Vít Alexander Schorm
–
Příspěvek přednesený na konferenci „Vyvažování zájmů a práv při rozhodování o dětech“ konané 5. listopadu 2018 v Brně
Ve svém příspěvku bych se chtěl zabývat pojetím nejlepšího zájmu dítěte z pohledu Evropského soudu pro lidská práva.
Evropská úmluva o lidských právech z roku 1950 nezakotvuje výslovně právo dětí na zvláštní ochranu. Není to ani dokument, který by byl na děti specificky zaměřen, takže se děti dostávají pod její ochranu jako každý, kdo se nachází v jurisdikci některého ze smluvních států podle článku 1 Úmluvy. Zmínku o dětech přesto na některých místech nalezneme. Tak například čl. 5 odst. 1 písm. d) umožňuje za určitých podmínek zbavení svobody nezletilého. Nebo čl. 6 odst. 1, který obecně zaručuje právo na spravedlivý proces, hovoří o možnosti omezení veřejnosti řízení, pokud to vyžadují zájmy nezletilého. Obě ustanovení mají svůj význam, ale z hlediska nejlepšího zájmu dítěte zdaleka ne klíčový. Nejbohatší judikatura, v níž je zohledňován zájem dítěte, se váže k článku 8 Úmluvy, tedy k právu na respektování soukromého a rodinného života. Článek 8 přitom o dětech přímo nehovoří. Stěžovatelé se ovšem právě tohoto ustanovení nejčastěji v dané souvislosti dovolávají, ne nutně kvůli porušení práv svých dětí, ale nezřídka kvůli porušení svých vlastních práv, které se nějak vztahují k dětem a úpravě jejich poměrů.
Jak dále uvidíme, Soud si postupem času osvojil zásadu nejlepšího zájmu dítěte. Každé rozhodnutí „o dítěti“ tak podle judikatury musí obsahovat hodnocení nejlepšího zájmu dítěte.
Ve věci El Ghatet proti Švýcarsku (č. 56971/10, rozsudek ze dne 8. listopadu 2016) byl Soud poměrně přísný na švýcarské soudy, které rozhodovaly o žádosti otce o sloučení rodiny. Dle Soudu vnitrostátní orgány nejlepší zájem dítěte dostatečně nezohlednily. Celý problém spočíval v tom, že Federální nejvyšší soud ve svém rozsudku zkoumal nejlepší zájem dítěte jen povrchně a se stručným odůvodněním. Dle Soudu ve Štrasburku tak nejlepší zájem dítěte nebyl středobodem úvah federálního soudu, a proto došlo k porušení článku 8 Úmluvy. Pokud by vnitrostátní orgány vzaly v potaz nejlepší zájem dítěte a předestřely relevantní a dostačující důvody pro zvolené opatření, Soud by v souladu se zásadou subsidiarity nejspíše dospěl k závěru, že nastolily spravedlivou rovnováhu a nepřekročily svůj prostor pro uvážení.
Uvedený rozsudek demonstruje, jak důležité je precizně formulované odůvodnění zacílené na posouzení nejlepšího zájmu dítěte. V opačném případě hrozí porušení článku 8 Úmluvy.
Úmluva, která téměř nehovoří o dětech, tím spíše nehovoří ani o nejlepším zájmu dítěte, byť určitý odkaz na toto hledisko přece jen nalezneme v článku 5 Protokolu č. 7. Ten se zabývá rovností mezi manžely, jež by neměla bránit „státům přijmout opatření, jež jsou nezbytná v zájmu dětí“.
Zásada nejlepšího zájmu dítěte zdaleka není jedinou výkladovou zásadou na poli uvedeného ustanovení. Pro pochopení způsobu, jakým Soud hodnotí postup vnitrostátních orgánů, jsou důležité i další zásady, třebaže je zásada nejlepšího zájmu do značné míry určující.
Mezi další výkladová pravidla patří taková, jako je zásada proporcionality či hledání spravedlivé rovnováhy mezi více konfliktními zájmy. Převažuje však nejlepší zájem dítěte. Při posuzování proporcionality se dále uplatní určitý prostor pro uvážení vnitrostátních orgánů při rozhodování v záležitostech dotýkajících se dětí, ale také skutečnost, že jim přísluší pozitivní povinnost zajistit účinné respektování soukromého a rodinného života dotyčných jednotlivců. Významnou roli hrají i existující procesní záruky a s tím související spravedlivost řízení o záležitostech dětí; i ty jsou totiž výkonem pozitivních závazků států. Soud ve Štrasburku rovněž systematicky odkazuje na další instrumenty mezinárodního práva, mezi nimiž pro naše téma hraje klíčovou roli Úmluva OSN o právech dítěte.
Máme-li se podívat na judikaturu Soudu z hlediska časového vývoje, nalezneme zásadu přednosti zájmu dítěte před zájmem rodičů již v době před Úmluvou o právech dítěte. Tehdejší Evropská komise pro lidská práva ve věci Hendriks proti Nizozemsku (č. 8427/78, rozhodnutí ze dne 8. března 1982, § 124) uvedla, že „tam, kde se objeví vážný konflikt mezi zájmy dítěte a jedním z jeho rodičů, jenž může být vyřešen pouze znevýhodněním jednoho z nich, musí v takovém případě převážit zájem dítěte…“.
Pokud se ještě v roce 2000 poukaz na nejlepší zájem dítěte v rozhodnutích Soudu objevoval spíše sporadicky, o deset let později tomu již bylo naopak. Odkaz na nejlepší zájem dítěte se stal nedílnou součástí prakticky všech rozhodnutí Soudu o dětech. V současné době se na případy shledaného porušení práva na rodinný život, ve kterých hraje dítě hlavní roli, resp. vždy, když mohou být zájmy dítěte dotčeny (např. u výkonu trestu matky, která má malé dítě, či u vyhoštění matky), pohlíží tak, že odsouzený stát buď nevzal nejlepší zájem dítěte v potaz vůbec, nebo ho ve svém rozhodování uplatnil nesprávně.
Nejlepší zájem dítěte je tak kladen na první místo. V principu je to jasné. Podstatně náročnější se však jeví vytýčení kritérií pro posouzení nejlepšího zájmu dítěte. Nejasnosti ohledně posouzení nejlepšího zájmu dítěte jsou částečně vyvolány prostorem pro uvážení, tedy mírou posuzovací volnosti, kterou Soud ponechává státům při hodnocení nejlepšího zájmu dítěte. Prostor pro uvážení tvoří spojitou nádobu se zásadou subsidiarity a zásadou, že Soud ve Štrasburku není čtvrtou instancí.
Podle těchto zásad Soud jen přezkoumává rozhodnutí vnitrostátních orgánů. Ty mají nejblíže ke skutečnostem, které hrají roli při posuzování nejlepšího zájmu dítěte, a disponují instrumentáriem shromažďování důkazů, jako jsou účastnické či svědecké výpovědi nebo znalecké posudky. V důsledku toho jsou s to si učinit lepší obrázek o stavu věci než mezinárodní soud, který v naprosté většině případů rozhoduje jen na základě spisového materiálu, respektive té jeho výseče, kterou mu účastníci řízení dají k dispozici, a samozřejmě argumentů účastníků. A i když se koná ve Štrasburku jednání, prakticky nikdy neslouží k dokazování, toliko k argumentaci účastníků a ozřejmování právních otázek. Bylo by ostatně velice ošemetné připustit, že by Soud ve Štrasburku mohl v takovém kontextu dělat něco víc, než co v konečném důsledku dělá – ověřuje, zda byl nejlepší zájem dítěte vzat v potaz a řádně odůvodněn při rozhodování na vnitrostátní úrovni.
Musíme si navíc uvědomit, že posuzování nejlepšího zájmu dítěte není v judikatuře Soudu ovládáno pevnými a jednoznačnými kritérii, a to na rozdíl od jiných oblastí, v nichž Soud jasná kritéria pro posuzování souladu dané situace s Úmluvou stanovil.
Například u tajného sledování jasně vymezil sérii kritérií, která mají zamezit svévoli ze strany vnitrostátních orgánů, nebo u využití svědectví osob, které neměla obhajoba možnost během trestního řízení sama vyslechnout, Soud postupuje podle třístupňového testu, který mohou použít již vnitrostátní orgány. Třebaže jedna věc jsou více méně obecně stanovená kritéria, která lze různě naplnit, občas být přísný a jindy benevolentní, druhá věc jsou nějaké exaktně měřitelné charakteristiky určitého systému, k nimž se Soud pochopitelně zdráhá uchylovat, ať už jde o jakoukoli oblast.
Přesto v případech týkajících se dětí nelze nalézt nějaký seznam vyjmenovaných kritérií, konkrétních skutečností, které by měly být vzaty v úvahu při posuzování nejlepšího zájmu dítěte. Není ani stanoveno, jaká váha by tomu kterému kritériu měla být přiřčena s výjimkou toho, že nejlepší zájem dítěte je určující. Soud při hodnocení nejlepšího zájmu dítěte postupuje kazuisticky, tedy případ od případu. Žádná bližší definice, na kterou by se bylo možné za všech okolností spolehnout, není.
Pravdou ovšem také je, že zásada nejlepšího zájmu dítěte jako vůdčí myšlenka, která prolíná celou Úmluvou o právech dítěte, je obecně kritizována pro absenci bližší definice. Není proto divu, že ani Soud nedává v tomto směru žádná pevná vodítka, kterých by bylo možné se prostě přidržet. Podstatné tu je hlavně to, že Soud v návaznosti na Úmluvu o právech dítěte plně akceptoval i zásadu nejlepšího zájmu dítěte. Ten musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány, jak stanoví článek 3 této Úmluvy OSN.
Okomentovat