PhDr. Tomáš Novák

–

Diskuse nad vhodností termínu syndrom zavrženého rodiče pozvolna utichly či alespoň utichají. Abstrahujeme-li od řekněme problematického názvu, i od snahy po určování podílu obou rodičů na daném stavu, zůstává to podstatné. Tj. prožitky dítěte z rozvrácené rodiny a zásadní narušení jeho vztahu vůči pro ně zásadní osobě, jednomu ze dvou lidí, k němuž se váží tzv. primární vztahy. Z hlediska hlubinné psychologie jsou právě ony neobyčejně důležité a pro rozvoj osobnosti v mnoha ohledech určující.

Mezi mnohé mýty o správné výchově patří i přesvědčení, že rodiče musí mít stejně rádi své děti a naopak i děti pak musí mít rády stejně každého z rodičů. To není pravda. Vzhledem, pohlavím, povahou, zájmy, hodnotami se lišíme i v rámci nejbližších příbuzenských vztahů. Vzájemná kompatibilita jednotlivých typů osobnosti není stejná. Na rozdíl od optimistického pozitiva předpokládaného lidovým rčením „své je vždy milé“ platí, že „své nemusí být vždycky milé“. Některé osobnostní rysy obdobné těm, s nimiž se prezentujeme sami, nás mohou značně vyvádět z míry. Můžeme je popírat a ve svém okolí i postihovat.

Ve sféře rozvodových mýtů sekunduje výše uvedenému přesvědčení o tom, že rozvod rodičů je pro dítě nejsnáze snesitelný v raném věku. V té době údajně ještě nemá vytvořeny pevné vazby na oba rodiče, nemá z toho, co se stane rozum. Otce vlastně ani nezná. „Rozum“ ve smyslu komplexního racionálního domýšlení situace rozvodu vskutku nemá, ale také ho nepotřebuje. Úzkostné prožitky i jejich hodnocení probíhají v rámci jiných než racionálních sfér osobnosti.

Rozvod rodičů především takový, v němž dochází k výraznějším rozporům, je pro dítě jak již naznačeno nepochopitelným traumatem. I ono samo preferovalo jednoho rodiče před druhým. Ve fantazijní úrovni si leckdy třeba i představovalo, že „horší“ rodič z rodiny odejde, ba dokonce, že místo něj přijde na dané místo někdo druhý, tentokrát již naprosto dokonalý.

Teď ovšem je obdobný akt vytěsnění konkrétní blízké osoby z rodiny realitou. Možná fantazijní pozitiva jsou vystřídána úzkostí. Dá se říci, že takto to je v lepším případě.

Je zde ovšem ještě jedna, problematičtější varianta. Z rodiny neodchází z hlediska dítěte horší z rodičů, ale naopak ten lepší. Dítě je ponecháno s tím „horším“ a to v podmínkách přinejmenším částečné nesvobody projevu. Čím problematičtější je onen „druhý“, ve sporu o dítě vítězný rodič, tím méně bude tolerovat rozladu, nevhodné projevy, depresi související s odchodem „jedničky“. Žít ve lži a neprojevovat se je velmi obtížné a subjektivně nepříjemné. I pro dítě je řešením identifikace s osobou s dominantním vlivem. Citová autenticita jde stranou. Osobnost dítěte se brání úzkosti tím, že převezme dominantně působící „oficiální ideologii“. Jinými slovy, dochází-li k vynucenému stavu, v němž vnitřní prožitek se odlišuje od požadovaného vnějšího způsobu chování, je snazší a pohodlnější přizpůsobit postoje požadovanému chování, než snášet nelibost za okolím nepřijatelné chování, byť ono je v souladu s původními postoji.

Je to proces podobný tomu, v jehož rámci se tzv. slušní občané či mlčící většina přizpůsobují totalitním režimům. Vodítkem pro podezření z daného stavu u dítěte je jistá strojenost slovního i jiného projevu dítěte. Zjednodušeně řečeno „mluví jako kniha a chová se jako loutka“. Projevy jsou strojené, je užíváno nedětských slov. Slovní odmítání neodráží diferencovaně autentický prožitek. Tím vzniká místo pro různé obranné mechanismy.

Ty umožňují setrvat alespoň v relativní pohodě, neklást si nepříjemné otázky a odstranit stresující pocit úzkosti. Jestliže dítě popisuje rodiče, který odešel, jako padoucha, z něhož má strach a kterého již nechce vidět, může to být důsledek touhy po akceptaci druhým rodičem.

Racionalizace

Jde o pokus zastřít nežádoucí pohnutky pohnutkami přijatelnějšími. Hledá se rádoby racionální, logické zdůvodnění nezdůvodnitelného. Nežádoucí pohnutkou zde může být snaha mít klid, jednání ve smyslu „bližší košile než kabát „ eventuálně rozličné výhody, které setrvání a vycházení s manipulujícím rodičem přináší. Velmi výrazná může být fixace na místo bydliště, kamarády, byt, zejména pokud je to rodinný domek.

Projekce

Sama o sobě je promítáním vlastních (často agresivních impulsů do jiné osoby či skupiny lidí. Ve formě paradoxní projekce nesoudím „podle sebe tebe“, ale připisuji vlastnosti jedné významné osoby osobě druhé. Namátkou např. problematické rysy matky připisuje otci. Lze hovořit i o autistické projekci ovlivňující vnímání věcí v souladu s vlastními potřebami

Potlačení (represe)

Jde o snahu zbavit se určité představy, skupiny představ či poznatků afektivně sycených, pokud je jejich obsah neslučitelný s aktuálním jednáním či obsahem vědomí. Tak jsou potlačovány – lidověji řečeno zapomínány informace, pod jejichž vlivem by člověk musel korigovat jinak pohodlné stereotypy či zaběhnutá hodnocení.

Identifikace

nekritické ztotožnění s tím nebo s těmi, k nimž chci patřit. Jsem dejme tomu s matkou, to znamená, že akceptuji její pohled na to, co stalo i její řešení. Rigorosní identifikace připomíná kdysi používané heslo: “Kdo nejde s námi, jde proti nám.“

Regrese

Únik na nižší vývojovou úroveň, infantilizace mimo jiné znamená nekritické převzetí určitých názorů. Zda jsou pravdivé nebo ne, malé dítě neřeší. Regres někdy vysvětluje návrat k dřívějším formám reagování. To v situaci, kdy dítě navázalo s původně odmítaným rodičem kontakt. Poté odešlo domů a tak regredovalo k předchozímu a sociálně primitivnějšímu odmítání.

Rezignace

V dlouhodobě frustrující situaci může člověk rezignovat na uspokojení vlastních potřeb a požadavků, protože je považuje za beznadějné. Hovořit lze i o naučené bezmocnosti. Zde tedy rezignuji na kontakt s rodiči. To proto, že vnímám intenzitu jejich vzájemné nenávisti tak výraznou, že mi to neumožní.

Zkreslení

„Hrubé přetvoření vnější reality“ tak, aby se přizpůsobila vnitřním potřebám. Dítě cítí např. potřebu chránit matku. Realitu jejího konfliktu s otcem, příčiny i vývoj takového konfliktu pak vnímá natolik zkresleně, že je ona ochrana na místě. Dalším zkreslením vnímané situace může být přesvědčení, že zde není nikdo jiný, kdo by dotyčnou (samozřejmě může jít i o dotyčného) ochránil. Mechanismus může do jisté míry přecházet v další, tj.

Altruismus

Jednoho z rodičů se zříkáme kvůli druhému proto, abychom druhého podpořili, aby druhý nezůstal sám, abychom na problémy byli alespoň dva.

Přebírání rolí

Podobně jako divadelní soubor vyžaduje, aby pro určité typy rolí byli k dispozici určití herci, kteří si pak leckdy stěžují na „zaškatulkování“, tak také dítě může vnímat, že je pro něj v neúplné rodině připravena určitá role. Namátkou bez ohledu na realitu konkrétního vztahu to může být „otcem týraný hoch“. Když naplní požadavky role, je odměňováno a akceptováno.

Zlehčování

Jde o snahu znevážit situaci traumatizující. Dítětem tvrdě a zcela jednoznačně odmítaní rodiče s překvapením občas zjišťují, že se na ně uprostřed probíhajícího afektu dítě usměje nebo učiní nějaké vstřícné gesto. Jakoby chtělo zlehčit situaci. Další variantou zlehčení je bagatelizace situace ve smyslu úvah o nepotřebnosti jednoho z rodičů či ve smyslu nepotřebnosti velmi špatného rodiče. Prvky zlehčování obsahuje i úvaha typu „však až bude dítě zletilé, může si to s otcem /matkou/ vyříkat.“

Vytváření reakcí

Zde jsou projevy postiženého protikladné jeho oprávněným přáním a citům. V poměrně jednoduché podobě namátkou velmi ctižádostivý člověk může předstírat skromnost. Naopak ve složité podobě se dítě s touhou po rodiči, který je mimo a obtížně dostupný vyrovnává odmítáním dotyčného. Kdysi mi dospívající chlapec řekl, že (rozumí se ve styku s otcem) nechce žádné jednohubky. Jinak řečeno, buď patřičně dost rozsáhlý styk s ním, nebo nic.

Upoutávání pozornosti

Být týraným jedním z rodičů, mít otce lotra, zažít spolu s druhým peklo na zemi vzbuzuje pozornost. Scény při pokusech navázat s dítětem styk mají melodramatický charakter. I do zpravodajství televize se lze takto dostat. Hysteroidní osobnost takto může upoutávat pozornost a cítit v dané souvislosti i patřičné uspokojení.

Negativismus

Jde o opačné chování, než je požadované nebo v dané situaci vhodné. Nejde jen o pouhé prosté odmítání blízkého jedince. Na kladné podněty z jeho strany je v rámci této varianty odpovídáno pasivním negativismem – mlčením nebo naopak halasnou hostilitou a výraznými afektivními reakcemi. Typický je pláč a útěk dítěte z místnosti, v níž je odmítaný rodič.

Únik

Jde o snahu vyhnout se řešení dané situace. Může jít o odmítání návštěvy patřičné instituce, předstírání nemoci nebo umělé zvyšování její intenzity. Obdobně i o maximální pohroužení se do zájmových aktivit v rámci některého koníčku, eventuálně nadměrnou účast v kroužcích. V důsledku toho „nemá čas“ na odmítaného rodiče.

Přehnaná reakce

Drobný prohřešek, nepochopení nedorozumění, zlá náhoda, ale i odmítnutí, na něž má zavržený rodič právo, jsou zde absolutizovány a předkládány jako příčina trvalého odmítání. “Příčina“ má zcela neúměrný následek.

Závěr

Chování dítěte v pro ně těžce traumatizující situaci může být přes všechnu povrchní jednoznačnost velmi nejednoznačné. Dítě se přizpůsobuje situaci za cenu řady vzájemně souvisejících a mnohdy propojených obranných mechanismů. Ty sice umožňují určitou míru vyrovnání se s úzkostí a získání opory v komplikované životní situaci, ale nejsou projevem zralého, adaptivního rozvoje osobnosti. Naopak vedou k patologickému vnímání, prožívání a neméně nevhodnému vytváření životního příběhu. Hledat viníka jedné z variant daného stavu v syndromu odcizeného rodiče je problematické. Vhodnější zřejmě bude hovořit o odcizení v rodině těžce postižené rozvodem. Takové odcizení vyvolává u dítěte masivní úzkost. Ta se pak podílí na vzniku obranných mechanismů více či méně blížících se patologii.

Převzato z webových stránek PhDr. Tomáše Nováka