Ing. Martin Lukeš
Můj syn žije ve střídavé péči obou rodičů od svých 8 měsíců věku a tato střídavá péče trvá již téměř tři roky. Troufám si říct, že je to dostatečně dlouhá doba na to, abych se na základě této zkušenosti pokusil vyvrátit pseudoargumenty, které s takovou oblibou používají ortodoxní zastánci jednoho domova (= odpůrci střídavé péče). A že jich je mezi veřejností velká spousta, dokazují diskuze plné kritických názorů pod jakýmkoliv článkem s tématem střídavé péče. Tito odpůrci (ve valné většině odpůrkyně) vycházejí ve svých názorech dle mých zkušeností z holé nevědomosti, osobních předsudků, přežitě konzervativního přístupu k péči o děti po rozchodu rodičů a v mnoha případech nechuti uznat oba rodiče za stejně důležité v životě dítěte. Je pak na nás, resp. našich dětech, kteří máme se střídavou péčí osobní zkušenosti, přesvědčovat a vysvětlovat, že realita se od jejich kritického pohledu dosti liší.
Hlavní rozdíl v přístupu k problematice střídání prostředí spatřuji už v základu chápání pojmu domov. Můj syn není pendlujícím chudákem bez domova, ale naopak – má domovy dva. Jeden u své mámy, druhý u mě. V obou domovech má své hračky, své knížky, svojí postýlku – tedy věci, které bere za své a ani náznakem si nepřipadá ani v jednom prostředí cize. V obou těchto prostředích se cítí skutečně jako doma, a to právě díky tomu, že si je spojuje s přítomností svých nejbližších a důvěrně známých věcí a činností. Jak jinak by mělo dítě vnímat prostředí, kde si pravidelně hraje, snídá, obědvá, svačí, večeří, čte si, kouká na pohádky, kam se vrací z procházek a výletů, kde poslouchá čtení na dobrou noc, spí a ráno se probouzí, než jako svůj domov?
Vzhledem k tomu, že oblečení a podobné věci má u nás obou, předávání probíhá vesměs bez tašek a stěhování hory věcí sem a tam, pouze občas si do malého batůžku (který s velikou oblibou nosí) zabalí hračku od druhého rodiče. Hned po příchodu se vrhá na hračky ve svém pokojíčku, chce si s tátou hrát nebo číst knížku, zkrátka chová se naprosto přirozeně, chová se jako doma. Po celou dobu pobytu žádný stesk po hračkách u mámy, žádný stesk po jedné posteli a jednom pyžamu. Docela by mě zajímalo, jak by tomu rozesmátému a spokojenému klukovi argumentovali zastánci jednoho domova, že toto pro něj není vhodné, že mu stačí jedno stálé prostředí u mámy a k tátovi by měl jezdit jen na občasnou návštěvu.
Můj syn přistupuje ke střídání nikoliv jako k problému, ale jako k cestě. K cestě za druhým rodičem, na kterého se těší, po kterém se mu mnohdy stýská. Přirozeně nastane občas situace, kdy se mu ode mě nechce, a pak se mu snažím přechod usnadnit povídáním o hračkách a zážitcích, které ho čekají zase u mámy a ujištěním, že ke mně zase zanedlouho přijede. Při těšení se na to, co všechno zažije, až bude zase u táty, v tu chvíli jen těžko splňuje roli „zlomeného nešťastného chlapce, který nikam nepatří“.
Nezpochybňuji, že ne vždy je střídavá péče vhodným řešením, že jsou situace, kdy je dítěti výrazně lépe u jednoho rodiče. Ovšem jsem přesvědčen, že je to způsobeno zejména přístupem rodiče k dítěti. Nikoliv nepodstatnými argumenty, které pro potřeby prosazení svého názoru používají dospělí a děti je prakticky nevnímají. Jestliže se svému chlapci při pobytu u mě chci a dokáži plnohodnotně věnovat, jestliže mu jsem schopen svou péčí a materiálním dostatkem zajistit zdravé fyzické i duševní prospívání, tak mu tím u sebe zajišťuji zcela regulérní pocit domova – a jeho spokojenost, bezprostřednost a láska je toho důkazem.
Účelem tohoto textu není přesvědčit čtenáře o bezchybnosti střídavé péče. Měl by však otevřít oči zaslepencům mluvícím údajně v zájmu dětí, používajícím otřepané fráze a řešícím pseudoproblémy, které při zodpovědném přístupu rodičů nemají pro děti podstatný význam.
3. 12. 2012 at 14:43
To ale všichni vědí a hlavně na ospod. Kdyby ospod hájil zájem dítěte, tak nebudou vznikat konflikty, ale taková situace je nežádoucí.
Nikdy se nejedná o dítě. Vždy je terčem muž.
3. 12. 2012 at 14:52
I přes to, že soudružka Sýkorová (KSČ) z MS v Praze, ze mě udělala od září stykaře musím říct, že mám stejné zkušenosti jako autor – domov se odvíjí od toho, jak se děti cítí u rodičů. Tvrzení o batůžkářích je blud.
3. 12. 2012 at 20:47
bEZVADNÝ ČLÁNEK O NĚČEM CO BY MĚLO BÝT SAMOZŘEJMÉ.KRSNĚ NAPSANÉ.
4. 12. 2012 at 11:32
Naše zkušenosti při argumentaci shrnu takto. Nejde o to hádat se o smyslu střídavky a zda a v čem je problematická, ale jasně ukazovat na účel, jakému nebezpečí může zabránit. Nejde tedy o to, zda dítě potřebuje ke zdravému vývoji jednu nebo dvě postýlky, ale – jak to často bývá – jednu postýlku a jednoho rodiče a SZR nebo dvě postýlky a oba rodiče. Je to podobné jako uvažovat, jak moc bolestivé pro dítě jsou operace, očkování, vrtání zubů, zábaly při horečce atd. Tyto zákroky nejsou samoúčelné. Reagují na nemoc a předcházejí ještě horšímu, možná i smrtelnému stavu. SZR, syndrom zavržení rodiče (psychické týrání dítěte), je smrtelný vir. Budu raději, aby moje děti měly třeba 10 postelí, když budou žít.
14. 12. 2012 at 19:16
Hezke. Valcime ted ale s takovouto situaci: pritel ma holcicku z predchoziho vztahu,dosud ve stridave peci,ale holcicka zacne chodit od zari do skoly a jeji maminka bydli v jinem meste. Dokud skolkovala, nebyl problem, kdyz chodila tyden do skoly u nas a tyden u maminky. Ale jak to resit se skolou? To asi dost dobre nejde, nevim. Pritel se moc trapi, nedokaze si predstavit, ze by malou videl na vikend jednou za 14 dni. Chapu tedy dobre, ze vase pozitivni zkusenosti se stridavkou se tykaji bud pripadu, kdy rodice bydli ve stejnem meste nebo pokud ne, nemaji deti skolou povinne? Dekuji za nazory,rady.
2. 1. 2013 at 15:23
Možná by měl tatínek vyzkoušet ten baťůžek a pendlovat každý týdem mezi dvěma domovy…. Vlastní zkušenost je vlastní zkušenost a ne jen konstatování názoru za vlastního syna….
26. 4. 2013 at 21:26
tak tohle je hodně krutý! a to vůči ženě, která dítě vynosila, porodila … pojďme se podívat do přírody, kde dítě zůstává u matky a opouští ji dospělé, jen my lidi si sami ve všem děláme bordel! dítě 8-měsíční vzít matce, co jste za otce! pak se divíme, že tady vyrůstají různí devianti, vrazi a podobně, pač jsou tu sobečtí otcové, kteří chtějí své ženě ubližovat skrz dítě a to, že dítě bude psychicky poškozené, protože i pračka se stěhovánímzničí tak i to dítě je zničené, to si neuvědomují, bohužel na těchto stránkách jsou jenom takoví otcové… Pokud je dítě starší a samo se rozhodne není nic proti, ale u takhle malého dítěte … je to jenom MSTA! správný otec by měl nechat dítě u matky a dítěti se věnovat co to jde a samozřejmě žena by neměla bránit, pokud dítě bude chtít být s otcem není důvod proč ne, naopak vycházet tomu vstříc, pač už takhle to dítě trpí tím, že nemá oba rodiče ve svém hnízdě …
27. 4. 2013 at 17:38
Milá paní, devianti vyrůstají především z dětí vychovávaných bez otce. Viz např. https://www.stridavka.cz/stridavkajelepsi3.html Správný otec se svého dítěte nevzdá.
29. 5. 2013 at 23:19
Byla jsem odpůrkyní „střídavky“, ale po přečtení tohoto článku začínám pochybovat, třeba opravdu může být kluk šťastný. Ale, tak trošku podle vlastní zkušenosti, se ptám: jaký máte vztah s matkou dítěte? Určitě by to nefungovalo, kdyby syn slyšel, že ho „ten hajzl“/“ta kráva“ předal/a (určitě naschvál) o pět minut pozdějc, že platí malé alimenty, že spolu rodiče vedou válku, kdyby později musel rodiči, u kterého není, psát a volat potají, poslouchat pomluvy, kdyby se to, že chce jít s kamarádem do kina, a proto přijde ke druhému rodiči později, řešilo málem přes soud a sociálku. A něco podobného je (možná se pletu) případ mnohých rodičů tady ze střídavky.
29. 5. 2013 at 23:29
Ano, střídavka při konfliktech rodičů nefunguje ideálně. Výlučná péče jen jednoho z rodičů ovšem ještě méně! Konfliktní rodič s výlučnou péčí zneužívá situace, manipuluje dítě, může to vést až syndromu zavržení rodiče. Střídavka je i v této situaci menší zlo – konfliktům sice nezabrání, omezuje ale prostor pro zmanipulování dítěte, které má při střídavce dostatatek času přesvědčit se o skutečných vlastnostech obou rodičů.