Martin Šorm

Stručně k průběhu případu: Matka odešla od otce i s dětmi do města vzdáleného 140 km. V prvním rozhodnutí svěřil soud děti matce, ačkoliv otec navrhoval střídavou péči, dokonce nabídl zajištění bydlení matky s dětmi v blízkosti původního bydliště rodiny, nyní otce. Později otec podal návrh na změnu úpravy poměrů, navrhl střídavou péči, odůvodnil změnou poměrů spočívající v zajištění bydlení otce v novém bydlišti matky a vyšším věku dětí, zejména nejmladšího.

S nadějí a oporou v nálezech Ústavního soudu očekával výsledek řízení. Okresní soud v Jičíně a následně i Krajský soud v Hradci Králové ale návrh otce zamítl a děti ponechal v péči matky.

Rozsudek má podle mého názoru celou řadu právních vad, pro které byl napaden ústavní žalobou. Ta prozatím nebyla vyřízena. Argumenty z ústavní stížnosti nechci zveřejnit před nálezem ÚS, nicméně základní „lidský“ komentář k rozsudku k němu přikládám:

1) V původním rozsudku jsou vyjmenovány tři konkrétní důvody, proč střídavka nejde nařídit – útlý věk nejmladšího dítěte, vzdálenost bydlišť rodičů a rozdílné výchovné přístupy.

Pokud předchozí rozsudek vymezí explicitně překážky střídavé péče, pak by po jejich odpadnutí měl střídavku nařídit. První překážka odpadla jistě, nejmladší osmiměsíční dítě povyrostlo na skoro šest roků. Druhá překážka rovněž, neboť jsem si opatřil bydlení ve městě, kam matka děti odvezla. Takže jsem očekával diskusi o „neslučitelných“ výchovných principech. K té, celkem překvapivě, vůbec nedošlo – a soud vykonstruoval celý rozsudek převážně na zamítnutí změny poměrů. Soud deklaruje, že pět roků v životě nezletilých dětí není dostačující změna poměrů pro nové jednání ve věci.

Bohužel, soud zapomněl formulovat, jak velký časový proběh života dětí tedy považuje za změnu dostatečnou. První soud o opatrovnictví dětí byl zahájen nad dětmi ve věku osm měsíců, tři roky, a pět roků; rozsudek byl vynesen nad dětmi ve věku 3, 5 a 7 roků. Nyní je jim 5, 9 a 11 – není-li ani pět roků života dětí dostatečná změna, lze extrapolovat, že dostatečná změna poměrů implantovaná věkem dětí nastane až za více než šest dalších roků. V té době bude nejstaršímu synovi 17, bude končit střední školu, jeho bydliště bude již předchozí roky determinováno jejím výběrem, a za další rok už by dosáhl zletilosti, kdy dosáhne na právo rozhodnout si o životě sám.

Myslím, že tento rozsudek je zajímavá informace pro všechny otce, kterým je násilím státu bráněno v péči o vlastní děti s odkazem na to, že děti jsou ještě moc malé, a proto náleží jen matce. Jinými slovy – technicky žádný věk dítěte v intervalu 0-16 roků není pro soud dostatečná změna poměrů.

2) Soud dále podle mého názoru nedostatečně posoudil razanci změny v postoji otce, který dosud pět roků bojoval především za to, aby se děti nemusely odstěhovat z domova, a nabízel k tomu podmínky (tři byty) pro bydlení obou rodičů umožňujících střídavou nebo společnou péči v jednom městě, ale především normální kontakt dětí s oběma rodiči na denodenní bázi – zatímco v novém řízení ve věci deklaroval ochotu přistoupit na změnu bydliště dětí, pořídil si byt, kde děti i dle názoru opatrovníka mohou bydlet, a nabízí režim střídavé péče při zachování výchovného prostředí (školy, lékaře, kroužků atd) dětí, navíc s časově neomezeným umožněním kontaktu dětí s matkou v období, kdy děti by byly v jeho péči.

Pokud to pro soud není dostatečně relevantní změna poměrů – pak by snad mělo být stanoveno, co ještě by tedy měl otec udělat, než převrátit si život úplně naruby, změnit práci, přestěhovat se, pronajmout si byt v novém bydlišti dětí, deklaroval ochotu podřídit se prostředí, kam byly děti matkou svévolně přestěhovány, zajistit jim péči v jednom bydlišti a kontinuitu života – aby mu soud změnu poměrů přiznal. Nebo soud setrvává na překonaném stanovisku, že změna poměrů na straně stýkajícího se rodiče je nedůležitá, změnou poměrů se rozumí pouze pokud pečující rodič prokazatelně selže? V takovém případě by matkám k doživotnímu svěření dětí do péče stačilo rozbít rodinu s kojencem a do dospělosti se o děti s tučnou finanční podporou otce normálně starat.

Navíc soud opomněl odůvodnit, proč navrhovaná koncepce častého a bezkonfliktního kontaktu s oběma rodiči je v rozporu se zájmy dětí – zatímco výchova dětí výhradně matkou a v cílené izolaci od otce (citováno ze spisu – matka nikdy neumožní žádný kontakt dětí s otcem dobrovolně bez nařízení soudu) je shledávána v souladu se zájmy dětí.

Myslím, že tento rozsudek je zajímavá informace pro všechny otce, jejichž děti byly jednostranným rozhodnutím matky odstěhovány z domova, jejich přestěhování bylo legalizováno předběžným opatřením (srov. § 8 o.z., že nezákonné jednání nepožívá právní ochrany), a následně petrifikováno usnesením, že děti si už jinde zvykly – a kteří doufají, že přiblížení bydliště otce k novému bydlišti dětí bude shledáno za dostatečnou změnu poměrů, aby svoje děti mohli alespoň částečně vychovávat. Nebude.

3) Soud se nevyrovnal s návrhem otce, aby, pokud „neshody ve výchově“ či „rozdílné výchovné přístupy“ soud pokládá za zcela zásadní pro násilné zbavení otce rodičovských práv – byly definovány a především prokázány.

Otec tvrdí, že neshody nejsou, soud toto tvrzení nezkoumá a nebere ho na vědomí – matka tvrdí, že neshody jsou, soud toto tvrzení též nezkoumá, ale bere ho jako kruciální důkaz. Otec je tedy před soudem v těžce nerovném postavení!

Tento soud dokonce již jednou napsal do odůvodnění rozhodnutí (jiného v této cause), když se matka snažila styk dětí s otcem zcela zakázat s odvoláním na rozdílné výchovné názory – že rozdílné výchovné názory nejsou důvodem pro to, aby byl styk dětí s otcem zakázán či omezen. Stejný soud je nyní toho názoru, že naopak rozdílné výchovné názory jsou důvodem pro zamítnutí péče otce ve střídavé péči. Soudce tedy ohýbá svůj vlastní právní názor podle momentální nálady a potřeby.

Myslím, že tento rozsudek je zajímavá informace pro všechny otce, jejichž bývalá žena si učinila jediným smyslem života jim kontakt s dětmi sabotovat, obstruovat, znepříjemnit, a obecně neumožnit. Ochota otce k dialogu a nabídky společné péče o děti – jsou pro dítě škodlivé. Dítě bude ve výlučné péči vychovávat ten, kdo se dohodnout nechce a komunikovat nebude – toť je v nejvyšším zájmu dítěte. Podle závěru soudu matce stačí k vyloučení otce z výchovy dětí pouze bez jakékoliv argumentace nebo dokazování tvrdit, třeba i nepravdivě, že má s otcem neshody a že jejich výchovné principy jsou neslučitelné – přesně v rozporu se smyslem nálezu sp. zn. I. ÚS 3216/13, který předseda krajského senátu ve svém rozsudku sám cituje a vysmívá se mu.

4) Nepochybně vadný je i způsob, jakým byl zjišťován názor dětí.

Soud se nijak nevyrovnal s námitkou, že děti byly vyslechnuty nedostatečně a liknavě. Zjištění názoru dětí bylo odbyto jakýmsi pohovorem se sociálním pracovníkem, jehož kvalifikace k takovému pohovoru je přinejmenším sporná – a výstup z tohoto pohovoru pracovnice odflákla dvěma řádky v povšechné zprávě. Z pohovoru nebyl pořízen zvukový záznam ani stenogram, nelze tedy prokázat, jakým způsobem byl pohovor veden, ani co děti skutečně řekly. Soud to přesto připustil jako zásadní důkaz, že děti si střídavou péči nepřejí – nebral přitom na vědomí důkaz znaleckým posudkem, že děti si střídavou péči naopak přejí.

Téměř dvanáctileté dítě je navíc schopné se již vyjádřit u soudu a přinejmenším tomu nejstaršímu to jistě mělo být umožněno. Deklarovaný názor matky, že „výslech dětí není v jejich zájmu“ stojí proti názoru otce, že děti měly právo být slyšeny ve sporu, který se jich týká. Otec se tedy opět ocitl před soudem v hrubě nerovném postavení – soud zájem dětí nijak nezkoumal a dal matce za pravdu, že výslech dětí není v jejich zájmu – návrhu otce a objektivní zjištění názoru dětí nevyhověl a nijak to nezdůvodnil. Děti se z toho vytratily nějak úplně.

Myslím, že tento rozsudek je zajímavá informace pro všechny otce, kteří zoufale čekají, až jejich děti trochu vyrostou, a budou se smět samy o sobě vyjádřit. Soud se s dětmi patlat nemusí – stačí, když matka řekne, že výslech dětí není v jejich zájmu – a děti nedostanou šanci se ke svému osudu vyjádřit.

5) Soud se nevyrovnal ani s návrhem otce na dovýslech opatrovníka, aby opatrovník před soudem zdůvodnil svou razantní změnu názoru – kdy v květnu roku 2015 OSPOD matku motivoval ke konceptu mimosoudně sjednané střídavé péče na období do vynesení rozsudku, a střídavou péči protokolárně doporučoval – aby pak v září téhož roku, aniž by přibyly nějaké nové okolnosti nebo skutečnosti, střídavou péči a svůj předchozí názor zcela znectil.

Soud se tedy mýlí v argumentaci, že názor opatrovníka dětí byl pro otce „překvapivý“ – pro otce byla překvapivá zásadní změna postoje opatrovníka, který nejdříve střídavou péči doporučil, dokonce matce důrazně doporučil střídavou péči „na zkoušku“ v režimu 10/4 dny, bylo to zaznamenáno v protokolu – a za absence nových podnětů (a ještě před tzv. výslechem dětí) svůj názor změnil.

Takové jednání vzbuzuje podezření přinejmenším z korupce, úředník by ho měl být schopen kvalifikovaně vyargumentovat, a soud by to po něm měl požadovat. Což opatrovník pravděpodobně tušil, protože k odvolacímu jednání, bohužel za naprostého nezájmu soudu, vůbec nepřišel.

Myslím, že tento rozsudek je zajímavá informace pro všechny otce, kteří doufají v pomoc od OSPODu, který se v přípravném jednání jeví býti vyváženější péči mezi rodiči nakloněn. U soudu vás může zcela zesměšnit. A dokonce tam ani nepřijít. Kolizní opatrovník, který má hájit zájmy dětí. Jó, panská láska po zajících skáče – nikdy nevíte, kdo s kým chodil do školy a kdo na koho co ví.

6) Tím, že soud neosvědčil změnu poměrů – nevnímal pak potřebu zabývat se ani napadeným rozsahem styku. Soud se nevyrovnal s námitkou otce, že jeho styk s dětmi, který již ve stávajícím rozsahu považuje za nemravně nedostatečný, byl předchozím rozsudkem bez zjevného důvodu nastaven hluboko za tzv. obvyklý rozsah styku. A opět v rozporu s jindy hojně citovaným znaleckým posudkem, který doporučil co nejširší styk dětí s tím z rodičů, kterému do péče svěřeny nebudou

Soud nijak nezdůvodnil, proč je v zájmu dětí, aby například i hlavní letní nebo vánoční prázdniny, byly i nadále rozděleny asynchronně výrazně v neprospěch toho z rodičů, který již je ve svém právu na styk s dětmi výrazně omezen.

Myslím, že tento rozsudek je zajímavá informace pro všechny otce, jejichž děti jim byly matkou ukradeny již v kojeneckém věku, a styk s dítětem omezen výrazně pod tzv „obvyklý styk“. Nemyslete si, že plynutí času na tom něco změní! Úprava styku, která byla jednou vhodná pro osmiměsíčního kojence, je stejně dobrá i pro školní dítě, tak i pro dvanáctiletého pubescenta. To, že jsou děti o pět roků starší, přece naprosto neznamená žádnou změnu poměrů.

7) Podle názoru krajského soudu soud Ústavní zasahuje do opatrovnických sporů jen výjimečně. A proto si z otcem citovaných judikátů může dělat legraci, a paušálně je odmítnout.

Bohužel má pan předseda pravdu. Šance u Ústavního soudu jsou asi 0,7 %, slovy sedm promile. A většinu ústavních stížností na opatrovnické soudy ÚS vůbec neprojednává.

Myslím, že tento rozsudek je zajímavá informace pro všechny otce, kteří se v našem státě bez precedenčního práva snaží dosáhnout alespoň jakéhosi sjednocujícího stanoviska na základě excerptů z nálezů Ústavního soudu. Nemyslete si, že když najdete judikát ÚS se shodnými podstatnými znaky, že máte šanci v podobném případě uspět sám. Každý případ je jiný! Například ten váš.

8) Last but not least: Pokud by soud trval na dohodě sporných stran jako na nepřekonatelné podmínce pro nařízení střídavé péče – pak přidává další podmínku, dohodu, k již pravomocně rozhodnutému sporu, ve kterém byly překážky střídavé péče vyjmenovány jasně a exaktně a jinak, což je chyba – anebo osvědčuje, že nastala zásadní změna poměrů, pro kterou je nutno nově rozhodnout. Ale v tom případě je celý rozsudek vykonstruován špatně, protože žalující strana je peskována právě za to, že žádná změna poměrů údajně nenastala.

Ale hlavně – názor soudu, že „Pokud se otec s matkou na střídavé péči dohodne, pak nic nebrání tomu, aby ji dítě přijalo jako běžnou formu výchovy,“ je v přímém rozporu s ustálenou judikaturou ÚS, ale především v rozporu se zdravým rozumem. Kdyby se rodiče byli schopní se na výchově dohodnout, asi by se o ní nemuseli soudit. A Ústavní soud již opakovaně vyslovil názor, že zbavením rodičovských práv by neměl být trestán ten rodič, který komunikovat a dohodnout se chce.

Okresní soudy by tedy dle názoru předsedy senátu měly v opatrovnických sporech pouze „soudit“ v uvozovkách jen předem schválené dohody účastníků, a na krajském soudu by nějaký subalterní úředník všechny sporné věci jen bez projednání korespondenčně zamítal. Soud tím de facto rezignoval na svou rozhodovací pravomoc.

Myslím, že tento rozsudek je zajímavá informace pro všechny otce, kteří o střídavou péči bojují s matkou, která programově nic nechce a všechno odmítá. Matka, která u soudu řekne, že se nechce dohodnout a s ničím nesouhlasí – tedy spolehlivě prejudikuje rozsudek obecných soudů. Ve svůj prospěch. Rodiče se musí dohodnout bez soudu – jinak dítě nedostane šanci. Soud tady přece není od toho, aby něco nalézal, posuzoval, nebo nedej bože rozsuzoval.

Tak se nám do jednoho rozsudku vešel téměř kompletní obraz naší opatrovnické justice.

Rozsudek je již pravomocný, a tedy není jak se bránit, než ústavní stížností. Mohu to jen zveřejnit a doufat, že si toho všimne nějaký soused, kamarád, či příbuzný.

Pod tímto svinstvem (OS Jičín č.j. 30 P 150/2012-865, KS Hradec Králové č.j. 25 Co 278/20125-892) jsou podepsáni:

– Mgr. Martina Thorovská, soudkyně jičínského okresního soudu
– JUDr. Pavel Moravec, předseda senátu krajského soudu v Hradci Králové
– DiS. Radka Červinková, pracovnice MěÚ – OSPOD v Jičíně
– JUDr. Zuzana Kudynová, advokátka v Jičíně
– a bohužel i „matka“ v uvozovkách tří nezletilých dětí

Škoda, že z naší společnosti vymizely středověké „tresty“ všeobecného společenského opovržení – kdy tyhle lidi nepozdravili v kostele, v místní hospodě museli sedět u stolu sami a po smrti je pohřbili za hřbitovní zdí.

Rozsudek Krajského soudu: