RNDr. Josef Hausmann, CSc.

–

Úvod

Nebojme se však. Toto učení je naštěstí už na první pohled příliš bláznivé, než aby do života kdy uvedeno býti mohlo.

K. Havlíček Borovský, Slovan, 1850: „Co je to komunismus?”

Na světě existuje spousta hnutí a organisací, které byly založeny s úmyslem prospět ve sféře své působnosti. Přehnaným úsilím, fanatičností, ztrátou soudnosti, zaslepeností svého boje a hlavně neupřímností protagonistů a jejich touhou po „korytech“ však tato hnutí většinou prokázala medvědí službu nejen své věci, ale jimi napáchané škody daleko přesahují původně vytčenou sféru. Jako příklad uveďme komunisty, kteří původní (naivně) vznešené altruistické cíle překroutili do totalitního útisku, nebo některé ekologické aktivisty, kteří ve svém zanícení brání stavbě dálnic a tím přispívají ke znečištění globálního ovzduší zplodinami z milionů litrů pohonných hmot spálených navíc na „okreskách“ (o zmařených lidských životech navíc ani nemluvě). A to je také případ moderních feministek, které původní (přiznejme si vznešenou) myšlenku přiznání občanských práv i ženám zneužily a překroutily v učení namířené v konečném důsledku proti ženám samotným.

Zákeřnost (a proto i velká úspěšnost) podobných hnutí spočívá v tom, že mají ve štítu napsáno něco jiného, než o co vlastně usilují. A tak stejně naivně jako miliony občanů volily a volí komunisty („Vždyť říkají, že jim jde jen o naše blaho a spravedlnost!”), se podpoří ekologické iniciativy („Vždyť chtějí jen dobro pro přírodu!”) a podle stejného schematu vláda schvaluje i jeden feministický protidemokratický zákon za druhým v dobré víře: „Vždyť je to pro dobro nejméně poloviny naší populace”.

To však není pravda. Moderní feminismus je ideologie s cílem získat moc pod pláštíkem starosti o osud ženy. Je uměle vytvořená tou částí ženské populace, která – nenaleznuvši smysl života ve své ženskosti – se snaží strhnout ostatní ženy do své propasti neženskosti podsunutím uměle vytvořených problémů. Odstraněním těchto „problémů“ chtějí tyto spasitelky zachránit svět před záhubou, a tím se jejich „boj“ stává svatou věcí se všemi atributy netolerantnosti a nenávisti, které se sebou nese každá svatá válka. Myšlenka zavržení muže ale nemůže být prospěšná nikomu – ženám nejméně.

Dnešní feministky ukradli slovu feminismus jeho původní smysl a vytváří tak falešné zdání, že jejich „boj“ je bojem za zájmy všech žen. Ukradly jej i feministkám klasickým, které svých cílů dosáhly již před sto lety a jejichž společenský přínos byl pozitivní. To se ovšem nedá říci o dnešním anti-free market feminismu (zvaným též radikální, moderní, socialistický či militantní), který pod rouškou „rovnou šanci ženám“ staví na hlavu (pomocí vládních ediktů) tržní mechanismy i ženskou přirozenost. Není divu, že moderní feministky s těmi klasickými nesouhlasí.

Moderními feministkami hojně užívaný pojem militantní je česky bojovný. „Bojuje“ se, jako vždy, za „vítězství pokroku“ a my víme, kam tyhle boje vedou. Když se s autorem v rádiu setkala paní militantní feministka Eva Hauserová aneb Johana Suková, cítila se, jak pravila, „děsně militantně”. Hrůza dýchala z představy, že by se takto nechaly zmanipulovat všechny ženy. Ne nadarmo existuje i výraz feminacismus.

Apropos – aneb. Moderní feministky nejenže tápou, za co vlastně bojovat, jakým způsobem, či – jak jsme právě viděli – jak se vlastně jmenovat. Ony ani nevědí, jak svá díla nazvat. Posuďte sami – v ČR je dostupná následující feministická literatura:

Carola Biedermannová: Mstivá kantiléna aneb Rigor magoris aneb feministický nářez. Ivo Železný, Praha 1992

Riane Eislerová: Číše a meč, agrese a láska aneb Žena a muž v průběhu staletí. Nakl. Lidové noviny, Praha, 1995

Eva Hauserová (aneb Johana Suková): Jsi přece ženská aneb Malý, lehce feministický rádce. Grada, Praha 1998

Valerie Solans: Scum manifesto aneb Šlem manifest. Votobia, Praha 1998

Nám chlapům je, pochopitelně, celá tahle feministická šaškárna k smíchu. Nepodceňujme však její důsledky. O vyšinutém „sexual harassmentu“ už slyšel jistě každý. Ten nás zatím tak pálit nemusí – holt, když jeden Američan je schopen za něco takového odsoudit druhého, dobře jim tak. U nás stačily feministky zatím prosadit novelu Zákoníku práce s nic neříkajícím – a proto dvousečným – textem o „nežádoucím chování sexuální povahy na pracovišti“ (novela § 7, zákona č. 65/1965 Sb.). Horší však je, že pro utišení věčné feministické nespokojenosti se schvalují stále nové ryze ženské zákony (vysoce postavenými muži, kteří chtějí mít pokoj). Daňový poplatník tak financuje ženské instituce a jejich výmysly namířené proti němu samému.

Hlavní pohromou, kterou s sebou moderní feminismus přináší, však je podněcování žen k rozvodu nebo k samostatnému mateřství, k vyšachování otce z účasti na výchově dítěte a destrukce klasické rodiny. To má katastrofální následek v podobě statisíců dětí vyrůstajících bez vlivu otce. Statisíce dětí jsou vychovávány polovičatě, statisíce dětí budou mít v pozdějším věku potíže se sexuální orientací, neboť neměly možnost dostatečně poznat oba rodičovské póly. Statisíce dětí vstřebávají pouze ženskou hierarchii hodnot, a tím je jim zaděláváno na to, aby byly ve svém budoucím manželství či partnerství zrovna tak nešťastné a citově zmrzačené jako jejich matky. Jejich děti a děti jejich dětí s vysokou pravděpodobností v životě nepoznají, co je to úplná rodina. Feminismus neskrývá, že je namířen proti tradiční rodině – a zde přestává všechna legrace. S mrazením v zádech slyšíme parafrázi Marxova Manifestu: Vytýkáte nám, že vám chceme rozvrátit rodinu – a to také chceme!

POKRAČOVÁNÍ