Mgr. Jana Barvíková, Ph.D.

–

5. Zkušenosti dětí a rodičů se střídavou péčí

Sdílená péče, respektive více či méně intenzivní zapojení obou rodičů do péče o děti po rozchodu, se podle Smyth et al. (2016) nyní objevuje jako nová forma rodiny. Děti z tohoto uspořádání mohou profitovat, současně se však ukazují i některá rizika, která souvisejí především s jeho nastavením, potřebami dítěte a podmínkami v konkrétní rodině. Zatímco v jedné rodině dítě v daném nastavení může velmi dobře prospívat, v jiné rodině mu může působit značný stres a chaos (Sadowski & McIntosh, 2015) – zejména pokud jsou děti velmi malé, nastavení je rigidní, nepružné a neodpovídá potřebám dítěte, je zde výrazný rodičovský konflikt, jsou odůvodněné obavy o bezpečí dítěte nebo rodiče či pokud se některé z těchto faktorů vyskytují současně (Smyth et al., 2016; viz tabulka 5.1). Jelikož se víceméně rovnoměrná péče vyskytuje častěji v rodinách, v nichž jsou rodiče schopni kooperovat, zdá se, že rodiče i odborníci jsou vůči těmto rizikům přirozeně vnímaví. Z metaanalýz dosavadních studií (Smyth et al., 2016) vyplývá, že víceméně rovnoměrná péče bývá praktikována zejména rodiči s vyšším vzděláním, se dvěma příjmy – v porovnání s jinými rodinami vyššími, s flexibilnějšími časovými možnostmi zaměstnání a bydlišti v blízkosti. Otcové v těchto rodinách se častěji zapojovali do péče o děti již před rozchodem. K tomuto typu uspořádání spíše dospějí rodiče, kteří se respektují ve svých rodičovských rolích, spolupracují, dokážou se vyhnout konfliktům v komunikaci či je zvládnout, jsou schopni kompromisu a dohod, které jsou pružné a orientované na potřeby dětí. Oproti tomu u rodičů s vysokou mírou rodičovského konfliktu se víceméně rovnoměrné rozdělení péče mnohdy jeví jako produkt jejich konfliktu než zaměření na zájmy dětí a častěji bývá dosahováno se zapojením soudů. Výsledky našich šetření Dítě v rodičovském konfliktu 2021, Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu? a Jak se žije dětem po rozchodu rodičů? jsou s těmito tezemi v zásadě v souladu (Lehmann & Barvíková, 2023; Höhne et al., 2024).

Tabulka č. 5.1 Hlavní oblasti a podmínky při zvažování vhodnosti sdílení péče o dítě po rozchodu

Zdroj: Smyth et al. (2016, 162–163)

Lamb (2016) na základě analýzy dostupných studií uvádí, že většina dětí má smysluplné vztahy s oběma rodiči a po rozchodu těží z možnosti udržovat s nimi smysluplné kontakty. Mezilidské vztahy jsou dynamické, a jsou tedy závislé na neustálých příležitostech k interakci. Ukazuje se, že jen krátké společné večeře a občasné víkendové návštěvy nestačí k pěstování a udržování vztahů s rodiči v pro dítě potřebné kvalitě a významu. Tam, kde se již před rozchodem do péče o děti zapojovali oba rodiče, (8) by tedy součástí porozchodového nastavení péče měly být společné všednodenní a víkendové aktivity spojené s přespáváním u obou rodičů. Ze zapojení obou rodičů do porozchodové péče netěží pouze děti, které ani před rozchodem neměly smysluplné, podpůrné vztahy s oběma z nich, a dále pak ty, jejichž rodiče jsou příliš svázáni rodičovským konfliktem, než aby dokázali vnímat potřeby svých potomků a reagovat na ně. V takových případech může být podle závěrů Lamba (2016) v dlouhodobém zájmu dětí spíše omezený, pokud vůbec nějaký, kontakt s rodičem s takto sníženými rodičovskými kompetencemi.

5.1 Adaptace dětí na změny prostředí

V souvislosti s praktikováním rovnoměrné péče mnohdy bývají popisovány potíže s adaptací dětí na změny výchovných prostředí, projevující se neochotou k přesunu, změnami nálad a chování trvajícími několik hodin i více dnů po příchodu do domácnosti druhého rodiče a někdy i somatickými obtížemi (např. bolesti břicha, hlavy, ekzém, zvýšená nemocnost), které předcházejí změně prostředí, respektive kontaktu s určitým rodičem. Jindy se třeba dítě samo stahuje z kontaktu s rodičem, s nímž právě není.

„Jsou zvyklý mít jednu bublinu s tátou, jednu bublinu se mnou.“

(34 matka – střídavá péče)

„Vím to i od mejch kamarádek, který jsou rozvedený, (…) tak když to dítě odjíždí – ‚já tady, maminko, chci bejt s tebou‘. Pak je u táty a ani jednou ti nezavolá samo od sebe. (smích) Ale to vždycky právě těm kamarádkám se snažím vysvětlit, že prostě oni přejdou do jinýho světa a člověk jim to nemůže mít za zlý a nesmí jim to vyčítat, protože my jsme jim tohle [rozchodem] upletli.“

(03 matka – nejdříve výlučná péče, později střídavá péče)

Jsou tyto obtíže nedílnou součástí rovnoměrné péče, či se u dětí za jistých podmínek vyskytovat nemusejí? V šetření Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu? problémy dětí v souvislosti se změnou prostředí zmiňovali rodiče z rodin, které se dle jejich výpovědí vyznačují například nedobrými vztahy mezi rodiči, u jedné či obou stran přetrvává nedořešený konflikt, ať už skrytý, nebo otevřený; jeden či oba rodiče děti popouzejí vůči druhému rodiči nebo děti rodiče slýchají vyjadřovat se o druhém negativně; dítě a jeho potřeby nejsou jedním či oběma rodiči vnímány s empatií; rodič se dítěti v době jeho pobytu u něj (příliš) nevěnuje; rodičovské domácnosti fungují jako dva odlišné světy s rozdílnými pravidly; dítěti rovnoměrná péče, případně její aktuální nastavení nevyhovuje nebo o kontakt s jedním z rodičů nestojí, či z něj má dokonce strach.

„Ale i dodneška syn [17 let v době výzkumu], když tam jede, tak tady stojí a vždycky se na mě věší, on je o hlavu větší než já a říká: ‚Mami, já tam nechci, to je údolí nudy, já tam zase umřu.‘ A pak řekne: ‚Já vím, že musím.‘ A odjíždí. On je taky trošku hérečka, jako že si z toho dělá srandu a trošku přehrává, ale asi tam je něco pořád, no.“

(03 matka – nejdříve výlučná péče, později střídavá péče)

„Před návštěvou dva tři dny pravidelně bolest břicha, nepozornost, roztěkanost, k matce se jí nechtělo, takže jsme to řešili s tím psychologem. Potom po návratu od matky zase dva dny, než se dostala jako vůbec do svý kůže, tak to nějakou dobu trvalo. (…) Ty prostředí byly absolutně rozdílný, rozlišný, takže to pro to dítě musel bejt nějakej stres, muselo to bejt náročný.“

(39 otec – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče otce)

„Jezdil z tama zamlklý jednu dobu, byl takový, že prostě nic neřekl… v autě… až se rozpovídal, řeknu třeba, po půl hodině, že my to máme hodinu a půl zhruba cesty, tak po půl hodině už začal třeba… Nebo jsem ho já musel nějak nakopnout, že jsme se zastavili na benzince, koupil si tam něco a takhle. Ale jezdil z tama takový zamlklý. Bylo vidět, že prostě tam něco ho trápí. A říkám, on to dusil v sobě, byly doby, kdy fakt on neřekl nic, nechtěl o tom vůbec mluvit.“

(21 otec – původně výlučná péče otce, později střídavá péče)

Někdy jsou tyto obtíže pouze přechodného rázu a po určitém čase vymizejí. Dočasný výskyt potíží s adaptací dítěte v mladším předškolním věku byl zaznamenán například po přechodu z výlučné péče matky na víceméně rovnoměrnou péči (důvodem bylo, že dítě nikdy předtím s otcem nežilo, matka otci a dítěti od jeho narození bránila v kontaktu, přechodu na víceméně rovnoměrnou péči na základě autoritativního rozhodnutí soudu bezprostředně předcházel kontakt v rozsahu jedné hodiny za čtrnáct dní). V některých případech k odeznění pozorovaných potíží postačila změna nevyhovujícího předávacího dne či úprava intervalu střídání prostředí (např. kvůli únavě z častých změn). Někde pomohlo pořízení dítětem oblíbeného zdroje zábavy i v druhé domácnosti (herní počítač). To, že adaptační reakce dítěte je individuální záležitostí, vyplývá jednak z předpokladu, že mezi jednotlivci jsou přirozeně rozdíly v jejich potřebách, míře citlivosti a resilience, a jednak z různých zkušenosti s adaptací na výchovné prostředí u sourozenců.

Pokud jsou změny v chování a nálad trvalým průvodním jevem změn prostředí, projevující se z pohledu rodiče například jako „rozjetost“, divokost, hlučnost, podrážděnost, vyplatí se podle zkušeností respondentů dopřát dětem po změně prostředí klid, nežádat po nich daný večer žádné povinnosti, poskytnout jim i sobě čas se na sebe navzájem opět naladit.

„A pak se přiblíží zase ten pátek a v ten pátek ty děti přijedou, nevím, jestli to tak mají všechny matky, ale samozřejmě ty děti, jak byly v jiným prostředí, tak jsou přizpůsobený jinýmu prostředí, takže takový to sžívání nebo něco tam není úplně optimální a vždycky je to, že mně přijdou hrozně takový jako rozjetý a drzý. Hlučný a (…) strašně živý. A vím, že si na sebe musíme zase zvyknout, že je ideální… když je ničím neprudím, když jim nechám klid večer, aby se trošku srovnaly. Já se srovnám a prostě od soboty už nám to jede zase dobře. Ale vždycky ten pátek byly takový jako… několikrát jsme se vyloženě jako kously. A já jsem pak zjistila, že to je prostě vyloženě to psychologický srovnávání pro ně sem, i pro mě jako… Ale taky to teďka už je čím dál lepší všechno…“

(34 matka – střídavá péče)

Jako významná se ukazuje příprava dítěte na změnu prostředí, její načasování a atmosféra. V některých rodinách se v tomto směru osvědčilo, že dítě přechází mezi domácnostmi rodičů prostřednictvím školního vyučování, neboť škola a třídní kolektiv pro něj představuje svou neměnností jistotu a jeho niterné přepnutí mezi dvěma rodičovskými světy se díky tomu neodehrává v ostrém střihu jednoho okamžiku. Podle výpovědí respondentů děti velmi špatně snášejí, pokud jsou kvůli přesunu a zejména nutnosti si zabalit vytrhovány z aktivity, do níž jsou právě zabrány, nebo se balení odehrává v době, kdy jsou již naladěny na odpočinek (páteční odpoledne po týdnu školních povinností), o to více, jestliže ho provází napětí a stres z nutnosti dorazit k druhému rodiči přesně ve stanovený čas (bez tolerance rozpětí) a hrozba případného konfliktu mezi rodiči.

„Totálně nesnášejí, že prostě něco dělají, najednou: ‚Jé, kluci, je šest hodin, musíme, jinak bude máma zase prudit, že jdeme pozdě.‘ (napodobuje odmlouvání kluků) ‚Éééémééémémé…‘ Teď jim všechno půl hodiny trvá, je to prostě najednou vytrhnutí z nějakýho režimu – pošlu tě někam jinam. (…) Kdybysme měli dvoupatrovej barák, v každým patře toho baráku dva byty nebo v paneláku v jednom vchodě, kde oni by jenom sešli dolů patro, tak by neměli ke střídavce vůbec nic a byli by naprosto spokojený. A ještě, kdyby tam byla třeba nějaká flexibilita, že to je, já nevím, kolem šestý hodiny plus mínus půl hodina. (…) Nejvíc na tom vadí, že je to v šest hodin a v šest hodin už bysme tam měli bejt, a když přijedeme v šest deset, tak je zase oheň na střeše. (…) A teď vždycky sbalit ty věci všechny, nic nesmí zapomenout, tak to je jakoby úplně stresovej okamžik.“

(37 otec – střídavá péče)

„Mně i dětem, nedělá dobře ten předávací den v pátek. (…) Už čtvrtek vlastně… braly – ježíš, to je poslední večer, co jsme tady spolu! Tak prostě většinou si pustíme něco, dáme si popcorn a uděláme si hezkej večer. A v ten pátek, tak to je prostě, že přijdou ze školy, ještě řeší nějaký školní povinnosti a pak to je najednou (…) ‚už se balte k tátovi‘. A já je musím buzerovat třikrát jako, aby si teda sbalily všechny věci, nic nezapomněly, aby se na to nevykašlaly. A přitom oni už jsou nastavený, že mají víkend, a už by chtěly mít ten klid a nic nedělat a aktovku hodit do kouta a nestarat se o nic. A vlastně nemůžou. Teďka teda všechno pobrat a s takovým tím kňouráním, občas mně i právě brečely, když se měly předávat, ale to jsme pak nějak jako rozchodily…“

(34 matka – střídavá péče)

Součástí přípravy dítěte na změnu prostředí je i to, jak rodič mluví o druhém rodiči a o tom, co jej s ním v čase, který stráví spolu, čeká. Tedy zda ho od kontaktu s druhým rodičem svým sdělením hodlá spíše odradit, či ho na něj pozitivně naladit.

„Ze strany ex tam byla taková ta manipulace dětí proti otci. Někdy se stávalo, že děti byly odtažitý, když přišly od ní, jako takový negativní postoj. Ale pak se to vždycky zlomilo. Vrátilo se to jakoby do normálu. (…) Já jsem o tom samozřejmě s kluky mluvil, bylo tam z její strany takový to strašení dětí jako, že je tatínek zbije, a já nevím, co všechno ještě, takovýhle kraviny. Jenže ty malý děti ještě nemají svůj rozum a věří tomu.“

(06 otec – střídavá péče)

„Nějak se jí vždycky snažíme naladit, aby to bylo něco, na co se těší. (…) Že jsem třeba říkala ‚v pátek už přijede taťka a ten už se na tebe strašně těší‘ a tak.“

(13 matka – víceméně rovnoměrná péče nesezdaných)

Žádné obtíže s adaptací na změny výchovného prostředí u svých dětí nezaznamenali respondenti z rodin, kde oba rodiče své jednání od počátku podřizovali tomu, aby děti rozchod a jeho dopady co nejlépe zvládaly, tedy i přechody mezi jejich domácnostmi. Pokud mezi nimi byly nějaké neshody, děti do nich nevtahovali a o druhém rodiči před nimi mluvili hezky a s respektem. Mezi sebou udržovali korektní či přátelské vztahy a komunikaci. Jejich děti byly odmalička zvyklé, že se na péči o ně podílejí oba. Někde bylo už před rozchodem zvykem, že děti často trávily čas s každým z rodičů zvlášť. Mezi výchovnými styly obou rodičů a pravidly v jejich domácnostech nebyly velké rozdíly, oba rodiče se vyznačovali velkou mírou empatie vůči potřebám dětí a značnou ochotou se jim přizpů- sobovat. Potíže v adaptaci nejevily děti, které byly rovnoměrné péči uvyklé od útlého věku (mladší předškolní věk), pokud od počátku byla nastavena pozvolně (krátké intervaly střídání) a citlivě vůči jejich potřebám. (9)

5.2 Stesk dítěte po druhém rodiči

Výpovědi respondentů, kteří při střídavé péči stesk po druhém rodiči sami zažívali, naznačují, že někdy ani samo dítě neví a nedokáže říci, proč se stesk objevil a co potřebuje. (10) Stesk byl respondenty coby dětmi pociťován například večer před usnutím, ale také pokud se dělo něco náročného, s čímž si nevěděli rady (například s domácím úkolem, neboť právě nepřítomný rodič by byl trpělivější a nápomocnější), nebo došlo-li v domácnosti, kde zrovna aktuálně pobývali, ke konfliktu. Zejména jestliže tohoto konfliktu byli účastni.

„Vzpomínám si na nějaký doby, že jsem třeba byla u táty a brečela jsem, že se mi stýská po mámě, nebo naopak. Ale jak jsem to měla vlastně po těch třech dnech, tak to vlastně pak už bylo v pohodě, že jsem… většinou to bylo třeba večer, když jsem usínala. Pak už to bylo v pohodě…“

(24 dcera – střídavá péče)

Podle zkušeností respondentů při stesku po druhém rodiči pomáhá, když si dítě může s druhým rodičem zavolat, napsat, ale i to, když rodič, u něhož dítě právě pobývá, jej za druhým rodičem dopraví, případně může-li se dítě za ním vydat samo (u starších dětí), aby s ním mohlo strávit třeba jen hodinu či dvě. Pro dítě je velmi důležité už jenom pouhé vědomí, že tuto možnost má – tedy že rodiče jsou připravení na jeho potřeby s pochopením reagovat a že rytmus střídání péče má sice daná pravidla, avšak je možné je neuplatňovat striktně.

„A já jsem se cejtila hrozně dobře kvůli tomu, že jsem věděla, že když budu cejtit, že z jakýhokoliv důvodu chci bejt u toho druhýho na chvilku, takže můžu, že to nebude jako – tak a teď mamku nesmím dva týdny vidět a nejede přes to vlak. (…) Ne, že bych to nějak hodně často využívala, že bych to [nastavený režim péče] nějak měnila, ale to, že jsem věděla, že můžu. (…) Tak to bylo pro mě docela důležitý.“

(34 dcera – střídavá péče)

Příčinou stesku, zejména na počátku střídavé péče, přirozeně může být také bližší, důvěrnější vztah s jedním z rodičů. Nicméně jak ilustruje zkušenost respondentky, která měla užší vazbu na matku a ta jí tedy chyběla více než otec, i toto rozložení může zcela změnit například nový partnerský vztah jednoho z rodičů, jenž dítě (třeba i z loajality k druhému rodiči) nepřijme anebo si s novým partnerem lidsky nesedne. Může to pokazit vztah mezi dítětem a rodičem a/nebo způsobit, že se dítě přestane cítit v domácnosti s novým partnerem dobře.

„Já jsem ze začátku tý střídavý péče byla hrozně ráda s mámou a vím, že jsme si chyběly během toho týdne [u otce], že jsem si hodně stýskala, a i máma si stýskala, hledala vždycky rozptýlení na ten tejden, než si na to zvykla. To vím. (…) A pak si máma našla přítele a tím se všechno obrátilo úplně naruby. Ten přítel tam udělal hroznou čáru takovou a vlastně jsme si s mámou naprosto pokonily vztah na sedm let. A já jsem k mámě chodila strašně nerada a dělala jsem jí hrozný podrazy. Fakt jsem byla taková jako rebelka ohledně mámy a byla jsem tátovo parťák. (…) Celý se to prohodilo, já jsem nechtěla chodit od táty k mámě a dělala jsem… fakt hysterický scény třeba i, že prostě k mámě nepůjdu…“

(37 dcera – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče otce)

Pokud jde o respondenty, kteří jako děti stesk po druhém rodiči nijak významně nepociťovali, v jejich příbězích bylo významné, že se v péči obou z rodičů cítili dobře, kromě rozpadu soužití rodičů v jejich životech to podstatné zůstalo beze změn (škola, kamarádi, kroužky), rytmus střídání péče jim vyhovoval, případně se péče rodičů střídala tak rychle, že ani nestačili jednoho postrádat (např. po dvou dnech) a/nebo vztahy mezi rodiči i vztahy těchto dětí s případnými novými partnery rodičů byly dobré. Podstatným faktorem bylo i to, že měli čas uspokojivě naplněný, o víkendech rodinnými aktivitami a ve všední dny kroužky.

Mnohdy se stává, že dítě je tak pohlceno tím, co se v jeho světě aktuálně děje (škola, kroužky, školní příprava), že vlastně nemá potřebu komunikovat s rodičem, v jehož péči právě není.

(8) Výsledky šetření Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu? a Jak se žije dětem po rozchodu rodičů? nicméně naznačují, že rozchod mnohdy může být pro otce, dosud se v péči o děti výrazně neangažujícího, impulzem k tomu, že své zapojení do péče o děti přehodnotí a začne se jim věnovat s mnohem větší intenzitou.

(9) Výzkumy (např. Kelly & Emery, 2003) potvrzují, že děti se s náročnými situacemi vyrovnávají lépe, když cítí emoční bezpečí, předvídatelnost a podporu.

(10) Jeden respondent sdílel, že v mladším věku po určité období plakal, když měl jet k otci, a zhruba do poloviny týdne se mu tehdy stýskalo po matce. Přitom nevěděl proč. V jiné části rozhovoru nicméně hovořil o tom, že u matky býval zvyklejší, otec se mu, když byl v jeho péči, málo věnoval, nebyl vůči jeho potřebám i v komunikaci s ním natolik empatický jako matka a vyjadřoval se před ním o ní negativně – neodpustil jí, že ho opustila. Lze zde tedy patrně dovozovat jisté spojitosti.

POKRAČOVÁNÍ – JÍT NA ZAČÁTEK

Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.