Papež František

„Děti hned po svém narození začínají přijímat spolu s výživou a péčí také duchovní dar, totiž poznání jistoty, že jsou milovány. Tato láska jim je projevována darováním osobního jména, sdílením jazyka, dorozumíváním se pohledem a zářivými úsměvy. Tím se učí, že krása mezilidského vztahu směřuje k naší duši, hledá naši svobodu, přijímá různost druhého, uznává ho jako partnera v dialogu a váží si ho. […] A to je láska, která přináší jiskru lásky Boží!“ Každé dítě má právo přijímat lásku matky a otce; pro jeho celistvé a harmonické zrání jsou oba nezbytní. Jak poznamenali australští biskupové, oba „přispívají k růstu dítěte, každý svým odlišným způsobem. Vážit si důstojnosti dítěte znamená potvrzovat jeho potřebu a přirozené právo mít matku a otce.“ Nejde jen o lásku otce a matky každou zvlášť, ale o lásku mezi nimi, která je zakoušena jako pramen vlastní existence, jako útulné hnízdo a jako základ rodiny. Bez toho by se dítě stalo pouhým majetkem, s kterým je možno svévolně nakládat. Oba, muž a žena, otec a matka, jsou „spolupracovníky lásky Boha Stvořitele a jakoby jejími tlumočníky“. Ukazují svým dětem Pánovu mateřskou a otcovskou tvář. Dále společně vyučují hodnotě vzájemnosti, setkání v různosti, kde každý přispívá svou vlastní identitou a také umí přijmout druhého. Jestliže z nějakého nevyhnutelného důvodu jeden chybí, je důležité snažit se ho nějakým způsobem nahradit, aby dítě mělo v růstu ke zralosti dostatečnou podporu.

Pocit sirotka, který dnes zakouší mnoho dětí a mladých lidí, je hlubší, než si myslíme. Dnes uznáváme jako zcela oprávněné, a dokonce žádoucí, že ženy chtějí studovat, pracovat, rozvíjet své schopnosti a mít své osobní cíle. Ale současně nemůžeme dětem upírat jejich potřebu přítomnosti matky, zejména v prvních měsících života. Je skutečností, že „žena [stojí] před mužem jako matka, subjekt nového života, který v ní byl počat a rozvíjí se v ní a z ní se rodí do světa“. Omezování přítomnosti matky s jejími ženskými vlastnostmi je pro naši zemi velikým ohrožením. Vážím si feminismu, když se nedomáhá uniformity a nepopírá mateřství. Neboť velikost ženy zahrnuje všechna práva, která vyplývají z její nezcizitelné lidské důstojnosti, ale také z jejího ženského génia, který je pro společnost nepostradatelný. Její zvláštní ženské schopnosti – zejména mateřství – jí přinášejí také povinnosti, protože její bytí ženy s sebou nese také zvláštní poslání na této zemi, které společnost musí chránit a zachovávat pro dobro všech.

Skutečně, „všechny matky jsou tou nejsilnější protilátkou proti šíření sobeckého individualismu. […] Jsou to ony, kdo mají svědčit o kráse života.“ Je nepochybné, že „společnost bez matek by byla společností nelidskou, protože matky dokážou stále, i v nejtěžších chvílích, být svědky něhy, obětavosti, morální síly. Matky často předávají také nejhlubší smysl žití víry: v prvních modlitbách, v prvních projevech zbožnosti, kterým se dítě učí […]. Bez matek by nejen nebyli noví věřící, ale víra by ztratila významnou část své prosté a hluboké vřelosti […]. Drahé maminky, díky, díky za to, kým jste v rodině, a za to, co dáváte církvi a světu.“

Matka, která chrání dítě svou něhou a soucítěním, mu pomáhá růst v důvěře a zakoušet, že svět je dobré místo, které ho přijímá. To umožňuje rozvíjet vědomí vlastní hodnoty, jež podporuje schopnost důvěrnosti a empatie. Postava otce na druhé straně pomáhá vnímat meze skutečnosti a silněji se vyznačuje schopností dávat orientaci, vycházet do širšího světa, plného výzev, vybízet k úsilí a k boji. Otec s jasnou a vyrovnanou mužskou identitou, který ve svém přístupu k manželce spojuje náklonnost a starostlivost o ni, je stejně nezbytný jako mateřská péče. Existují role a úkoly, které jsou proměnlivé a uzpůsobují se podle konkrétních okolností každé rodiny. Ale jasná a dobře vymezená přítomnost obou postav, ženy a muže, vytváří nejpříznivější prostředí pro zrání dítěte.

Říká se, že naše společnost je „společností bez otců“. V západní kultuře je prý postava otce symbolicky nepřítomná, znetvořená, vybledlá. Dokonce je zpochybňováno samo mužství. Nastalo pochopitelné zmatení. „Nejprve to bylo chápáno jako osvobození: osvobození od otce-vlastníka, otce coby představitele zákona, který je ukládán zvnějšku, otce jako přísného dozorce štěstí svých dětí a překážky emancipace a autonomie mladých lidí. Občas v některých domácnostech v minulosti vládlo autoritářství, v některých případech dokonce násilí.“ Ale „jak tomu často bývá, z jednoho extrému se přejde do druhého. Zdá se, že problém naší doby už není poručnická přítomnost otců, ale jejich nepřítomnost, jejich vymizení. Otcové jsou tolik soustředěni na sebe a na svou práci a někdy na své osobní zájmy, že zapomínají i na rodinu. A své malé a dorůstající děti nechávají samotné.“ Přítomnost otce, a tím jeho autority, je omezována také tím, že se stále více času věnuje prostředkům komunikace a zábavným technologiím. Kromě toho se dnes na autoritu nahlíží s podezřením a dospělí se setkávají s neomaleným a drzým chováním. Sami ustupují od toho, co jim poskytovalo jistotu, a tudíž nedávají jistou a dobře zdůvodněnou orientaci svým dětem. Není zdravé zaměňování role rodičů a dětí. Poškozuje zdravý proces zrání, kterým děti potřebují projít, a odpírá jim lásku a vedení potřebné k dosažení zralosti.

Bůh staví do rodiny otce, aby cennými vlastnostmi svého mužství „byl blízko manželce, aby s ní sdílel všecko, radosti a bolesti, námahy a naděje. A [aby] byl blízko dětem při jejich vyrůstání: když si hrají i když pracují, když jsou bezstarostné i když je trápí starosti, když jsou upovídané i když jsou zamlklé, když projevují odvahu i když mají strach, když udělají chybný krok i když znovu najdou správnou cestu; otec je tu přítomen, stále. Říct, že je přítomen, není totéž jako říct, že kontroluje. Příliš kontrolorští otci totiž děti utiskují.“ Někteří otcové se cítí zbyteční nebo nepotřební, ale pravdou je, že „děti potřebují nacházet otce, který je očekává, když se vracejí ze svých selhání. Udělají všecko pro to, aby je nemusely přiznat a vyjevit, ale potřebují ho.“ Není dobré, když děti zůstanou bez otce, a tak přestanou být předčasně dětmi.

Z posynodální apoštolské exhortace o lásce v rodině Amoris Laetitia