Mgr. Jana Barvíková, Ph.D.

–

Gabriel: Máme podporu okolí

Gabriel žije se svou dvanáctiletou dcerou sám čtyři roky. U jeho ženy Gity byla v mládí diagnostikována roztroušená skleróza. Věděla, že případné těhotenství může její stav zhoršit, přesto toužila aspoň jedno dítě porodit. S péčí o dcerku jí vypomáhala její maminka. Když se Gity zdravotní stav zhoršoval, najali si paní na úklid a střídaly se u ní sociální pracovnice jako asistentky. Po návratu domů z práce se o ni Gabriel staral sám. Poslední roky se neobešla bez vozíku pro invalidy a potřebovala permanentní asistenci. Bývala také hospitalizována v nemocnici. Zemřela, když tehdy osmiletá dcera zrovna byla na letním táboře. O maminčině nemoci věděla, o tom, že umírá, se Gabriel domnívá, že nevěděla. Nevěděl, jak Gábinka smrt matky přijme, uvažoval,  že by s ní zašel k psychologovi, aby jí s tím pomohl, ale nakonec mu přišlo, že to ani nebude potřeba. S odchodem Gity se vypořádali spolu, hovoří o ní, prohlížejí si fotky,  vzpomínají na zážitky s ní.

Gabriel sám říká, že pro něj osobně bylo nejtěžší to období, když Gitě už bylo velmi zle a on se po práci unaven o ni staral, když jí docházely síly a přestávala chtít žít, když na ni byl z vyčerpání a stresu nepříjemný, a pak si to vyčítal, anebo když měl spolurozhodovat o lékařské péči o ni, přičemž každé rozhodnutí mohlo mít fatální důsledky. Starost o domácnost a domácí práce postupně převzal, ještě když Gita žila, takže v tomto směru byl na svoji současnou roli připraven. Dříve využíval služeb paní na úklid, kromě čistoty v domě byla další výhodou časová úspora čtyř až šesti hodin týdně. Jelikož mají psa, pořídil robotický vysavač, který je v provozu každý den.

Gabriel s dcerou žijí v rodinném domku ve vsi poblíž města, kam on denně dojíždí do zaměstnání. Jeho ani Gity rodiče už nežijí. Má však velkou podporu ve svém okolí. V dovážení Gábinky na kroužky se střídá s rodiči jejích spolužaček a kamarádek ze sportovních oddílů, které navštěvuje. Ve svém věku je Gábinka samostatnější než většina jejích vrstevníků, řadu cest už zvládá sama autobusem. Blízké vazby mají oba s rodinou její nejlepší kamarádky „jejich rodina nás jako mezi sebe úplně přijala, že Gábi je tam jak doma. Já se s nima vídám taky, takže prostě znám jak tu maminku, tak i jakoby taťku, jejich babičku známe, takže prostě jako holky jsou skoro pořád spolu, i… Zuzanka má ještě další dva sourozence, takže prostě… Zorku, tu starší někdy vozím jako do školy, že to má poblíž, takže jako fungujeme jako opravdu na nějakým jakoby blízkým vztahu. (…) Oni nám vlastně jako pomáhají, že (…) jí prostě dají najíst, dobře, když jsou někdy holky u nás, tak samozřejmě jim dám najíst taky, ale občas, když jedeme někam na hory, tak prostě třeba jedou někdy s náma, jako třeba jenom děti, že s nima jedu a jedou jenom třeba tři holky nebo… Takže je to takový jako… řeknu širší rodina.“

Nejnáročnější pro Gabriela je skloubit vše časově, „den má dvacet čtyři hodin a když máte něco jako většího tady v práci, tak samozřejmě… (…) je složitější někdy se prostě jako urvat a bejt někde jako na čas, když… Velkej problém mám s třídníma schůzkama třeba, tam… (…) vždycky jsem přišel pozdě, takže už mi to začíná bejt jako hodně trapný, ale to se nedá nic dělat.“ Nicméně ve firmě se o jeho situaci ví a vedení i kolegové mu vycházejí vstříc. Pokud potřebuje některý den odejít dříve, ten další zůstane déle. „Funguje to, jak se dá, naštěstí prostě to prostředí, v kterým jako žijem nebo i v práci, tak je takový, že minimálně u mě je to tak, že mi to prostě jako vyhovuje a umožnuje mi to prostě vlastně žít i ten soukromej život tak, aby to prostě bylo únosný. Samozřejmě mohl bych se Gábince věnovat víc, ale tak spolu trávíme prostě víkendy nebo večery a tak. Ona hodně sportuje, takže i jakoby z těch sportů prostě pak chodí večer, já nevím, třeba kolem sedmý, osmý, takže bysme se stejně neviděli, kdybych byl doma, takže jako… takže dobrý.“

Gabriel má plat, s jehož výší je spokojen, k tomu pobírá vdovecký důchod a dcera sirotčí. Není zatížen hypotékou ani hrazením nájemného, Gábince může poskytnout, co potřebuje, takže s finanční situací jejich dvoučlenné rodiny je spokojen.

Učinila Gabriela tato část jeho životního příběhu v něčem silnějším? „Mě to samozřejmě naučilo si mnohem víc jako vlastně vážit těch lidí okolo sebe, když najednou vidíte, že vlastně z ničeho nic vám někdo jako poskytne nějakou pomoc a vlastně za to nic jako nechce.“ Také přehodnotil své hodnoty a priority… „…když si prostě projdete nějakejma těžkejma chvílema, tak… to přehodnocení těch jako hodnot a priorit je samozřejmě spojený i s tím, že vlastně najednou dokážete prostě se snadněji… nebo nevím, jestli snadněji, ale dokážete se rozhodnout a možná bejt silnější, že prostě něco zvládnete víc, protože víte, že to je vlastně hloupost, že to není důležitý, jo?“

„Samozřejmě jako večer a tak se vám občas prostě honí hlavou myšlenky, že jako… že nežijete úplně tak jak byste jako měl, že byste měl žít třeba někdy víc jako naplno. (…) Tak jako možná třeba ještě víc jakoby věnovat čas sobě, to je taky strašně důležitý. Ale tak ono záleží pak, co do toho počítáte, že věnujete čas sobě. To, že věnuju čas jako, nebo že jsem s Gábi, tak já to vlastně věnuju sobě. Chodím občas běhat, na kolo a tak, ale jako… no… do hospody nechodím a nevím, takže to je… A teď já jako to v sobě nějak nemám [touhu chodit do hospody], že by to bylo moje nějaký jako věc, kterou… proto to ani neumím moc okomentovat, že by mě to nějak jako vadilo nebo tak. Samozřejmě, když jako pak ležíte sám v ložnici, máte vedle sebe druhou volnou postel, tak si říkáte, že vám tam někdo chybí. Ale to záleží i na tom, na začátku, co jsem říkal prostě, jestli se vám podaří prostě najít toho správnýho vedle sebe. A to není ale… to není o tom, že se o Gábinku starám sám.“

Jít na úvod

Ukázka z odborné monografie „Neúplné rodiny“ vydané VÚPSV, v. v. i. v roce 2019. Pokračování za týden.