Soňa Svobodová
Nedávno jsem šla s kočárem po parku a uviděla malou holku, seděla pod stromem a plakala. V dešti. Bylo jí jedno, že prší a je zima. Nedalo mi to a šla jsem se jí zeptat, jestli pro ni můžu něco udělat. Chvilku pobrekávala, ale postupně se začala svěřovat. Že má narozeniny. Že se rodiče doma hádají a křičí a budou se rozvádět. Že by chtěla utéct, aby jim došlo, že jim chybí. A tak pokračovala dál a dál. Tedy, neřekla všechno přesně takhle jak to píšu. Ani nemusela. Chápala jsem ji. Jako se chápou lidé, kteří zažili stejné situace. Bylo mi hrozně, že to musí prožívat. Bylo mi divně to s ní zažívat znovu. Vzpomněla jsem si na lidi, které jsem v životě potkala a zažili to samé. Na děti z rozvrácených rodin, o které rodiče bojovali mezi sebou. Ale nikoliv pro dobro dítěte. Ale pro svoje ego a potřebu se tomu druhému pomstít a “ukázat mu”, kdo je lepší člověk. Na děti, které byly soudem svěřeny do péče tomu “lepšímu” rodiči a zcela ztratily kontakt s tím “horším” rodičem. Na děti, kterým bylo vštěpováno, že ten druhý, “horší” rodič, je neschopný, k ničemu, podrazák, či dokonce pár sprostých slov. Na děti, o které vlastně až tak nešlo a přesto o ně šlo nejvíc. Na děti, které dospěly a všechno tohle si nesly sebou. Slyšela jsem takových příběhů spousty. Asi proto, že vrána k vráně sedá.
Píšu o rodičích, kteří nevykazují žádné patologické jevy. O normálních lidech, kteří se rozešli ve zlém. Protože rodiče, kteří se rozešli ve zlém a bojují o dítě, si mnohokrát vůbec neuvědomují hranice tohoto boje. A že o dítě by mělo jít především. O to, aby se cítilo milováno od obou rodičů, aby se mu oba mohli věnovat, aby se dítě naučilo jakou roli v životě hraje muž a jakou žena. Dítěti je jedno, jestli si máma našla někoho jiného nebo táta nějakou jinou a toho druhého rodiče “podvedli”. Dítě vážně nechce poslouchat, že jeho milovaný rodič je hnusnej podrazák – mírně řečeno. Dítě chce, aby všechno bylo tak, jak to zná. Aby máma zůstala mámou a táta tátou. Aby je mělo oba a oba měli dítě rádi jako dosud.
Bohužel jsem zažila a slyšela příběhy, které svědčí o opaku. O tom, jak jeden rodič druhého před dítětem očerňoval tak dlouho, až si dítě samo začalo myslet, že je ten druhý vážně špatný. A ztratilo k němu důvěru.
O tom, jak rodič, který “vyhrál” výhradní péči o dítě, se chlubil, jak to tomu druhému “ukázal”.
O tom, jak děti najednou přestaly být důležité jako děti, ale staly se pouze věcí, na které si rodiče vzájemně něco dokazovali. Jak dítě pomalu ztrácelo jistoty, přestávalo věřit oběma a hledalo vlastní cestu. A jak se někdy v období puberty otočilo zády vůči oběma rodičům. Proč to nikdo v rodině nechápal a z dítěte se najednou stal “nevděčnej spratek”.
Začaly prázdniny. Pro dítě největší událost v roce. Rozhodně pro děti, jejichž rodiče se rozešli. Děti, které se těší, že stráví pár dní s tím druhým rodičem, kterému nebyly svěřeny do péče, ale který je přesto má rád a chce s nimi být. Který možná byl špatným partnerem/špatnou partnerkou nebo manželem/manželkou, ale má stále šanci být dobrým rodičem. A to je jediné, co děti z rozpadlých vztahů zajímá. Mít oba rodiče, mít dva lidi, kteří se o něj skutečně zajímají a věnují se mu osobně. Nebýt jen prostředkem boje rodičů, jejichž společná cesta životem skončila. Protože kdo jiný může dát dítěti to, co rodiče? Nebo si někdo myslí, že dítě, které v dětství ztratilo pravidelný kontakt s tím “druhým” rodičem, si k němu v dospělosti samo najde lehce cestu? Že mu v průběhu jeho života ten druhý rodič nebude chybět? Bohužel stále mám pocit, že si to většina těch “vítězných” rodičů a soudců myslí. Ó, jak naivní představa.
Přeji všem krásné léto a čas strávený s dětmi. Protože o to dítě stojí nejvíc, o společně smysluplně strávený čas, který mu jsme schopni věnovat hlavně my, my rodiče.
Převzato z SONASVOBODOVA.BLOG.IDNES.CZ
8. 7. 2014 at 9:39
Deprivanti nižší i vyšší (podle moci) na sebe prozrazují, že sami neměli funkční rodiče, protože pro toho, kdo je měl, není možné jen tak vytěsnit jednoho z rodičů. Přijde jim to normální, protože sami nic jiného nepoznali-matky to posílají dálna svém písečku, soudci a soudkyně,ospod, a opatrovničtí znalci ten svůj rodinný vzorec posílají dál s plošnou účinností jako vir do celé společnosti. Proto jsou zásadní spory ve stejných věcech u odborníků se stejným vzděláním-protože nezáleží na vzdělání, nýbrž na rodinném vzorci s kterého odborník pochází.A vzdělání použije pouze k obhajobě své ideologie.
8. 7. 2014 at 10:18
Plně s Vámi souhlasím. Bývalá žena mého přítele je rovněž produktem výhradní péče matky, která prý dosti po rozvodu zbrojila proti jejich otci a využívala k tomu i děti. Od svého partnera vím, že za to na svou matku kdysi dosti nadávala a nemají spolu zrovna harmonický vztah. Jenže co je zarážející, dělá svým dětem teď naprosto to stejné. Nechápu, že si to neuvědomuje, ale opravdu asi platí, v čem vyrůstala, to jí naprosto ovlivnilo a teď to praktikuje na svých dětech.
8. 7. 2014 at 15:03
jj souhlas……”manžel” vyrůstal v rodině rozvedených rodičů,byl v péči otce, ti se absolutně nesnášeli…..a tenhle vzorek chce uplatnit i našich dětí……jenom u otce a mě vyloučit ze všeho
, ale já se nedám 
2. 8. 2014 at 15:46
Není vždy pravdou co tady tvrdíte. Má bývalá žena vyrůstala v úplné rodině, zatímco já s matkou a máme to přesně obráceně. Toto, ostatně jako vše, je hlavně o inteligenci a lásce k dítěti. Přestože má bývalá žena mě i mé přítelkyni dělá naschvály kde to jen jde a tak vše musím ustát. Každý koho znám mě tvrdí, že by se z toho zblaznil, ,to je luxus
který jsem si nedopřál’ . Synovi jsem matku nikdy netajil a maximálně se mu věnují a dnes se mi vše vrací. Přes vše, co na mě nevydala matka za špínu a přesto, že mě soudní znalci zkoumali víc než kdejakeho psychopata, jsme se synem před měsícem vyhráli střídavku. HURÁ!!!! Teď už jen to odvolání, protoze jak tvrdí má obhájkyně ‘mimochodem bývalá soudkyně’ u mé ex jsou peníze až na prvním místě.
2. 8. 2014 at 15:48
Omlouvám se, v příspěvku mělo být, že jsem matku nikdy nehanil