Alexej Podněbesnyj
Máme-li se vrátit k problému domácího násilí, nějakou jeho formou trpí 43 % mužů, a každá třetí žena a každý čtvrtý muž jsou týráni svými partnery – to tvrdí statistiky ve Spojených státech. Počet mužských obětí je v některých letech dokonce vyšší. V roce 2014 se podle oficiálních statistik ve Spojených státech stalo obětí domácího fyzického násilí asi 4,7 milionu žen a asi 5,4 milionu mužů. Ale v médiích a ve veřejné politice je domácí násilí prezentováno jako výlučně ženský problém. Domácí násilí očima feministek jsou zbité ženy. Stávající praxe vymáhání práva, stejné ve všech zemích, vede k tomu, že stížnosti mužů na násilí ze strany žen jsou jednoduše přehlíženy.
Jeden z hrdinů filmu Červená tableta vypráví, jak jeho žena měla záchvaty agrese. V takových chvílích začala před dětmi házet věcmi, rozbíjet nádobí a křičet a její manžel odcházel ven, aby si sousedé nemysleli, že je to on, kdo mlátí a rozbíjí. Několikrát ho žena zmlátila, ale když to ohlásil na policii, jen se mu vysmáli. Ani jedna stížnost nebyla brána vážně, ani když přišel na služebnu policie zakrvácený. V jednom takovém případě mu policista řekl: „Příště, až vás žena bude mlátit, raději rychle utečte z domova. Protože kdyby si o vás jen zlomila nehet, museli bychom vás zatknout za domácí násilí.“ Toto vše se odehrávalo současně s rozvodovým řízením, ve kterém soud svěřil děti matce.
A to je jen jeden příklad. Feministky uvádí opačné příklady a nikdo nezpochybňuje fakt, že ženy jsou oběťmi domácího násilí. Skutečnost je taková, že muži jsou také oběťmi domácího násilí, téměř stejně jako ženy, ale stát a společnost muže nijak nechrání a nepomáhá jim.
Ženám ve Spojených státech je k dispozici více než 2.000 center bezplatné pomoci a azylu. A v celé zemi je jedno takové centrum pro muže. Ve všech dvou tisících centrech mužům odmítají pomoc navzdory skutečnosti, že jsou placena státem. Podle pravidel, které feministky vymyslely jako svou „teoretickou přípravu“, muži nesmějí chodit do center pro pomoc ženám a nemohou užívat jejich služeb. Dokonce i syny starší 9 let musí matky samy umístit někde jinde, chtějí-li získat pomoc v azylovém centru, protože tito synové už jsou „patriarchální násilníci.“ To je ta rovnoprávnost a ten „patriarchát“. Podrobný rozbor všech těchto příkladů jasně ukazuje, že existuje-li „genderová nerovnost“, tak jde o nerovnost ve prospěch žen.
Proč jsou pro kapitalistický systém výhodné tyto poměry, toto pokřivení v nadržování ženským právům a démonizaci mužů? Jakékoliv pokusy mužů požadovat pro sebe rovnost jsou ocejchovány ostudou, zejména v levicovém proudu. Feministky s neuvěřitelnou zuřivostí umlčují jakékoliv oponenty a korporátní média nabízejí veřejnosti pouze a výhradně feministické hledisko.
Toto je výhodné pro kapitalismus, protože to posiluje stávající systém nadměrného vykořisťování mužů v konzumní společnosti, založené na uměle vytvořených potřebách pro ženy.
Feminismus osvobodil ženy od jejich sociálních rolí. Už není nutné, aby byly strážkyněmi domácího krbu. 90 % manželství končí rozvodem na žádost žen, protože nemají co strážit, mají svůj vlastní krb stejně jako muži. Jak muži, tak ženy jsou nuceni trávit stejné množství času neplacenou prací v domácnosti. Ale feminismus dosáhl uznání tohoto problému pouze pro ženy, pro muže uznán není. Ale roli „živitele“, který musí zajistit ženu, rodinu a děti, společnost na muže klade dál.
Došlo tak k paradoxu – kapitalismus vytvořil ženám podmínky pro posílení vlivu a dal jim takovou ekonomickou sílu, že ženy začaly profitovat mnohem více než muži. Mají nejlepší vzdělání, získávají nejlepší pracovních místa s velkým platem za kratší pracovní dobu, vydělávají více než muži, ale v očích veřejnosti feminismus přiživuje mýtus, že ženy jsou placeny hůře a musí déle pracovat, zatímco muži musí být stejně jako dříve živitelé a zajišťovat rodinu.
Muži v celosvětovém měřítku již nemohou být živiteli rodin, tuto možnost jim sebral neoliberální kapitalismus. Ony „vyšší“ platy mužů ve srovnání s ženami lze vysvětlit tak, že muži pracují déle a na nebezpečných pracovních místech, kde berou příplatky za extrémní nebezpečí a rizika (horníci, hasiči apod.) Přitom feminismu se nelíbí dokonce ani užití výrazu „fireman“ (hasič), protože to diskriminuje dívky, které by se v budoucnosti chtěly stát hasičkami. Feminismus chce používat výraz firefighter (v ruštině těžko najít bezpohlavní překlad). Celý problém s platy je zamlčován a kdo si stěžuje, dočká se znevažování a pomluv.
Dokonce ani nejúdernější argument feministek, že většina hlav států, politických vůdců a ředitelů velkých společností jsou muži, již dnes neplatí. Skutečnost, že prezidentem je muž, neznamená, že dělá politiku ve prospěch mužů. Prezident Obama prováděl feministickou politiku stejně jako jeho demokratický předchůdce Clinton. Tato politika se nezměnila ani za republikánů. Práva žen jsou zakotvena v zákonech o rodině všech států a práva otců jsou všude ignorována. Ženy mají ohromné množství výhod a privilegií, a přestože teoreticky tato privilegia mají i muži, ve skutečnosti na ně nedosáhnou z jednoho prostého důvodu – nedožijí se jich.
Průměrná délka života mužů je ve všech vyspělých zemích výrazně nižší než průměrná délka života žen. V Rusku je tento rozdíl 15 let. Podle nejrůznějších zdrojů se ruští muži dožívají v průměru 47 – 52 let a důchodu se jednoduše nedočkají. Například mé matce je 78 let, pobírá důchod a různé dávky na bydlení, takže pokud si například spočítáme naše platby, já zaplatím za byt dvakrát více než ona. Můžeme si představit, že budu stejně starý a budu mít rovněž nárok na sociální dávky ve stáří. Ale já tyto dávky nedostanu, protože budu v tomto věku mrtvý! To je ten náš „patriarchát“.
Celá podstata „patriarchátu“ pro muže spočívá v tom, že má být živitelem ženy a hmotně ji zajistit. V kapitalistickém systému je to možné pouze díky extrémnímu vytěžování mužů. Muži umírají při pracovních úrazech, 93 % úmrtí na pracovišti se týká mužů. Muži umírají na předčasná chronická onemocnění spojená s nadměrným stresem a obrovským pracovním nasazením. Za to je mužům přiznáno postavení „patriarchů“, staví se jim pomníky a získávají vysoké posty, ale i to je jen úplatek od žen výměnou za právo nepracovat v dolech a ve výrobě na 3 – 4 směny.
Ženy požívají výhod, které jim vybojoval feminismus, ale je to jen dočasně. Paradoxem je, že po vítězství feminismu ženy o všechny své výhody hrazené státem přijdou, protože kapitalismus používá feminismus k rozložení sociálního státu. Kdo bude živit ženy? Ony samy, a samozřejmě také muži, protože jejich role „živitele rodiny“ funguje dál.
Skutečnost, že řediteli velkých firem jsou muži, neznamená, že v nich existují výhody pro muže. Všechna personalistika je obsazena ženami, které při přijímání do práce upřednostňují dívky a ženy, protože ženy jsou více loajální, poslušné a poddajné, a také jsou houževnatější a opatrnější než muži. Tyto ženské vlastnosti dávají ženám v kapitalismu jasnou výhodu oproti mužům. Muži se uplatní pouze jako nekvalifikovaný obslužný personál, stavební dělníci a drobní podnikatelé v oblasti oprav a technické údržby. Ve velkých společnostech s mužem v čele obsazují nejvíce pracovních míst mladé ženy. Stejná situace je ve veřejné správě včetně policie, prokuratury, celní správy a soudnictví. Nejlépe placeným povoláním v oblasti práva je funkce soudce. V Rusku je asi 86 % soudců ženského pohlaví. To ukazuje rovněž na stupeň vzdělání žen a mužů v nejžádanějších a nejoblíbenějších oborech. Ženy mají vzdělání 2 – 3krát vyšší než muži. Muži získávají vzdělání zejména v technických a přírodních vědách. Ženy naopak v právu, politice, ekonomice a financích.
Proto je pro kapitalistický systém výhodné posílení moci žen (women empowerment). Kapitalismus vytvořil ženám podmínky pro ekonomický úspěch. A zároveň pomocí feminismu kapitalismus namlouvá společnosti mýtus o diskriminaci žen. To je pro kapitalismus rovněž výhodné, protože tím omlouvá přehlížení nerovného postavení mužů. Muži jsou nadměrně vytěžováni a jejich práva jsou chráněna v mnohem menší míře než práva žen, ale v kontextu neustálé feministické aktivní kritiky útlaku ze strany „patriarchátu“ se mužům v očích veřejnosti nepřiznávají předpoklady a morální právo požadovat zlepšení svého postavení, snížení svého pracovního nasazení a lepší ochranu svých práv. Proto jsou muži nuceni pracovat jako dříve – odvádět co nejvyšší výkony bez morálního práva na zlepšení svého postavení. To je role „patriarchy“, živitele rodiny a tvůrce zdrojů. A to přesto, že ženy jsou již dlouho soběstačné a dokonce ve větší míře než muži. A tento stav se hodí kapitálu, protože mu umožňuje na mužích dosahovat obrovských zisků a významných úspor.
Kapitalismus nemá pohlaví nebo „gender“, jak mu ve své nové terminologii říkají feministky. Je-li pro kapitál prospěšné silné postavení žen, bezesporu ho rád podpoří. A aby se zabránilo revoluci, kapitál nasadí do radikálního levicového spektra trojské koně v podobě feminismu a donutí tak potenciální revolucionáře považovat za úhlavního nepřítele „patriarchát“ a nikoliv kapitalistický systém. Patriarchát je mýtus, který slouží pro odpoutání pozornosti radikální levice od skutečného třídního boje. Feminismus umožňuje zachovat a stabilizovat systém kapitalistického nadměrného zisku, zavedený v 70. letech, a rovněž neoliberálního kapitalismu. Proto se feminismus hodí kapitálu.
Z ruského originálu Кому выгоден феминизм přeložil Tomáš Jadlovský
4. 7. 2017 at 17:57
Zas tak velkou vědu bych v tom nehledal. Stávající situace existuje proto, že se feministky dokáží dobře organizovat, dokáží si otevřít ústa a jsou ochotny sáhnout k hůře postižitelnému neférovému jednání. Navíc tyhle prostředky využívají už hodně dlouhou dobu, přičemž byly v počátcích jejich požadavky ospravedlnitelné, což jim dalo další výhodu. Pokud je feminismus využívaný k odpoutávání od problému, je to podle mě jen vedlejší produkt, byť mu dále pomáhá.
Podobně, byť v extrémnějším hávu, lze vnímat uprchlíky s jejich no-go zónami. Taky jsou používaní k odpoutání od problémů, ale nikdo je kvůli tomu nepodporuje. Dokáží se efektivně zorganizovat a prát za své úplně sami, aniž by k tomu potřebovali nějakou výraznou vnější sílu.
4. 7. 2017 at 20:52
socani nemaji cim zaujmout volice s IQ nad 75.a vyjma teplousu a leseb. jsou v absolutni kreci a ostudou naroda
4. 7. 2017 at 21:00
… ja za vsim, at uprchlici nebo feminy vidim penize, nekdo z toho bordelu musi profitovat. Proto reseni existuje zase jenom pres penize a temi je odstrizeni parazitu od zdroje a je opet zcela jedno zda se jedna o feminy, ekonomicke migranty nebo organizace sdruzujici bukvice.
5. 7. 2017 at 6:53
Jistě, ale ty peníze za tím nebyly vždy. Byznys se vytvořil až po nějaké době trvání problému. Při požadavku na přechod hranic větším počtem lidí se objevily skupiny, které to usnadní. A ty si teď řeší všechny věci kolem včetně propagace a lákání potenciálních zákazníků.
U feministek je to podobné. Nejdříve vznikala velká a pořádně hlasitá poptávka. Ono se to nezdá, ale feminismus historicky nebyl vždy o penězích, jako je dnes.
Navíc si nemyslím, že jde hlavně o peníze, ale o pocit moci. Ten je podle mého největším hybatelem. Ale obecně je základ hlavně v tom si o něco umět organizovaně a hlasitě říct, případně být přitom trošku, nebo, jak historie napříč dějinami ukazuje, trošku více, agresivní. Bez hlasitosti a organizovanosti není vidět poptávka po čemkoliv a pokud není vidět, těžko ji někdo bude uspokojovat. (A teď právě nemám na mysli peníze.)
5. 7. 2017 at 9:13
je to uhel pohledu … moc plodi penize a naopak
5. 7. 2017 at 9:14
nebo jine vyhody … jde o motivaci neco ziskat
5. 7. 2017 at 10:26
MiB – toho španělského otce znám, kdysi jsem si s ním psal. Ale aktuální vývoj posledních tří let netuším. Bylo tam drsné bránění ve styku ze strany matky, ale nakonec to překvapivě v naší banánovce skončilo střídavkou, která měla být v ČR. Co se stalo a proč vzal roha, nevím. Já bych s dítětem ve střídavce neutíkal, u mne bylo drsné bránění ve styku u španělských mafiánů spojené s manipulací a osvobození syna bylo jediným řešením, aby poznal, jak se věci mají. Všechny případy jsou individuální, ale obecně osvobození dítěte z bezprávního státu mi připadá morálně správné.
5. 7. 2017 at 14:01
To tomas j.: diky za reakci. Take neznam podrobnosti. Dokazu si ale predstavit frustraci toho otce, ktery nesmel byt s dcerou o samote ani vterinu. Jen prihlizel z dalky jak matka v dceri kultivuje PAS. Asi mu ruply nervy, kdyz byl s dcerou poprve sam. Vim, ze vas pripad je analogicky jen vnejskove /spanelsko, boj o stridavku/ a take vim, ze vase rozhodnuti unest Mirka do Armenie nasledovalo po serii extremniho bezpravi vuci vasi osobe /a nezletilemu/ kdy jste jiz vycerpal vsechny moznosti udrzet kontakt se synem.
5. 7. 2017 at 20:30
MiB – jen pro přesnost, já pro náš odjezd se synem do Arménie nepoužívám slovo únos, je to zavádějící. Únos byl ze strany matky, když syna odvlekla bez mého souhlasu do Španělska. My jsme nejdříve jsme letěli z Madridu do Prahy – to je osvobození, syn se vrátil z místa únosu domů do bydliště, dohodnutého naposledy oběma rodiči. Teprve poté jsme letěli do Jerevanu, v roce 2014 to byly 4 roky, co Mirkova matka opustila společné bydliště, nijak se mnou nekomunikovala a nechodila k soudu. Proto tomu neříkám únos, protože když Vás opustí žena, nejste povinen roky sedět v původním bydlišti a čekat, jestli se náhodou nevrátí, tím spíše, že možnost uzavřít dohodu o střídavce měla celou dobu našeho pobytu v Arménii. Ale proč se dohodnout, když španělská mafie za 50 eur napíše jakýkoliv papír?
5. 7. 2017 at 21:32
Rozumím,a držím palce v boji o Mirka /věřím, že existuje stále naděje/. Obdivuji vaší houževnatost a neochotu podlehnout nespravedlnosti a vzdát se, a současně soucítím se všemi otci, kteří chtěli a mohli vychovávat a takénarazili na neprostupnou zeď justiční zvůle,ať už zde v ČR, nebo kdekoliv na světě. Chápu je, i když svůj boj vzdali. Je to opravdu moc moc těžké. Já stále bojuji dál, teď již s částečně podlomeným zdravím, bohužel ty nerváky se na mě podepsaly…