Pavel Schweidler
V pátek přijíždím pro děti v 15:30 hodin. Otevírá mi babička a předává kluky. Jana jela pracovně do Německa, tak si školní věci předáme až v sobotu. Bereme si kopačky na trenál a frčíme… Kluci z tréninku přibíhají sami a berou útokem ledničku: hlad, žízeň, jako kdyby týden nejedli. Brzdím je v jogurtech a sýrech a prohlašuji, že mají za 10 minut na stole večeři – zapečené těstoviny. Ty oni můžou, Erda si dvakrát přidává. Maxa po jídle odpadá do gauče a hladí si břich: „Tati, to je moje nejoblíbenější jídlo, dělej to častěji.“ No bodejť, když jsem do nich vykydnul 10 vajec… Jsem nešetřil, protože jich mám 70 a nevím, do čeho všeho to dát… Doráží jejich kámoši a řádí na Xboxu a hrají Maincraft – totálně tomu nerozumím, ale všichni si tu hru pochvalují. Dnes mají povolení být vzhůru do devíti, pak zalézají ke mně do postele a tulí se…
Sobotního rána nám prší – fotbalový zápas se odkládá na příští týden. Hrajeme stolní hry… Po obědě mě přepadá horečka, usínám na gauči, kluci mě přikrývají dekou a tajně si berou počítače. Podvědomě je slyším, i jak co chvíli někdo zvoní- ať se nestarám, chodí otvírat… Spal jsem dvě hodiny a výrazně mi to pomohlo. Dopuju se prášky a ovocem… venku pořád prší, pomalu se sbíráme a chystáme se do Boskovic. Přijíždíme tam a nečekaně končíme na čtyřicetinách. Kluci zaplují do pokojíčků a já si plním břich pečenými koleny a žebry – to je léčba, asi mi chybělo pořádný „tlustý“ maso…
V neděli kluci vstávají o půl šesté ráno. Myslel jsem, že mě omeje… že už jsou vyspaní… Hrají si v herně s legem a louskají hry na PC… Pořád prší… vstávám v osm a beru jim „nojbúky“ – bylo toho dost… Ani neprotestují a staví lego panáčky a hrají si na dobývání vesmíru. Celý den prší…
V pondělí se pokoušíme vstát o patnáct minut dříve – trénujeme vstávání na úterý. Erda jede na školní výlet do Drakmooru a Šikulova mlýna. Ale o co jsme vstali dřív, to jsme promrhali u snídaně. Říkám jim, že zítra vstáváme o půl hodiny dřív… Nevím, jak vstaneme, když máme být na sedmou u školy.
Úterního rána nás popohání sám Erda, ať nezaspíme. Chce to stihnout, Dávám mu 350 korun a říkám mu, ať alespoň stovku přiveze zpět. Maxík si prozpěvuje cestou do školky žabku Katku – už i já ji umím nazpaměť. Do práce přijíždím nečekaně brzo, až jsem z toho překvapený. Rozjíždím novou práci a začíná se dařit – nechci o tom ještě hovořit, ať to nezakřiknu. Odpoledne vyzvedávám Maxíka v novém autě, bílou dodávkou Renault Trafic. Maxík je z něho u vytržení, moc se mu líbí, říká: „Taky ti ho koupila babička?“ A já na to, že takového sponzora opravdu nemám, to má jenom tvoje maminka. Já si auta musím kupovat sám… Jedeme na okružní jízdu po Vyškově, máme čas, Erda přijede z výletu až o půl páté. Pak vyzvedáváme Erdu a jedeme se projet… Erda je z výletu plný dojmů, vše nám v autě vypráví, ukazuje fotky a Maxíkovi dává dáreček, který mu přivezl. Samozřejmě po návratu vše utracené – nakoupeny kravinky a blbinky. Jak málo stačí ke štěstí…
Ve středu vynecháváme fotbalový trénink, protože kluci prokašlali noc. Dopuju je vitamíny a cumlavými bonbony na kašel. V podvečer přijede i Jana a zdržuje se na dvoře. Dnes má svátek Maxim, přijela mu popřát. Sedíme u krbu a chystáme se opékat špekoně a kukuřici. Janu střídá babička se ségrou… Kluci po rožnění sami proplují sprchou. Ani netuší, jakou mi udělali radost, že se sami osprchují. Večer mám spoustu práce s nabídkami klientům. Usínám o půl druhé…
Ve čtvrtek Erik s vytřeštěnýma očima říká, že má hrozný domácí úkol. Mají do hudební výchovy vyrobit hudební nástroje! Nedělej si s tím těžkou hlavu, něco vymyslíme… Píšťalku nechce – přemýšlíme, co po domácku můžeme vyrobit. Navrhuji různé nápady a možnosti – samozřejmě Erda je chce všechny… Jedeme do lesa pro nějaký klacek i s kořenem na vozembouch. Kluci jsou nadšeni, Maxík se zapojuje ve vysekávání kořene, Erda poskakuje radostí, že tak „hustej“ nástroj nebude mít nikdo, říká tomu „ozembuch“. V dílně vlastní fantazií upravujeme z kořene nástroj – ořezáváme, hoblujeme, řežeme, odkorňujeme, ale především tvoříme z něčeho něco – a vypadla nám z toho čertí hlava… Krátíme délku na výšku postavy, vrtáme poslední otvory na šrouby a lepidlo… Doma v jídelně Erda dokončuje sám nástroj kresbou a montuje vozemboucha dohromady. Je na něm vidět nadšení a radost z hotového díla. Všichni ho zkoušíme a doděláváme si každý ještě jiný nástroj. Sedáme si do obýváku a máme spolu koncert. Každý má v ruce vyrobený nástroj a trsáme… Užíváme si u toho spousty srandy a dokončujeme 9. symfonii od Bacha… Maxík si sám večer chystá batůžek na plaveckou olympiádu, má k tomu nakreslený krásný obrázek připomínáček.
Druhý den musíme vstávat opět dříve, ve Vyškově je olympiáda! Samozřejmě ne světová, ale pro Maxíka určitě ano. Šest školek pořádá plaveckou olympiádu v krytém bazénu. Musíme být o půl osmé ve školce. Byl vybraný, jako jeden z pěti nejlepších plavců, aby zastupoval třídu Veverek ze školky Dědická! Dávám mu ve školce poslední rady a radím mu taktiku a styl plavání. Moc se těší na olympijské medaile. Říká, že mi nějakou přiveze. Erička vysazuji ve škole, neseme spolu hudební nástroje do školní šatny, má toho moc, nemůže se dočkat, až je ukáže paní učitelce a svým spolužákům. Odpoledne vyrážím z práce pro kluky, jsem celý nervózní, jak si kluci dnes vedli… Nabírám Erdu – celý nadšený mi sděluje, jak toho měl nejvíc, že dostal 1* a jak si celá třída hrála na orchestr a že jim to moc neznělo, že to byl dobrý rachot… ale především šlo o legraci. Vyzvedáváme i Maximka. Celý nadšený nám sděluje svoje zážitky z olympiády. Hrdě má na prsou zlatou medaili, že skončil v plavání první ze školek, a školka se umístila na čtvrtém, bramborovém místě. Je krásné a moc příjemné prožívat se svými dětmi jejich každodenní radosti a slasti života… Jedeme domů, zastavuji u hřiště a trenérovi říkám, že se asi o deset minut opozdíme. Máma už čeká nervózně u domu. Přehazujeme si věci z auta do auta, kluky běžím převléci do sportovního a nazout kopačky, ať můžou na hřiště rovnou vběhnout… Eriček mi šeptá do ucha: “Tati, tento týden jsem si náramně užil.“
V sobotu odpoledne jdu na místní hřiště na zápas. Je slunečno a pofukuje. Kluci berou zápas odpovědně. Erda se s mladšími rozehrál a trenér ho posílá, ať si zahraje za starší přípravku, že je jich málo a nemají koho střídat. Už po prvních minutách vedou 3:0. Maxíkovi vyložené tři tutovky hoštický brankář hatí… je zapálený do hry a má chuť si dnes vstřelit branku… Vedeme už 16:3 a Maxík běží do útoku, na zádech číslo 17, ani nedýchám a křičím střílej! Je tam! Síť se vlní, ruce má nad hlavou a křičí góóól, a nejen on… První jarní gól. Zápas nakonec končí 18:4 – rozstříleli jsme je ale krásně…
Tento týden se Maximkovi vyloženě povedl. Měl svátek, dostal zlatou medaili a vstřelil si i branku…
Okomentovat