sociální pracovnice a bývalé partnerky na to, že absolvujeme nějaký navykací režim, kdy já se s Natálkou nejprve budu setkávat na několik minut, pak budeme setkávání prodlužovat a po několika setkáních, až to dítě bude připraveno se mnou odjet, tak že s ní můžu odjet. Takže sepsali jsme takovou dohodu s partnerkou, kdy ona to už pod tíhou důkazů nebo pod tíhou soudního rozhodnutí umožnila, a začali jsme se s Natálkou setkávat.

Ovšem než se toto stalo, čtyřikrát jsem si jel na základě soudního rozhodnutí pro dítě zbytečně, čtyřikrát mi partnerka odmítla dítě vydat. Vždy, když taková situace nastala, zavolal jsem Policii ČR a v součinnosti s ní jsem tuto situaci řešil. Partnerka mi odmítala dítě svěřovat i v přítomnosti policie a já jsem vždycky poté jel na služebnu sepsat protokol, výpověď. Po čtvrtém odmítnutí předání byla pozvána na městský úřad, kde bylo zahájeno správní řízení. Tam jí bylo uloženo, že bude platit pokutu a zároveň jsme spolu s právním zástupcem podali návrh k soudu na výkon rozhodnutí. Takže soud udělil bývalé partnerce nějaké napomenutí, myslím, že to byla hrozba pokuty 50 tisíc, a na základě těch tlaků tedy partnerka konečně svolila k tomu, že mi dítě na základě té dohody o navykacím režimu svěří.

Jak na vás po tak dlouhé době Natálka reagovala?

První setkání proběhlo v restauraci v dětském koutku, kde jsem se s Natálkou viděl asi hodinu. Navázali jsme kontakt, bylo vidět, že Natálka si mě pamatuje, i když vzdáleně, ale že ví, že jsem její táta. A ta setkání proběhla dohromady tři a vždy bylo to další setkání o něco delší, až trvalo celé dopoledne. Po tom posledním setkání jsem pochopil jednu věc, že partnerce, která tam byla celou dobu přítomna, jde také o to, aby se mnou navázala opětovný kontakt. Že si dělá naději na to, že mě zatáhne opět zpátky do toho vztahu. Což jsem tedy rezolutně i svým postojem, i svými projevy odmítal.

Pokračování

Předchozí část