Alexej Podněbesnyj

Lenin říkal, že třídní přístup spočívá ve schopnosti položit si otázku: „Komu to prospěje?“ a odpovědět na ni. Kdo těží z feminismu, obzvláště v levicovém hnutí? Dnešní feminismus je pevně ukotven v anarchistickém a trockistickém hnutí, v zahraničí západoevropští a američtí socialisté a sociální demokraté feminismus zcela akceptovali. Jak se to mohlo stát, když na začátku 20. století Alexandra Kollontajová tvrdila, že feminismus je reakční buržoazní věda, naprosto cizí socialistickému a komunistickému hnutí?

Odpověď na tuto otázku přináší film ČERVENÁ TABLETA (The Red Pill). Natočila ho feministka Cassie Jayeová a jeho prostřednictvím nejen zpochybnila, ale přímo vyvrátila feministické mýty, když ukázala, že feminismus nedokáže vyřešit ty reálné společenské a ekonomické problémy, se kterými se potýkají muži v kapitalistickém systému.

Hlavní myšlenkou filmu je rozhovor s ERIN PIZZEYOVOU, která jako první na světě založila útočiště pro oběti domácího násilí. Na ruském internetu o ní v ruštině žádný článek nenajdete. Film Cassie Jayeové je v tomto ohledu pro rusky mluvící publikum objevným (to platí i u nás – poznámka redakce).

V roce 1971 Erin Pizzeyová v Londýně získala vilu a otevřela v ní centrum pomoci pro ženy. Ale hrdinkou feminismu se stát nemohla, protože feministky ji začaly nesnášet kvůli azylu pro mužské oběti domácího násilí, jež zřídila spolu s ženským centrem. Při své práci s ženskými oběťmi Erin zjistila, že ženy trpící násilím měly samy sklony k násilí vůči svým manželům nebo partnerům. Ve filmu jsou videonahrávky z diskusí se ženami, v nichž tyto ženy přiznávají své násilnické povahové rysy. Proto Erin zřídila azyl i pro muže a otevřeně uvedla, že problém domácího násilí je ve stejné míře problémem obou pohlaví. Tím si zasloužila od feministek prokletí.

Ale pro naši položenou otázku toto není to nejzajímavější. Zajímavé jsou Erininy vzpomínky na její mládí. Dnes je jí 78 let a i přes svůj věk je plná energie a nadšení. Vypráví, že začala veřejně působit v 60. letech tím, že pracovala ve feministickém hnutí: „Zpočátku, v 60. a 70. letech feminismus považoval za svého úhlavního nepřítele kapitalismus. Ale později se americké radikální feministky posunuly dále, když začaly tvrdit: „Ne, kapitalismus už není náš nepřítel. Nepřítelem je patriarchát neboli muži“. A právě tehdy začalo působit ženské hnutí a bylo neuvěřitelně úspěšné. Vše bylo neoddělitelně spojeno s penězi. Feministické hnutí tehdy zoufale potřebovalo finanční prostředky. Začalo ztrácet dosud velkou pozornost ze strany sdělovacích prostředků a přitom potřebovalo peníze. Byl nutný nějaký spravedlivý cíl, kterým by se mohla odůvodnit potřeba peněz. A stalo se jím domácí násilí. To představuje obrovský byznys. Na boj s násilím páchaných na ženách feministky spotřebují více než 1 miliardu ročně. Přestože část peněz má jít na nápravu křivd na mužích, ve skutečnosti jdou na trestání mužů a na financování nenávisti k mužům.“

Čili na konci 60. let, kdy vrcholily mládežnické nepokoje v Evropě a občanské hnutí ve Spojených státech, se feminismus stavěl proti kapitalismu. V roce 1968 chodily feministky na mnohatisícových demonstracích v Anglii a ve Spojených státech s transparenty „Vylámeme kapitalismu jeho zuby!“ Ale pak se hodnoty změnily. Feministky začaly říkat, že nebojují proti kapitalismu, ale proti mužům a patriarchátu. Dnešní feminismus skutečně není proti kapitalismu, ale proti „patriarchátu“ a mužům.

Navíc se feminismus stal značně ziskovým oborem, jde přece o peníze. Peníze, peníze, peníze. Každoroční přísun finančních prostředků pro feministické organizace ve Spojených státech na jediný bod činnosti – pomoc obětem domácího násilí, za které feministky považují výhradně ženy – představuje více než 1 miliardu dolarů. Celkový objem peněz od státu je pro americký feminismus ještě výraznější a jeho parametry je obtížné odhadnout. Nově zvolený prezident Donald Trump poslal oficiální žádost vládě, aby mu poskytla seznam všech feministických projektů financovaných ze státních prostředků, když se ukázalo, že v úřadu prezidenta nikdo neví, kolik stát ve skutečnosti vynakládá na feminismus. Je to obrovská, nekonečná výroba zisku. Feministky neustále požadují pro své projekty více a více peněz od státu. Aby tyto projekty odůvodnily, potřebují mýty o domácím násilí, o nespravedlivém odměňování apod. Navíc získávají finance také ze soukromých zdrojů jako jsou Sorosova nadace, MacArthurova nadace nebo Fordova nadace. Objemy financování feminismu jsou tak jen v samotných Spojených státech doslova astronomické.

Odtud vyvstává následující otázka. Je-li feminismus „levicové“ hnutí, proč ho v ohromném měřítku platí největší kapitalistická země na světě? Proč feminismus dostává peníze z fondů Ústřední zpravodajské služby (CIA) pro celosvětový boj s komunismem, jakým je například Národní fond pro demokracii (National Endowment for Democracy)? Sorosova nadace sponzorovala Ženský pochod ve Washingtonu, největší a nejrozsáhlejší levicovou akci v novodobé americké historii. A Soros platí jen to, co je výhodné pro neoliberální kapitalismus a slouží k upevnění neoliberalismu.

Proto je feminismus prospěšný pro současný kapitalismus v neoliberální podobě. A existuje něco jako „levicový“ feminismus? Ano, existuje, ale jako součást širokého feministického hnutí, pro které je rozhodujícím proudem radikální feminismus se svým hlavním cílem – zničením nikoliv kapitalismu, ale patriarchátu. To tvrdí i Erin Pizzeyová.

A co je zač patriarchát? Nikoliv v mýtech feminismu, ale v praxi? Je to pro neoliberály nepřátelský sociální stát, který mají feministky zničit pod záminkou zničení „patriarchátu“.

Vážně argumentovat o existenci „patriarchátu“ mohou pouze lidé bez patřičných sociálních zkušeností. Ti také tvoří hlavní posluchače feminismu – jak ženy, tak i feminističtí muži. Jsou to studenti nebo mladí lidé ve věku do 30 let, kteří nikdy nežili v manželství, nemají děti a zkušenosti s rozvodem, kteří nedostávají od státu zvláštní výhody nebo dárky. Slepě věří feministické propagandě, že všechno existující zlo pochází od mužů a všechno dobré pochází od žen. Proto je pro levicové aktivisty podlehnuvší této propagandě kapitalismus výtvorem „patriarchátu“ a komunismus nebo anarchistický ideál samosprávné společnosti je vítězstvím feminismu. Toto chápání je velmi příznivé pro kapitalismus, protože nikdy nepovede k třídnímu boji a socialistické revoluci a bude spolehlivou ochranou proti komunismu. Proto kapitál sponzoruje feminismus a implantuje ho do levicového hnutí.

Vezmeme-li v úvahu problémy, které feminismus popisuje, jako reálně existující, pak socialisté musí být bezesporu proti jakékoliv formě diskriminace. Má-li se „patriarchát“ projevit v podobách popisovaných feministkami, musí to rozhodně být diskriminace žen a s tou se musí skoncovat. Potíž je ale v tom, že seriózní vědecký přístup k problému – na rozdíl od propagandistického – jasně ukazuje, že v současné kapitalistické společnosti požívají výsadního postavení ženy a nikoliv muži. Muži jsou naopak diskriminováni. Důkazů je pro to bezpočet a mohly by být popsány na stovkách stran.

Z ruského originálu Кому выгоден феминизм přeložil Tomáš Jadlovský

PŘEJÍT NA 2. ČÁST